RECENZE | Dnešní doba nepřeje rozjímavým filmům. Svět je sám o sobě vyhrocenější, než kdy za našich životů byl, a tak toužíme po drsných příbězích, které ale nejsou zbaveny naděje. Jeden z nich po úspěchu v kinech nabízí HBO Max, další dva ještě stihnete na plátně.
Hudba od Boha přitahuje Ďábla
Jedním z největších filmových překvapení letošního roku byl snímek Sinners (Hříšníci). Navazuje na nový trend sociálních hororů, které nyní často zvedají i témata rasismu a společenské segregace. I když ve filmu vystupují upíři, nejsou rozhodně hlavním námětem, alespoň ne v rovině vyvolávání strachu.
Do ospalého městečka v deltě Mississippi na počátku 30. let se vrátí dva bratři-Afroameričané. Jsou vybraně oblečení, peněz mají na rozdávání, ale také vlastní pohotové pistole a jsou obtěžkáni minulostí spojenou s mafií. Zdá se, že chtějí na svůj „hříšný“ život zapomenout, najít své kořeny a začít vydělávat legálně.
Zakoupí starou barabiznu za městem, což samo o sobě vzbudí rozruch, protože u „černochů“ se neočekává, že by měli větší množství peněz a už vůbec ne, že by se mohli stát vlastníkem nemovitosti.
Procházejí městem a ve stylu Sedmi statečných vybírají své soukmenovce vhodné na uspořádání velké taneční párty, kterou chtějí zahájit činnost svého „juke jointu“. To je označení pro podnik provozovaný především černochy na jihu USA určený k tanci, hudbě a hazardním hrám.
Černí Američané byli totiž v té době a v tomto regionu ještě silně segregovaní, do většiny běžných podniků neměli přístup a potřebovali si mít kde odpočinout a poveselit se po tvrdé práci na polích.
Dvojčata Stacka a Smokea hraje jeden herec, Michael B. Jordan, ústřední herec všech snímků Ryana Cooglera.
O hudbu se má v nově založené putyce starat bratránek dvojčat Sammie, který je bohem nadaným hráčem blues. Jenže podle místních legend bohem nadaní hráči přitahují i odvrácenou stranu.
Večer se slibně rozjíždí, Sammie spustí svou hudbu takové magické intenzity, že začne narušovat hranice času a v halucinatorní scéně, hudebním vrcholu snímku, se mezi hosty zjevují přízraky minulosti i budoucnosti.
A pak se u dveří objeví jeden nezvaný host. Nezvaný nejen proto, že je běloch a tento podnik je především pro černé. Větší problém je, že Irčan Remmick je upír. Dokonce superupír. Krvavá bitva na sebe nenechá dlouho čekat.
I když divákům, kteří lační po krvi, nezůstane film nic dlužen, na své si přijdou zejména ti, kteří chtějí od filmu vícevrstevnatost a metafory. Hříšníci jich nabízejí bezpočet.
Nejzajímavější je konfrontace černých hrdinů, kteří mají v čerstvé paměti otrokářskou minulost z období kolonialismu, a irského upíra, který zase bolestně připomíná kolonizaci náboženskou, která probíhala v irské minulosti.
Fascinující je, že upíři tu neztělesňují zlo, ale spíš odlišnou kulturu. Boj hrdinů proti nim se dá nazírat jako boj dvou živočišných druhů o právo na existenci na určitém území. Z tohoto pohledu je to vlastně film ekologický.
Zároveň je to film o blues, který je tu nejvlastnějším projevem jedné z těchto zobrazených kultur a je také prostředkem, po kterém ta druhá kultura touží právě pro jeho transcendentní schopnosti.
Jakkoliv to působí bizarně, jednou z nejsilnějších scén filmu je jakýsi hudební battle mezi blues a irským hospodským tancem. Dříve než promluvily špičáky a zaostřené kůly, hovořila a bude vždy hovořit – hudba.
Věnujme se ještě ekonomické vrstvě celého filmu. Režisér a scenárista v jedné osobě Ryan Coogler se vyjádřil, že se děj volně opírá o události přímo z jeho rodiny. Proto je pro něj tento film velmi osobní a vyjednal si také mimořádné podmínky s filmovým studiem.
