Kovář: Jak se rodí totalita. „Než přišel Hitler“ je skvělá kniha nejen o nástupu nacistů | info.cz

Články odjinud

Kovář: Jak se rodí totalita. „Než přišel Hitler“ je skvělá kniha nejen o nástupu nacistů

RECENZE MARTINA KOVÁŘE | Na konci minulého týdne uplynulo sedmaosmdesát let od chvíle, kdy prezident Paul von Hindenburg jmenoval německým kancléřem vůdce národních socialistů Adolfa Hitlera. Třicátý leden 1933 je tak správně pokládán za počátek existence tzv. Třetí říše, jednoho z nejstrašlivějších režimů v dějinách lidstva. Právě k tomuto výročí vyšla i česky vynikající kniha Rüdigera Bartha a Haukeho Friederichse „Než přišel Hitler. Poslední zima Výmarské republiky“. Její text je strhující výpovědí o soumraku jedné demokracie a o zrození institucionalizovaného zla. A také varovným příběhem o tom, že nikdy nevíme, co nás může v bližší či vzdálenější budoucnosti potkat.

O německém nacismu bylo v relativně vzdálené i nedávné minulosti napsáno téměř nekonečné množství odborných i popularizačních článků, studií a knížek; vůdce NSDAP se navíc objevil v nesčetných románech i filmových příbězích. Vzestup tohoto, řečeno s Dušanem Hamšíkem, „génia průměrnosti“ však přitahuje velkou pozornost i v současnosti. Četní zájemci o toto téma v Česku si v těchto dnech mohou buď zajít do kina na skvělý snímek „Králíček Jojo“ novozélandského režiséra Taiky Waititiho, anebo si mohou koupit výše zmíněnou knihu dvou německých spisovatelů, nejlépe obojí.

Zatímco „Králíček Jojo“ je ztřeštěnou komedií, ukazující život ve Třetí říši dětskýma očima a zesměšňující nacismus tak, že se diváci v kinech mohou navzdory faktické vážnosti tématu místy doslova uchechtat (byť i tento film posléze zvážní, až z něj mrazí), Barthova a Friederichsova kniha je rovněž výtečná, avšak výhradně temná, chmurná, pesimistická a plná beznaděje. Čtenář se od ní nicméně nedokáže odtrhnout, neboť přesvědčivě ukazuje, jak se den po dni, krok za krokem, úspěšně dere k neomezené moci čiré zlo. Když psal britský spisovatel Frederick Forsyth na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století svůj slavný román „Den pro Šakala“, nazval jeho tři části „Anatomie spiknutí“, „Anatomie stíhání“ a „Anatomie zabití“. Nejvýstižnější podtitul knihy „Než přišel Hitler“ by mohl znít „Anatomie převzetí moci“.

Autoři čtenáře hned na počátku upozorní, že půjde primárně o příběh „pěti hrobařů“ republiky – nacistického vůdce Adolfa Hitlera a jeho budoucího ministra propagandy Josepha Goebbelse, prezidenta republiky, maršála Paula von Hindenburga, a posledních dvou německých kancléřů před Hitlerem – Franze von Papena a generála Kurta von Schleichera. Právě každodenní jednání těchto mužů kniha nejvíce sleduje, jejich motivy, touhy a sny, jejich krize, deprese i „zázračná“ oživení (politická zmrtvýchvstání) a vzepětí, stejně jako jejich často vzájemné nenávisti, rafinované i nízké podlosti i vzácné záchvaty velkodušnosti (u některých z nich).

Jedna z mnoha předností knihy spočívá v tom, že autoři zasadili politické dění z posledních tří měsíců existence Výmarské republiky, tj. překotné události od počátku listopadu 1932 do konce ledna 1933, do širšího společenského kontextu. Čtenáři jsou tudíž takřka očitými svědky zákulisních intrik v soukromých rezidencích vládců republiky, v pokojích luxusních hotelů, kde se scházeli hlavně prominenti NSDAP, i dramatických, polooficiálních i oficiálních jednání na úřadu vlády či v salóncích zahraničních ambasád. Současně je ale kniha zavádí i do berlínských ulic a uliček, obchodů a tržišť, divadel a kabaretů, na tamní sportovní stadiony a do brlohů chudiny. Nejedná se tedy pouze o vylíčení politického převratu, nýbrž o velkou „fresku“, zachycující celou společnost v okamžiku, kdy se rozhodovalo o její budoucnosti.

