Vyhazov z J.A.R.: Oto Klempíř, jeho žena a banální, leč věčný příběh o nesmířlivosti

Navzdory tvrzení kapely, že šlo o rozhodnutí konsenzuální, byl Oto, zdá se, postaven před hotovou věc: buď své životní dílo opustí, nebo se kapela rozpadne. Šok to byl zřejmě pro obě strany: J.A.R. se o Otově politických ambicích dozvěděla z médií, Oto o vyhazovu z kapely těsně před koncertem. 

Informaci o Klempířově odchodu pak J.A.R. doplnila: subjekt, za který se Oto rozhodl kandidovat, prý nehraje ve věci žádnou roli. Soubor jednoduše nechce být spojován s konkrétní politickou stranou. J.A.R. tak ztratila důležitý element svých pódiových vystoupení, tvořící dokonalý kontrapunkt éterickému Danu Bártovi. A také dobrého textaře. 

Je však jediná, která má právo rozhodnout, s kým chce nebo nechce spolupracovat, proto je její rozhodnutí zcela legitimní. A na legitimitě mu neubírá ani jakýsi neodbytný pocit, že jádrem pudla přeci jen byl Otův politický vkus, nikoli jeho politické angažmá jako takové.

Český internet se – pochopitelně – okamžitě rozdělil na dva tábory.

Ten první spílal zbylým členům J.A.R. a obviňoval je z nedemokratických praktik. 

Ten druhý si zase účelově vzpomněl, že Klempíř, léta obdivovaný za vtipné pointy a inteligentní postřehy, podepsal v roce 1984 spolupráci s komunistickou tajnou policií a na dně své duše nosí „zlomeného estébáka“, jak napsal Matěj Hollan.

Jedni i druzí se přitom hluboce mýlí a jejich teatrální rozhořčení je jen další únavnou etudou internetového aktivismu.

Možná jste (stejně jako já) přesvědčeni, že Motoristé jsou partou hochštaplerů. Možná vám Turek s Macinkou připadají jako „báječní chlapi“ bojující za svobodu slova a emisí. A možná se vám z vůně benzínu ježí chlupy rozkoší, jenže jste levicoví liberálové, takže volíte TOP 09 nebo klimaneutrální Piráty. Každému, co jeho jest. 

Otázka ovšem zní: z jakého titulu bychom na základě vlastních politických preferencí měli rozhodovat o tom, zda kuchař může dál vařit svíčkovou, chiropraktik napravovat pokřivené páteře a šoumen dělat svoji show?

Zpětně viděno byly Klempířovy sympatie pro Volanta a jeho klub vyčpělých rebelů zřejmé již před několika měsíci. Na pódiu se vlnil oděn do černého overalu jako sexy automechanik. V dubnovém rozhovoru s Romanou Navarovou připustil, že kdyby se na něj Motoristé obrátili s žádostí o vytvoření marketingové strategie, tuto „funky stranu“ by možná neodmítl.

V rozhovoru s Pavlínou Wolfovou se otevřeně zastal Turka, právě obviněného ze sexuálního násilí – to když vyslovil hypotézu, že Apolena Rychlíková možná zneužila labilní osobu neschopnou vyrovnat se s traumatem rozchodu.

A europoslance – jehož politickým modem operandi je exhibice, provokace a následné hledání ochranné náruče u svých fanoušků, ale také lhaní – označil za dobrotivého přerostlého medvídka. Výše zmíněnému „komentátorovi“ z Brna se prý již tehdy potvrdilo, že je Klempíř hanebný darebák.

Otův postoj se vám nemusí zamlouvat... Ale v čem přesně je morálně pokleslejší než první reakce senátora Tomáše Czernina či Karla Schwarzenberga na MeToo kauzu jejich stranické supernovy Dominika Feriho? Lidé se ve svých úsudcích mohou mýlit a často se ukáže, že vložili důvěru v někoho, kdo si ji nezaslouží. 

