KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Volby skončily. A tři strany se sto osmi mandáty se dohodly, že sestaví vládu. Jiná alternativa se teď nerýsuje a prezident Petr Pavel nebudí podezření, že by – tak jako předtím Miloš Zeman – provedl ústavní puč a jmenoval kabinet v rozporu s vůlí parlamentu. Přesto od očekávaných nových správců země slyšíme, že hrozí popření výsledků hlasování. Nesmysl! Jen odvracejí pozornost od vlastních problémů.
Potíže si vznikající vládní koalice způsobuje sama. Přičemž jde primárně o personálie. Není tajemstvím, že především diskutovaná jména možných adeptů na ministry za Motoristy budí velké kontroverze.
Filipu Turkovi se vyčítá schůzka s íránským velvyslancem a nenávistné projevy na sociálních sítích. Proti Petru Macinkovi protestují ekologové. U Oty Klempíře umělcům vadí jeho udavačská minulost. Ale potrefené husy vidí chyby všude jinde, jen ne u sebe.
Vzpoura proti volbám, nebo oprávněná kritika?
Naposledy Jan Zahradil, poradce Motoristů pro zahraničí – v rozhovoru pro CNN Prima News uvedl, že dle něj „vůbec nejde o Filipa Turka. On se stal, řekněme, prvním terčem. Následovaly demonstrace proti panu Macinkovi a petice proti panu Klempířovi. O mně se zase píše, že jsem pročínský. Evidentně tu panují snahy rozebrat budoucí vládu ještě předtím, než vznikne. Skoro bych řekl, že probíhá jakási tichá vzpoura proti výsledku voleb.“
Na to všechno lze odpovědět prostou otázkou: nestojí snad všechny ty výtky na reálných základech? A když už Jan Zahradil zmínil i sebe, nebyl snad kritizován a vyšetřován Evropským parlamentem kvůli příliš těsným svazkům s Čínou?
Všichni jmenovaní mají právo se bránit a zpochybňovat, co je jim vyčítáno. Je však směšné, nemístné, ba přímo drzé vydávat protesty proti konkrétním jménům za snahu zvrátit výsledky voleb.
Dva pilíře demokracie
Demokracie stojí na dvou protichůdných principech. Za prvé musí být respektováno právo většiny vládnout. A za druhé platí, že většina nesmí vše. Popření toho prvního by vedlo k diktatuře elit, odmítnutí druhého k diktatuře majority. A my nyní sledujeme v praxi souboj o zachování obojího.
Hezky si to celé můžeme ilustrovat na příkladu zmíněných pánů Macinky a Turka. Pokud je Babiš navrhne za ministry, měl by je prezident jmenovat? Nebo jen jednoho? Nebo žádného? Toto rozhodnutí závisí jen a jen na suverénní vůli Petra Pavla. Nicméně neuškodí si na těch dvou ukázat fungování základů demokratického právního státu.
Případ Macinka: Ideologický střet
Co se týká Petra Macinky, jemu je odbornou obcí a ekologickými aktivisty vytýkáno, že se neřídí tzv. vědeckým konsensem v pohledu na změny klimatu, nemá dost zkušeností a resort životního prostředí mu jako „petrolheadovi“ vůbec nepatří do rukou. Tato kritika může být některými považována za zásadní, jinými nikoli. V každým případě však neznamená překážku pro jmenování z hlediska ústavnosti.
Jde primárně o ideologický spor, kdy Macinka a celá jeho strana zásadně odmítají klimatické politiky Evropské unie. Ano, bude stát proti velké přesile – jak mezi domácími ekology, tak v Bruselu. Ale na svůj postoj má právo, a pokud bude součástí většiny vzešlé z voleb, může ho uvádět do praxe, jak bude umět. A je pouze na politické úvaze budoucího premiéra, zda ho shledá pro vládu přínosem, nebo přítěží.
Případ Turek: Bezpečnostní a morální problém
U Filipa Turka je to zatraceně jiné. Jeho schůzka s íránským velvyslancem – z níž neexistuje žádný oficiální zápis, takže nevíme, co bylo jejím obsahem, a zda čestný prezident Motoristů může být kvůli ní vydíratelný – ohrožuje bezpečnostní zájmy státu. A tím ho diskvalifikuje z postu ministra zahraničí, který má jednat s našimi spojenci a být jedním z důležitých příjemců informací od zpravodajských služeb.
Aféra s nenávistnými a rasistickými komentáři na sociálních sítích pak Turka vyřazuje z možnosti být ministrem čehokoli. Prostě proto, že má totálně zničenou pověst.
Třeba v takovém Německu by představovaly vážný problém už jeho fotografie se vztyčenou pravicí (což se u nás nebere tak vážně). Tady nejde o „názory“ – zde vidíme těžký bezpečnostní, reputační a mravní problém. Což legitimizuje případné veto ze strany prezidenta.
Právo vládnout versus limity moci
Takto tedy vypadají otazníky kolem možných nominantů Motoristů do vlády z hlediska faktů. U Macinky je třeba uznat právo většiny vládnout, a to dle svého, nikoli na základě toho, co říkají profesní a zájmové skupiny.
Což neznamená, že demonstrace jsou nelegitimní, ale jen to, že z hlediska ústavní úvahy nejsou podstatné. Zato co se týká Turka, zde bych jednoznačně razil ono motto, že „většina nesmí vše“.
Kdo bude nakonec navržen a jak se rozhodne prezident, záleží na Andreji Babišovi a Petru Pavlovi. Na nich bude, jak si pro sebe vysvětlí a naplní ony dva postuláty fungování demokracie. Jisté však je jedno: strany, které chtějí vládnout na půdorysu sto osmičky, se musejí s tímto úkolem poprat samy a neobviňovat všechny okolo za šlamastyku, kterou nadrobili sami. Sobě i zemi.
Fňukání místo státnictví
Právo na protest má stejnou váhu jako to volební. Byť mají různé dopady a důsledky. Rovněž není pravdou, že ANO, SPD a Motoristům někdo brání chopit se moci. Nikdo se nevzpouzí výsledkům voleb, jen některá jména budí u veřejnosti odpor.
A přinejmenším jedno také obavy o bezpečnost a reputaci
Česka. Jak s tím vším naloží, je na Andreji Babišovi, Tomio Okamurovi, Petru
Macinkovi a nakonec, leč ne v poslední řadě, na Petru Pavlovi.
S tak velkým humbukem ještě nevznikala žádná vláda. Přičemž zatím jsou „na tapetě“ jen zvažovaní členové vlády za Motoristy. Možná později přibudou další výhrady a demonstrace, až média začnou více probírat profily kandidátů za SPD. Kdo je opravdový demokrat, tak to unese. Pouze ten, kdo necítí zodpovědnost za vlastní zemi, její občany a budoucnost, si stěžuje na „nerespektování výsledků voleb“.
Dostat se do parlamentu je jedna věc, ale dostat se do vlády je něco úplně jiného. Jde o velkou čest, velkou moc, velkou starost. K tomu všemu patří jistá důstojnost chování. To vystrašené kejhání je ovšem od těch, kteří se považují za vítěze, vysloveně trapné.
Hraje se o respekt k republice
Čeká nás „vláda ukřivděnců“? Věřme, že nikoli. Prezident zatím vše zvládá s grácií, a byť jeho možnosti vstupovat do jednání o kabinetu nejsou absolutní, v Česku se s hlavou státu obvykle pojí i velký neformální vliv. Petr Pavel působí, že si ho je vědom, a tím také své úlohy přispět k ustavení dobré vlády.
Sto osmička vznikne, když si to její členové budou pevně přát – v tom jim nikdo nezabrání a ani by to neměl zkoušet. Ale ani tato většina nemůže dělat cokoli. A o to se nyní hraje, ne o přepsání výsledků voleb, leč o respekt k ústavní republice.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.