Díky těmto „apolitickým odbočkám“ či „exkurzům“ je knihu možné číst i jako historického průvodce po jedné z nejzajímavějších světových metropolí celé meziválečné éry. Berlín na sklonku Výmarské republiky totiž byl spolu s Paříží nejen hlavním kulturním centrem evropského kontinentu, kosmopolitním „tavícím kotlíkem“, ale i, vzhledem k vrcholící velké hospodářské krizi, místem děsivé bídy, beznaděje a zoufalství, z nichž se mimo jiné rovněž rodil a z nichž čerpal své „kádry“ nacionální socialismus.

Pokud jde o vysokou politiku, zejména nepoučený čtenář, na rozdíl od profesionálních historiků a seriózních zájemců o dějiny, ale nejen on, při četbě knihy žasne, „jak se to mohlo stát“, jak je možné, že politické a ekonomické elity Německa umožnily, aby se k moci dostali lidé jako Adolf Hitler, Joseph Goebbels, Hermann Göring, Ernst Röhm, Hans Frank a jejich hnutí, SAmani a SSmani, řádící při pouličních bitkách a prahnoucí po krvi svých nepřátel. Tato otázka je na místě tím spíše, že NSDAP již měla podle všeho vrchol své popularity, úzce související se zmíněnou hospodářskou krizí, za sebou a že se nacházela, bohužel pouze zdánlivě, na „sestupné trajektorii“ svého vývoje.

Vysvětlení je jednodušší, než se na první pohled zdá. Tři měsíce na přelomu let 1932 a 1933 přesvědčivě prokázaly, že německé vládnoucí elity byly neschopné jakékoli racionální dohody, která by „dostala ze hry“ extremisty na levém i pravém konci politického spektra (tj. komunisty a nacisty), že jejich jednání určovaly především vzájemné animozity, zášti a nenávisti a že primárně myslely na sebe, na své posty a ambice, jakkoli se neustále oháněly „zájmy národa“, „státu“ či, v některých případech, „republiky“. Snad ještě tragičtější je, že i když jej lidé jako von Hindenburg, Papen a Schleicher osobně znali, vůbec nepochopili, kdo je to Adolf Hitler a co může znamenat národní socialismus u moci. Jen nepatrnou útěchou může být skutečnost, že to nechápala ani většina politických lídrů v zahraničí, jak ukázalo jednání britských a francouzských appeaserů, například Nevilla Chamberlaina či Édouarda Daladiera, mimo jiné smutných „hrdinů“ z Mnichova, na konci září 1938.

Dodnes si vzpomínám, jak mi jeden starší kolega na univerzitě před čtvrt stoletím coby mladému asistentovi řekl: „Martínku, ty přece dobře víš, že totalita přichází snáz a rychleji, než si většina lidí myslí, a často skoro nepozorovaně. Až budeš svým studentům přednášet o vzniku Třetí říše, pověz jim, ať si doma pustí Viscontiho ‚Soumrak bohů‘, Szabóova ‚Mefistofela‘ a Fosseho ‚Kabaret‘. To jim řekne o tom, jak se „to“ mohlo stát, víc než učená kniha s tisícovkou poznámek pod čarou“.

Tehdy jsem si nebyl úplně jistý, ale dnes už dávno vím, že měl pravdu. Film a literatura, opravdu velké umění anebo velký kumšt, chcete-li, dokáže nezřídka více než všechny vědecké a rádoby vědecké práce dohromady. I proto stojí za to, zvlášť v dnešní době, zajít si do kina na „Králíčka Jojo“ Taiky Waititiho a navrch si k tomu přečíst historickou reportáž s názvem „Než přišel Hitler“ Rüdigera Bartha a Haukeho Friederichse. Věřte mi, že nebudete litovat.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud