Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 byla postupně zakázána všechna sdružení a zájmové spolky, které se odmítly stát součástí tzv. Národní fronty – tedy všechny, které nebyly schválené a ovládané komunisty. Mnoho bývalých vedoucích Junáka, Orla nebo Sokola se zapojilo do protikomunistického odboje a za svoji odvahu zaplatili mnoha lety strávenými v komunistických lágrech, případně i svým životem. Odsouzení jednotlivce, například jen za poskytnutí lékařské pomoci, trochy jídla, případně přespání většinou znamenalo likvidaci celé rodiny, zabavení majetku a vystěhování do pohraničí, odkud byli o několik let dříve vyhnáni původní němečtí obyvatelé.
Od poloviny šedesátých let docházelo v komunistickém Československu k postupnému, byť velmi pomalému uvolňování totalitního sevření společnosti komunistickou stranou. Ale až nástup Alexandra Dubčeka v lednu 1968 do funkce prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa znamenal skutečně znatelný posun v celé společnosti.
Byla fakticky zrušena cenzura, vznikl Klub angažovaných nestraníků a K 231 sdružující bývalé politické vězně z padesátých let. A současně se začaly objevovat první pokusy o „resuscitaci“ dříve zakázaných spolků – byl obnoven Junák, Sokol a mnoho dalších organizací.
Toto období, později nazývané Pražské jaro, ukončila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy jednadvacátého srpna 1968. Postupně byla znovu zavedena cenzura a mnoho nedávno obnovených spolků bylo opět zakázáno a rozpuštěno.
Rozmetány byly i sazby mnoha knih a některé již vytištěné byly sešrotovány. Často docházelo k absurdním situacím, kdy například nově vytištěná kniha Bohumila Hrabala Poupata byla vezena nákladním vagonem ke zničení. Vagon se podařilo otevřít a většinu nákladu zachránit.
Bohumil Hrabal později v knize Proluky vzpomínal ústy své ženy, jak byl svědkem „tohoto čítankového příkladu bolševické kulturní politiky“.
Postupně se represivní aparát začal, podobně jako v padesátých letech, zajímat o organizátory nově zakázaných spolků. Byl vytvořen Socialistický svaz mládeže, jakási „čekárna nedospělých bolševiků na členství“ a StB začala sledovat postupně všechny skupiny lidí, kteří se odmítli podřídit zákazu nebo prostě jenom chtěli žít po svém mimo všeobjímající hloupou propagandu komunistů.
Unikátní český fenomén tramping jako trn v oku totalitářských normalizátorů
Jednou z takových skupin byli trampové. Ti měli v českých zemích dlouhou tradici již od prvních let první republiky, s kořeny sahajícími až do monarchie před první světovou válkou. Z dnešního pohledu to byl vlastně „punkový“ – spontánně, svobodně a neinstitucionalizovaně se utvořivší „ostrůvek deviace“, což rozhodně československé poúnorové totalitě nehrálo do Kremlem dirigovaných geopolitických not.
Až v šedesátých letech 20. století bylo (proná)sledování jejich aktivit ukončeno, respektive jejich činnost začala být tiše tolerována.
Tato sice nenápadná, ale významná pozitivní změna přístupu represivních složek se ovšem v jednom momentu otočila zpět o 180 stupňů – a to po přijetí usnesení ÚV KSČ ze 4. července 1973 o „(…) socialistické výchově mladé generace a její přípravě na život v rozvinuté socialistické společnosti.“
Na základě tohoto dokumentu připravilo vedení ministerstva vnitra celostátní akce, do kterých byly zapojeny složky Státní bezpečnosti stejně jako uniformované Veřejné bezpečnosti.
Rozběhly se operace jako Kapela (kontrola, evidování a postupné rozložení nově vznikajících rockových kapel), Hurikán (evidování a eliminace trampského hnutí), Odpad (kontrola a utlumení činnosti punkových kapel) a později i Lilie (rozložení a evidování skautských organizací, působících většinou pod hlavičkou Pionýrské organizace).
V červenci 1974 vznikla správa Státní bezpečnosti pro boj s vnitřním nepřítelem, a právě ta měla za cíl koordinovat činnost celého aparátu u celostátních akcí. V červnu 1976 obdržel první náměstek ministra vnitra Ján Hanuliak „Průběžnou zprávu o akci Hurikán“.
Podobně jako v padesátých letech, kdy československá totalitní policie označovala spoluobčany, kterým komunisté zabavili majetky a ukradli firmy, výrazem „bývalí lidé“, i o necelých dvacet let později „kouzlem nechtěného“ nazývala mladé lidi, kteří chtěli žít podle vlastních představ, termínem „volně žijící mládež“.
Tajná policie založila kartotéku osob „podezíraných“ z účasti na trampských setkáních a vyznávajících zásady trampingu. Na centrální úrovni celou akci koordinoval druhý odbor desáté Správy pro boj s vnitřním nepřítelem, který měl na starosti mládež – ten metodicky řídil druhé odbory krajských správ Státní bezpečnosti, které dostávaly informace od uniformovaných složek Veřejné bezpečnosti (jak se za komunistického režimu policie nazývala).