A někdy zase vyjde najevo, že obvinění jsou ve skutečnosti oběťmi (falešných obvinění). Takže bez ohledu na to, že osobně věřím Turkově ex-přítelkyni, nemohu jinému vyčítat, že věří Turkovi: v obou případech totiž jde pouze o víru. Antipatie sem, antipatie tam.

Jadrným vzkazem na Facebooku se Klempíře zastala také jeho žena Nadia. A měla – svým způsobem – pravdu. 

Na večírcích, kde „morální majáci ... chrochtali“ nad jejím palestinským jídlem, nejspíš nikdo neřešil, že Otova krásná paní trpí silnou averzí k Izraeli (tak silnou, že si na Facebook klidně vylepí mapu Palestiny sahající „od řeky až k moři“). 

Takové postoje jsou prý pochopitelné, říká mnoho mých přátel, vždyť Nadia je Palestinka. To je vskutku validní argument a jistě by šel použít i v případě animozit některých Ústečáků vůči Romům či židovských extremistů vůči Arabům. Nebo přeci jen radši ne?

V rozhovorech, které Ota vedl na platformě datarun.cz, nechává své hosty mluvit, neskáče jim do řeči, nesnaží se je dostat do úzkých, nechává jim prostor, aby se projevili. Ke všem bez rozdílu se chová s úctou a přátelsky. Schopnost inteligentně se ptát a odpovědím svého protějšku klidně naslouchat je v politice – nejen té české – vzácná jako opravdové žluté diamanty. 

Nabízí se tedy další otázka: Stalo se v poslední době něco, co by nasvědčovalo, že Ota již není oním kultivovaným, trpělivým, inteligentním člověkem, nýbrž prošel radikální proměnou a stal se z něj prostoduchý hulvát typu Richarda Chlada? Odpověď zní: Ne. Pořád je to stejný Klempíř. Tedy kromě toho, že se rozhodl vstoupit do politiky a vybral si blbou partu.

Jako dvacetiletý mladík podepsal Klempíř spolupráci se Státní bezpečností. Když se v roce 2019 přiznal a omluvil, byly pochyby o jeho vnitřní integritě spíše vzácné, proto také veřejnost přijala jeho omluvu za omyl mládí jako autentickou lítost, ne jako kalkul, a dál chodila pařit na koncerty J.A.R..

Nyní, když kandiduje za demokratickou politickou stranu, byť s pochybnými patrony, si informacemi o jeho spolupráci s StB tapetují své (a)sociální zdi takoví morální velikáni jako Petr Ludwig, demokrat se slabostí pro život v despociích a autokraciích. 

Jenže, jakou váhu má odsudek někoho, kdo zná komunistickou totalitu jen z kočárku? A při setkání s jinou totalitou mlčí? Nebo se mýlím a Petr Ludwig je kosmopolitním evangelistou lidských práv a svobod, aktivně bojujícím proti naleštěným diktaturám? Poseděl si snad v dubajském vězení? Nebo na luxusním gauči v rezidenci postavené bangladéšskými otroky srkal ledový čaj a pro jistotu držel pec?

Vyděšení přátelé Klempířových nebombardují svými všetečnými dotazy hlavního protagonistu skandálu, ale jeho choť. Co přesně si od toho ti dobří lidé slibují? Že mu domluví? Mají snad pocit, že jejich kamarád prošel v posledních týdnech změnou vyvolávající oprávněné obavy a stal se někým jiným? Co takové proměně nasvědčuje? 

Odpověď zní: Nic. Tedy kromě toho, že se rozhodl vstoupit do politiky a vybral si partu, která v lepších kruzích není populární.

Politika a hudba jsou prý dvě neslučitelné věci: vektory jejich působení jsou totiž opačné. První je odstředivý, druhý dostředivý, politika rozděluje, hudba spojuje. Politika je špinavá a nízká, hudba ryzí a povznášející. Na tom se pravidelní návštěvníci filharmonie shodnou s doživotními fanoušky Michala Davida.