Producenti filmu věřili natolik, že režisérovi odsouhlasili naprosto ojedinělou smlouvu – honorář splatný hned po nástupu filmu do kin, poslední slovo při střihu a návrat autorských i distribučních práv do rukou režiséra po uplynutí 25 let. Nebývá zvykem, aby režisér měl tak velkou kontrolu nad příjmy z filmu, který zaplatil někdo jiný.
Tato skutečnost se zrcadlí v ději – když gangsterská dvojčata hodlají zakoupit dům, vyvolají všeobecný úžas, protože v té době to byl neslýchaný krok.
Jak uvádí např. web Business Insider, vlastnit film tematizující právo na vlastnictví pro Afroameričany bylo pro (afroamerického) režiséra otázkou osobní cti a Coogler nehodlá tento požadavek vznášet na jakýkoliv další ze svých filmů.
Hovoří se o tom, zda smlouva, kterou režisér uzavřel s Warner Bros., nepředznamenává éru přepisování pravidel filmového byznysu, v níž by samotní tvůrci byli většími pány nad svým dílem než investoři.
Nejprve však musí prokázat svou schopnost točit kasovní trháky, což Coogler, považovaný za jednoho z nejschopnějších režisérů pod 40, opakovaně dokázal.
Sbormistr a banalita zla
Za film roku v českém prostředí je již nedlouho po premiéře označován snímek Sbormistr režiséra a scenáristy Ondřeje Provazníka. Tento tvůrce má dobrý nos na témata.
Jeho hraný celovečerní debut Staříci nabídl dojemný, ale i překvapivě nekompromisní příběh o právu na pomstu za křivdy minulého režimu. Nyní se autor vypravil na opačný konec věkového spektra a natočil příběh o dívčím pěveckém sboru a jeho autoritářském sbormistrovi.
Film daleko před premiérou předcházela pověst výbušného materiálu; děj se měl inspirovat dvacet let starou kauzou Bohumila Kulínského, sbormistra, který desítky let (!) sexuálně zneužíval dívky v úspěšném sboru Bambini di Praga.
Kamera sleduje dospívající Karolínu (skvělá Kateřina Falbrová) a Karolína sleduje kameru. Celé to je o proměnách jejího pohledu a jejích účesů. Do sboru přichází jako obyčejná dívka s nevelkým sebevědomím.
To, že si ji sbormistr Mácha vybral, vnímá jako závan štěstí. Od té doby k němu vzhlíží s radostně planoucím zrakem. Až do prvních projevů jeho odvrácené tváře, když každou odchylku od očekávaného chování trestá a neváhá dívku před ostatními ponížit.
Divák chtě nechtě očekává, jak si bude sbormistr namotávat dívku do svých sítí, ale toho se mu příliš nedostane. Řada diváků pak snímek ne zcela právem označuje za „nudu“.
Každopádně se jako diváci ocitáme ve schizofrenní situaci. Máme film vnímat jako křehké, náznakové zpracování Kulínského kauzy? Nebo je to úplně jiný příběh?
Jak víme, Kulínský obtěžoval dívky ve velkém, léta a zcela nestydatě, za což si vysloužil vězení. Sešlo se 49 svědectví a jistě to není vše.
Pokud v Máchovi vidíme Kulínského, můžeme si představovat, že jsme jako náhodní diváci svědkem pouze zlomku jeho zvěrstev a že celý sbor je vlastně líheň jeho potenciálních milenek.
Zkrátka, vidíme jen to, co nám ukáže kamera. A ta je navíc ve scéně polodobrovolného sexu ještě cudně schovaná za rohem – naštěstí.
Jak řekl v rozhovoru s Norou Fridrichovou psycholog Jiří Los, který podal před lety na Kulínského trestní oznámení:
„Kdo od toho čekal, že to bude kronika (případu Kulínský), bude zklamán, není to kronika. A kdo od toho čekal, že to aspoň ve zkratce a různých zjednodušeních provede diváky od chvíle, kdy ta dívka vstoupí do sboru, až do té chvíle, kdy s ní sbormistr souloží, tak to tam popsáno je, celkem cudně, s takovými náznaky, co všechno je asi pod povrchem.“
Pokud jsme ale žili na Marsu a kauzu Kulínský neznáme, film nám předvádí cosi mnohem méně temného. Mácha tu nevypadá jako systematický pletač pavučin, do kterých dívky lapá. Ani jako slizký hebefil z obecné představy publika. Působí civilně, jako člověk, který se plně věnuje sboru a nemá kvůli tomu čas na rodinný život.
