Zapomeňte na Jacka Sparrowa. Svět pirátů byl drsnější: Sex s královnou, PPP projekty a brutální vraždy

• Jaký je rozdíl mezi pirátem, privatýrem a bukanýrem.
• Proč v historii dominují angličtí a francouzští piráti nad španělskými.
• Jaký byl skutečný vztah pirátů ke královně Alžbětě I. a proč je tajně podporovala.
• Pravdivé příběhy hvězd jako Francis Drake nebo Henry Morgan, kteří nebyli jen lupiči, ale i objevitelé.
• Jak kniha Ostrov pokladů stvořila nesmrtelný, ale falešný mýtus piráta.
• Proč zlatý věk pirátství skončil a ze spojenců státu se stali štvaní zločinci.
• Jak se z pirátů stali hrdinové a klíčová součást britské národní identity.

Hvězdné hodiny lidstva tentokrát vypluly do neklidných vod Karibiku v 16. a 17. století. S historikem Martinem Kovářem a anglistou Ladislavem Nagym jsme se ponořili do světa, který nám sice připadá romanticky povědomý, ale jehož skutečná podstata je mnohem drsnější a politicky komplikovanější. Začali jsme u muže, který si z lásky k pirátskému mýtu postavil dům snů. 

Vzpomínám na svého bývalého šéfa, mediálního magnáta Felixe Dennise. Byl to jeden z nejbohatších Britů, přítel Micka Jaggera a hlavně blázen do románu Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona. Svůj dům na anglickém venkově si nechal postavit tak, aby mu připomínal pirátskou loď – uprostřed obýváku měl například bazén, ze kterého rostla palma. To ukazuje, jak silný je mýtus, který Stevenson stvořil.

Ladislav Nagy: Ostrov pokladů je naprosto zásadní věcí pro vytvoření archetypu piráta. Nemáš nohu, nemáš oko, máš papouška na rameni, případně hák místo ruky. A máš poklad, který jsi někde zakopal a ke kterému existuje mapa. Je zajímavé, že spousta dobrodružných příběhů viktoriánské doby se postupně přesunula do dětské literatury. My jsme Ostrov pokladů četli jako děti, ale viktoriáni ho četli jako my dnes thrillery.

Ten archetyp je tedy literární fikce. Stevenson byl Skot, že?

Ladislav Nagy: Ano, byl to Skot, geniální vypravěč a stylista. Dnes si lidé při jeho jméně vzpomenou spíš na Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, ale jeho dobrodružné romány jsou fantastické. On sám zemřel na tropickém ostrově v Polynésii, kam se přestěhoval kvůli tuberkulóze, a jeho dílo se tak uzavřelo. Ale ten obraz piráta, který stvořil, žije dál.

Martin Kovář: My jsme na tom obrazu vyrůstali. Kdo z tehdejších dětí nečetl Černý korzár od Emilio Salgariho? Dneska už to děti moc nečtou, mají své věci, svou poetiku. Ale pro nás v dětství to bylo formativní. 

A když mluvíme o pokladech, nejde nezmínit Henryho Morgana – muže, který dal jméno známému rumovému likéru. Zemřel jako vážený muž, guvernér Jamajky, a jeho mauzoleum na hřbitově v Port Royal smetla do moře vlna tsunami. Legenda praví, že v rakvi s ním zmizel i plánek k jeho bájnému, nikdy nenalezenému pokladu.

Pojďme si vyjasnit pojmy. Většinou mluvíme o anglických, francouzských a holandských pirátech, kteří přepadali španělské lodě. Je to správný obraz?

Martin Kovář: Víceméně ano. Španělé měli největší flotilu a z Ameriky vozili obrovské bohatství. Pro země, jako byla Anglie, která neměla tolik peněz, bylo velice výhodné více či méně otevřeně podporovat lidi, kteří na své náklady útočili na španělské lodě. To byli takzvaní privatýři.

Ladislav Nagy: Musíme rozlišovat tři termíny. Privatýr (privateer), bukanýr (buccaneer) a pirát. 

Bukanýři byli původně francouzští osadníci na Hispaniole, kteří lovili divokou zvěř a udili maso v chýších zvaných „boucan“. Když je odtud Španělé vyhnali, stali se z nich námořníci. 

Privatýr byl v podstatě předobraz dnešních PPP projektů. Stát si je najal, oni škodili cizím mocnostem a část lupu odvedli koruně. Pirát je pak spíše obecné, často už hanlivé označení pro lupiče, který jedná čistě na vlastní pěst, bez státní licence.

Takže privatýři byli v podstatě státem sponzorovaní a tolerovaní zločinci. Jaký k nim měla vztah třeba královna Alžběta I.?

Martin Kovář: To byla velká politická hra. Když si přišel stěžovat španělský ambasador, Alžběta naoko slíbila jejich potrestání. Jakmile diplomat odešel, piráty vyznamenala a zahrnula je svou přízní. Pro Španěly to byla bolestivá záležitost, vždyť Filip II. byl manželem její sestry Marie. Tito muži byli integrální součástí anglické velmocenské politiky.