Pro závadovou činnost bylo rozloženo 127 trampských skupin a preventivně rozkladné akce byly provedeny se 1 450 osobami – chlubí se zpráva StB z roku 1987.
Současně s evidováním trampů začala StB budovat i síť donašečů. Jelikož šlo většinou o mladé lidi, kteří neměli žádné zkušenosti s tajnou policií a navíc nebyli ani nijak výrazně vyhraněni proti režimu (pouze si chtěli žít „po svém“), nebylo zas tak těžké některé z nich přesvědčit ke spolupráci.
Estébáci si přitom byli dobře vědomi faktu, že člověk, který organizuje několik setkání, je důležitější než ten, kdo se jen občas někde objeví – a proto pro rozkrytí celého hnutí nutili ke spolupráci především organizátory nejrůznějších potlachů a „šerify“ jednotlivých osad.
Tajná policie postupně vytvořila síť spolupracovníků, která se rozprostřela nad celým trampským hnutím. Osoby s krycími jmény Lauda, Tramp, Norbert, Samotář, Jirka, Čenda, Ondra, František, Tonda nebo Lukeš podávaly poměrně obsáhlé zprávy dostačující pro podchycení a zaevidování celé sítě trampských osad.
Důvěrník František Šprysl alias Franta byl původně získán k podávání informací o cestě, kudy jezdili komunističtí potentáti. Měl pouze upozornit, kdyby se chystalo cokoli podezřelého na trase využívané režimními prominenty. Z vlastní iniciativy ale udal několik hajných, kteří měli s trampy dobré vztahy a nechávali je u sebe přespat, a ti jim za odměnu pomáhali s výsadbou stromků a čištěním lesa.
Jedním z aktivních donašečů v trampském hnutí se stal agent Luboš Čížek krycím jménem Ikar. Ke spolupráci v kategorii agent byl získán 22. listopadu 1977, po několikaměsíční spolupráci jako důvěrník. Podepsal závazek ke spolupráci a přijal úkolování ke kontrole trampských osad Amerika Boys, Canada, Kubrychtovy boudy v Srbsku, Czech Legion... a také ke sledování Martina Beneše, který byl vedený v kategorii nepřátelská osoba s krycím jménem Sazeč.
Již na počátku spolupráce se Státní bezpečností Čížek uvedl: „…hovořil o likvidaci srubů v okrese Příbram. K této věci sdělil, že tato akce byla zřejmě nutná, ale dle názoru většiny trampů mohla být ‚čistěji provedena‘ (…) dle slov Čížka se však tímto způsobem trampské činnosti nemůže zabránit a nezabrání se ani výstavbě nových trampských srubů, které jsou neoddělitelnou součástí trampské činnosti.“
V listopadu 1984 Státní bezpečnost spolupráci s Ikarem ukončila „pro ztrátu zpravodajských možností“. Daný agent během své sedmileté spolupráce absolvoval 93 schůzek, z nichž předal 39 agenturních zpráv: „Poznatky, které předával, byly dobré a využitelné do problematiky mládeže. TS Ikar se rovněž podílel na realizaci ‚akce Betlém‘ v roce 1979 (pravděpodobně trestní stíhání bývalých funkcionářů skautského hnutí Junák – pozn. aut.). Zprávy předávané TS Ikar byly vždy objektivní, seriozní a prověřené.“
Celá akce Hurikán oficiálně skončila 30. října 1987 – přestože i po tomto datu lze v archivech nalézt dokumenty, které se trampského hnutí týkají. Ve vyhodnocení z podzimu 1987 je uvedeno: „Plněním projektu bylo v rámci ČSSR podchyceno 480 neorganizovaných trampských skupin, které soustřeďovaly 4 526 osob.“
Vyhodnocení je uzavřeno sdělením, že „pro závadovou činnost bylo rozloženo 127 trampských skupin a preventivně rozkladná činnost byla provedena se 1 450 osobami.“ Přeloženo do srozumitelného jazyka, skoro tisíc pět set osob bylo podrobeno výslechu na Státní bezpečnosti, kde jim bylo vyhrožováno nejrůznějším postihem, pokud nepřestanou o svém volnu jezdit do přírody.
Tím skončila jedna z grandiózních celostátních akcí komunistické StB a Československo bylo opět blíže k socialismu – naštěstí už pouze na dva roky.
Trampské hnutí přečkalo nacisty, komunisty a zcela jistě přečká i několik současných snaživců, kteří proti němu vedou svoji vlastní „křížovou výpravu“.
Je poměrně zákonité, že jeden z nejsnaživějších „ochránců přírody“ v Prachovských skalách je bývalý nadporučík Státní bezpečnosti Miloš Zeman, který před několika lety převzal z rukou ředitele Krajské správy Policie ČR v Hradci Králové ocenění za dlouholetou úspěšnou spolupráci.