Jako člověk, který není imunní vůči přítomnosti mladých dívek a nedělá si starosti s tím, že jsou nezletilé. Ví, jak uhrančivě na ně působí a má pocit, že si občasné potěšení „zaslouží“.
Vždyť, jak tu zdůrazňuje i jeho matka, vést takový sbor, nota bene na zájezd do ciziny, je nesmírně náročné. Jinak to spíš vypadá, že místo kdovíjakých manipulací nechává věci plynout a když je možnost, chtivě po nich sáhne.
Scénář nám moc nepomáhá s dekódováním sbormistrova nitra. Postava je neproniknutelná. Snad se to děje v duchu současného přístupu, že pozornost patří oběti a ne pachateli. Ale my tu máme pachatele jako součást celého dění, těžko jeho identitu nevnímat. Také postava jeho matky, která mu se sborem pomáhá, je naprosto nevyužitou příležitostí.
Zkrátka až do pointy filmu v poslední scéně, kdy si uvědomíte, že se to tak děje často a opakovaně, sledujete děje, o nichž vám scenárista říká, že jsou křehké a pod povrchem, ale spíš máte pocit, jako když vám někdo ukazuje „my nesmíme ani naznačovat“.
Ošemetnost takového zacházení s původní kauzou ještě více odhalil dopis Radovana Síbrta České filmové a televizní akademii. Autor, blízký jedné z obětí, zde uvádí, že se tvůrci až příliš těsně inspirovali detaily jejího případu v kauze Kulínský, čímž jí způsobili druhotné trauma.
Když tvůrci nezískali výslovný souhlas oběti, snažili se zahrát věc do autu, že se film od Kulínského pouze odpíchl. Síbrtův dopis však dokládá, že naopak film kopíruje skutečnost víc, než je někdejším aktérkám příjemné.
Mácha se vpravdě odkope až v oné scéně odehrávající se za rohem, kdy z jeho trapného milostného aktu vidíme jen nohy účastníků – ty Karolíniny ovšem svou gestikulací svědčí o tom, jak drásavá celá situace pro dívku je.
Celé se to odehraje rychle a Mácha pak bez zájmu odchází do koupelny. Těžko říct, zda je nechutnější to, že se to vůbec stalo, nebo to, co se děje bezprostředně poté. Charismatický sbormistr se vyjeví jako ubožák a ještě poměrně neschopný. Což by teoreticky mohlo vysvětlovat, proč není schopný běžného vztahu.
Pokud měl film rozkrýt vysoce soupeřivý dívčí kolektiv, spíš v tom selhal. Děvčata si sice čárkují, na koho se Mácha podívá častěji, ale jinak jsme svědky vcelku běžného chování, kde najdeme soucit i necitlivost. Tak moc se zaměřujeme na Karolínu, že se zbytek sboru slévá v jednolitou masu.
Zajímavější je jen komplikovaný vztah Karolíny a její sestry. Zdá se, že starší dívka na svou sestru žárlí, ale její nebezpečný kanadský žertík, kdy zamkne Karolínu venku v mrazu, si můžeme zpětně vyložit jako pokus sestru ochránit.
Fungoval by ten film, kdyby to nebyl Sbormistr, ale třeba Trenér nebo Učitel? Asi ano, snímek má přece jen univerzální výpovědní hodnotu. Jen by nemohl využít podprahového kontrastu mezi vznešeností dívčího zpěvu a ubohostí pokradmých doteků ve společné sauně.
Soucit s mrtvými
Profesní dráhy spisovatele Alexe Garlanda a režiséra Dannyho Boylea se poprvé protnuly před čtvrtstoletím. Tehdy Boyle natočil film podle Garlandova románu Pláž, ale o scénář se postaral Boyleův nejčastější scenárista John Hodge.
Už jako tandem pak spolu vyrobili sci-fi Sunshine a postapo trilogii 28 dní/týdnů/let poté. Její třetí, zatím poslední díl se vymanil z klasičtějších schémat zombie apokalypsy a nabídl divákům komplexnější zážitek.
Jako by se oba tvůrci snažili ze zombie postapa udělat dospělé dílo, podobně jako se – jen s částečným úspěchem – pokusili kosmickou science fiction pozvednout do transcendentálních výšin v Sunshine.