Ladislav Nagy: Úspěšní piráti byli celebritami své doby. Nebyli to žádní neotesaní hrdlořezové. Když se podíváme na portrét Francise Drakea, vidíme elegantního dvořana. Královna Alžběta I. ho dokonce povýšila do šlechtického stavu. A nejen jeho.

Jeho slavný portrét ale vůbec neodpovídá stereotypu piráta s páskou přes oko. Vypadá opravdu jako šlechtic od dvora.

Martin Kovář: To oni také byli. Aristokrati, kultivovaní lidé, kteří měli přístup ke královskému dvoru. Legenda praví, že Drake byl dokonce milencem královny Alžběty. To sice nevíme jistě, ale jejich vztahy byly rozhodně velmi důvěrné a intimní.

Ladislav Nagy: Drake navíc boří i další stereotyp. Piráty si představujeme, jak přepadají lodě na moři. Ale ti nejlepší, jako Drake nebo později Morgan, se proslavili útoky na španělské přístavy. Drake rok před slavnou bitvou s Armadou zničil 30 španělských lodí přímo v přístavu Cádiz. 

A nesmíme zapomenout, že to byli i velcí objevitelé. Drake jako druhý člověk na světě obeplul zeměkouli. Martin Frobisher zase hledal severozápadní cestu kolem Kanady. To nebyli žádní „srabové“, to byli neobyčejně tvrdí a odvážní muži.

Jejich hvězdná hodina přišla v roce 1588, kdy Španělsko vyslalo proti Anglii svou „Neporazitelnou Armadu“.

Martin Kovář: Přesně tak. Celá Anglie se tehdy děsila invaze a rekatolizace. Filozof Thomas Hobbes, který se narodil na jaře 1588, napsal: „Moje matka povila dvojčata: mě a strach“. A najednou se tihle slavní piráti – Drake, Frobisher, Hawkins – postavili do čela obrany a jako velitelé anglické flotily dokázali tu obrovskou španělskou flotilu porazit.

Ladislav Nagy: Celá generace elitních pirátů jde do boje za Anglii a za svou královnu. Bylo to obrovské národní vzepětí. To nebylo jen osobní hrdinství, to byl kolektivní vzdor proti největší mocnosti tehdejšího světa. A oni tu slavnou španělskou Armadu skutečně dokázali porazit. Byla to jejich válka. A také to byl symbolický konec zlatého španělského věku, deset let před smrtí krále Filipa II.

Uprostřed toho patosu se však odehrávají i přízemní příběhy. Třeba Francis Drake v sobě piráta nezapřel. Ještě před hlavním koordinovaným útokem se svou lodí přepadl jednu ze španělských galeon, vyloupil ji, zajal posádku a pak se teprve vrátil do bojové formace. Ten instinkt tam byl pořád.

Z hrdinů se ale postupem času stali opět zločinci. Jak k tomu došlo?

Ladislav Nagy: Zlatý věk pirátů z Karibiku končí na konci 18. století. Důvod je jednoduchý: geopolitická konsolidace. Británie už měla své pevné državy, moc byla rozdělená. Z bývalých dobyvatelů se stali usedlí plantážníci a obchodníci, jako třeba Henry Morgan na Jamajce. Ti teď naopak chtěli klid na svůj byznys a začali tvrdě potírat ty, kteří by je chtěli napodobit.

Martin Kovář: Státy také zesílily a zbohatly. Dokázaly si už vybudovat vlastní silné námořnictvo a nepotřebovaly soukromé armády. Najednou se z privatýrů stali nežádoucí piráti. Skvěle to ilustruje osud kapitána Kidda. Toho nejdřív anglická vláda vyslala, aby lovil jiné piráty, ale nakonec byl sám odsouzen za vraždu a pirátství a oběšen. Prostě se změnila politická situace.

Ladislav Nagy: Bylo to jako v Jamesi Bondovi: „Nemáte žádné pověření. Nikdy jsme se neviděli.“ Najednou od nich stát dal ruce pryč.

Proč je pirátský fenomén tak silně spojený právě s Anglií? Španělé nebo Francouzi své piráty tolik neoslavují.

Ladislav Nagy: Protože piráti pro Anglii, pro ostrovní národ sehráli klíčovou roli při formování národní identity. Porážka Armady a následné ovládnutí moří – to jsou základy britského sebevědomí. A to se silně otisklo v jejich literatuře, od Defoeovy Obecné historie pirátů přes Stevensona až po Petra Pana.

Martin Kovář: Je to proces, kterému se říká „forging the nation“ – hnětení národa. 

Francouzi nejsou ostrované, ti mají jiné hrdiny. U nás tuto romantickou roli zbojníků plnili třeba husité, na Slovensku zbojníci typu Jánošíka, v Uhrách zase kurucové – povstalci proti Habsburkům. Pro Brity to byli piráti a další námořní hrdinové. 

Zažil jsem v Portsmouthu na lodi admirála Nelsona HMS Victory krásnou scénu. Dědeček tam ukazoval svému asi osmiletému vnukovi místo, kde Nelsona trefila smrtící kulka, a s obrovskou vážností mu říkal: „This is a very special place for our history.“ Ten kluk měl oči navrch hlavy. Ta nejen pirátská, ale obecně námořní tradice tam žije dodnes.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.

Celý díl podcastu si můžete pustit v audio i video verzi >>ZDE<<