KOMENTÁŘ RADKA SCHOVÁNKA | Tři měsíce před volbami se na scéně opět objevil návrh na snížení důchodů lidem, kteří se aktivně podíleli na potlačování lidských práv v komunistickém Československu. Je jasné, že při současném složení sněmovny nemá šanci být schválen. A je otázkou, zda by se to podařilo po volbách.
Problematika vyrovnávání se s minulostí a nerovnost důchodů, případně výsluh, bývalých prominentů režimu se objevuje pravidelně celých třicet let. Stejně jako lidské osudy ani tato skutečnost není černobílá a snadno uchopitelná. Říci plošně, že StB je fuj, ale VB nevadí, připomíná heslo „čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné“.
Asi nejsložitější situace je u dvou skupin osob. Jedněmi jsou čisté oběti režimu především v padesátých letech, ale případ „likvidace“ Jiřího Ganse ukazuje, že zrůdnost režimu se projevovala i v sedmdesátých a osmdesátých letech. V padesátých letech byly desetitisíce lidí uvězněny jenom rozhodnutím tzv. trojek, které mohly poslat kohokoli až na pět let do pracovního tábora bez rozhodnutí soudu; na rozdíl od svého velkého vzoru SSSR neměly naštěstí pravomoc lidi rovnou střílet.
Je tragické a psychicky vyčerpávající číst soudní spisy sedláků, kteří se ničím neprovinili, nepostavili se režimu na odpor a přesto byli připraveni o majetky a uvězněni, jenom proto, že nechtěli vstoupit do Jednotného rolnického družstva, většinou založeného největšími lemply z vesnice. Dnes se jejich jména neobjeví ani na seznamu účastníků třetího odboje, protože jsou „pouze“ obětmi nelidského systému a aktivně proti němu nevystoupili.