Když se z repráků ozve basový groove a velení převezmou hlubší části mozku, máme sklony vnímat lidi kolem méně přísně. Když se mu poddáme úplně, stanou se cizí lidé tančící ve stejném rytmu na malou chvilku „bratry a sestrami“ a je docela jedno, jaké jsou jejich politické preference. Dvacetiletý anarchosocialista z Kliniky a jeho dredatá nebinární láska se na parketu v Akráči houpou v rytmu Habiba Koité metr a půl od Jana Zahradila, a všem je blaze.

Když naše chuťové buňky odstřelí do sfér orgastického blaha dobré jídlo, neřešíme, zda ti, kterým také chutná, fandí Losnovi, nebo Mažňákovi. Ve chvílích, kdy nám endorfiny dovolí překročit svůj vlastní stín, jsme vstřícní a smířliví – předpoklad pro obé totiž máme v sobě.

Odstředivé působení politiky tedy není ničím jiným než neochotou smířit se s těmi druhými ve chvílích, kdy naše hýždě nehybně spočívají na kancelářských židlích před počítačovým monitorem, huba je prázdná a velkorysost není otázkou hormonů, nýbrž racionálního rozhodnutí a etiky.

Demokracie není písní zpívanou unisono, není ani lahodně harmonizujícím mnohohlasem. Je to chaos, překřikování, občas (opravdu jen občas) souboj idejí a velice často hašteření o věcech tak prozaických, jako je výše sazby DPH u vlhčených toaletních ubrousků. 

Nejsou dokonale dobří ani veskrze špatní voliči, stejně tak žádná (demokratická) politická strana není jenom dobrá, ani úplně špatná. Všude najdete lidi nevalného charakteru i lidi poctivé, lidi chytré a lidi hloupé. 

A mezi politickými „mecenáši“ pak často figurují osoby, s nimiž byste na pivo rozhodně nešli. Příliš připomínají mafiány z Kmotra. Tedy jejich méně elegantní verzi. Opět bez ohledu na stranu.

Má-li demokracie prospívat a politická kultura růst, nebylo by žádoucí, aby do politiky vstupovali lidé schopni vést dialog a slušně se chovat, lidé inteligentní, kteří ve službě veřejnosti vidí poslání, nikoli způsob, jak si nacpat kapsy a ukojit ego? 

Neměli by takoví lidé (v ideálním případě) obsazovat kandidátky celého politického spektra, ne jen stran či hnutí, které jste se rozhodli volit? Neměli bychom jim přát, aby se díky silnému mandátu stali pro svá politická uskupení nepostradatelní a nemohli je převálcovat darebáci, kterých máme v politice přebytek?

Konflikt mezi Araby a Židy je odstrašujícím příkladem, kam vedou nesmiřitelné postoje a věčné hrabání se v minulosti. V českém rybníčku zřejmě nebudou příčinou tisícových ztrát na lidských životech, ale zemi neprospívají a ubíjejí její potenciál. 

Veřejná exhibice nesmířlivosti není ctností, nýbrž absencí velkorysosti. Pokud je reakcí na to, že se jiný člověk rozhodne uplatnit své občanské právo kandidovat ve volbách a v případě zvolení se aktivně podílet na tvorbě zákonů, svědčí o tragickém nepochopení podstaty demokracie. A pro mnoho slušných a schopných lidí je důvodem, proč do politiky radši nikdy nevstoupí.

Jenže, co tak strašného se vlastně může stát? Že se díky Klempířovi Motoristé přeci jen dostanou do Sněmovny a pro vítěze voleb se stanou koaliční alternativou hnutí Stačilo!? Že na českou politickou scénu přibyde další vzácný úkaz, totiž člověk schopný zformulovat několik souvislých vět za sebou? 

Že Ota, který jediný v tomto podniku doopravdy riskuje, přijde nejen o kapelu, ale i o dobrou pověst a iluze? Nebo že Petr Macinka u palestinské hostiny připravené Klempířovic Nadiou dozná, že pár arabských azylantů by Česká republika přeci jen snesla? 

Když pro nic jiného, tak proto, aby všudypřítomný humus z českých jídelních lístků aspoň jednou za čas nahradil lahodný hummus, jak jej připravují na Blízkém východě.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.