Co je okamžitě nápadné na 28 let poté, je kontrast tématu a nádherných záběrů na anglickou krajinu. V tom je film blízký seriálu Last of Us, jehož druhá série měla nedávno premiéru.
V obou dílech hrdinové procházejí kvetoucí a zelenící se přírodou, které je úplně jedno, že člověk jako lidský druh je možná na odchodu. Naopak, jako by si bez lidí planeta trochu oddechla.
Obě díla mají také společné to, že infikovaní tu hrají jen méně významnou roli dějového katalyzátoru, ale to důležité se odehrává uvnitř hrdinů a v jemných vazbách mezi nimi.
Jak víme z prvního dílu, lidstvo bylo ohroženo virem způsobujícím záchvaty zuřivosti. Nakažení chrlí krev a okamžitě infikují ostatní. Kontinentální Evropě se podařilo virus vymýtit, ale Velká Británie, zcela zdecimovaná, je držena v karanténě. Těžko nám to nemůže nepřipomenout trauma brexitu. Významových rovin je ale ve filmu mnohem více.
Hlavním hrdinou je chlapec Spike. Ztvárňuje ho výtečně Alfie Williams, který podobně jako Kateřina Falbrová hrál ve svých třinácti letech svou první velkou roli. Žije na izolovaném ostrově Lindisfarne v komunitě, která se jen snaží přežít.
Žádné nové naděje pro lidstvo se nekonají, katastrofa nepřinesla očistu, jen vrhla hrdiny o několik století zpět. Komunita je tak v dvojnásobné izolaci, je ostrovem ostrova. (Což je téma výsostně britské.)
Lindisfarne nebyl do děje začleněn náhodou. Jednak byl v 7. století významnou ranou výspou křesťanství v Británii a jednak byl cílem prvního nájezdu Vikingů na britské území. Tento fakt je následně s jistým zadostiučiněním historicky oplacen, když se hrdinové setkají a později za drastických okolností i rozloučí se švédským vojákem Erikem.
Spike se rozhodne vzít svou těžce nemocnou matku na nebezpečnou pouť do vnitrozemí s nadějí, že jí pomůže podivínský lékař žijící v osamocení uprostřed léta budované monstrózní kostnice. S doktorem Kelsonem (Ralph Fiennes) do děje přichází další rovina, a to filozofická.
Pyramidy z kostí mrtvých, kterých se celé okolí bálo, jsou Kelsonovým způsobem, jak se vypořádat s všudypřítomnou smrtí a zmarem: poskytne mrtvým alespoň ex post určitou důstojnost. Hromady kostí mají připomenout barokní Memento mori. Kelson chlapci ukáže, že i v tom, jak se chováme k ošklivému (mrtvoly) a nebezpečnému (infikovaní), může spočívat naše lidskost.
Scény, v nichž chlapec obřadně používá pyramidu lidských lebek, jdou až na hranici nechtěné parodie a patosu, což ukazuje, jak daleko se tvůrci dostali od prvního, takřka dokumentárně snímaného dílu série.
Naplno se ale film překlopí do grotesky v posledních zhruba dvou minutách, kdy je Spike zachráněn gangem bojovníků v teplákových soupravách, kteří naopak berou infikované jako zdroj obveselení.
Recenzent deníku The Guardian podotkl, že úbor těchto samozvaných „lovců zombií“ odkazuje na oblíbený dres Jimmyho Savila, excentrické hvězdy britské televize, o němž posléze vyšlo najevo, že byl pachatelem řady sexuálních zneužití včetně dětí. Je tedy otázka, zda je záchrana pro malého Spikea nějakou výhrou.
S Last of Us má film společnou ještě jednu věc: nakažení se postupem času vyvíjejí do více různých druhů. Opět se tu nabízí pohled spíše přírodovědecký než žánrově hororový.
Vývoj monster nakonec dává i jistou naději. Obří samec „Alfa“ oplodní infikovanou ženu a ta porodí zdravé dítě. V tom může být film přímým odkazem na Čapkovo R.U.R., kde kontinuitě inteligentního života na Zemi svitne naděje ve dvojici robotů, kteří začínají být téměř lidmi.
V situaci, kdy v ději Boylova snímku jen těžko najdeme kladné lidské postavy, je takový posthumanistický pohled nečekaně uklidňující.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
