Live Aid: Před čtyřiceti lety Queen ovládli svět za 21 minut. Film o vystoupení lhal

„Aaaaaay-o, Aaaaaay-o...“ Z nesmrtelného Mercuryho rozezpívávání davu před skladbou Hammer to Fall mrazí i po čtyřiceti letech. Přirozenost, s jakou si nezaměnitelný kníratý frontman Queen nenásilně pohrával s davem čítajícím 72 000 lidí na stadionu ve Wembley a dalšími miliardami diváků u obrazovek, vstoupila do dějin živého koncertování.

Bob Geldof, organizátor Live Aid, později shrnul jejich vystoupení takto: „Byli absolutně nejlepší kapelou dne. Hráli nejlépe, měli nejlepší zvuk, využili svůj čas naplno. Přesně chápali myšlenku, že to byl globální jukebox. Prostě šli a sázeli jeden hit za druhým.“

Skvělý film Bohemian Rhapsody mapující život Freddieho Mercuryho a skupiny Queen byl na jednu stranu skvělým připomenutím této fenomenální skupiny a jejího frontmana, na druhou stranu v něm byla v rámci dramatického efektu a zjednodušení poněkud upravena některá fakta a účelově vytvořeny i vyložené nepravdy.

Týká se to i účasti skupiny na megaakci, jakou byla Live Aid. Výchozí situace je ve filmu líčena tak, že skupina je ve stádiu rozpadu – poté, co ji kvůli sólovým projektům a uměleckým neshodám opustil Mercury. Když přichází nabídka vystoupit na Live Aid, Deacon, May a Taylor se s ním smiřují a ten je na oplátku „potěší“ krutou novinkou, že je nakažen virem HIV. Situace je vykreslována tak, že si skupina na vystoupení nevěří a celkově je úplně z formy.

Skutečnost byla ale dost odlišná. Je sice pravda, že po vydání ne úplně vřele přijatého alba Hot Space z roku 1982 zaznamenali Queen jistý ústup ze slávy a zdálo se, že vrchol už mají za sebou. Do toho přišlo rovněž vlažně přijaté Mercuryho sólové album Mr. Bad Guy. Nicméně, během roku 1984 se skupina zkonsolidovala a s novým albem The Works se vrátila na špičky hitparád. Hity na něm obsažené jako „I want to break free“ nebo „Radio Ga-Ga“ patří dnes do zlatého fondu populární hudby.

K novému albu samozřejmě nechybělo i obligátní turné, takže v první polovině roku 1985 odehrála skupina před Live Aid zhruba 20 velkých koncertů – nebyla tedy rozhodně z formy. Scénáristům se „do krámu“ hodilo i onemocnění AIDS. Fakt je ale ten, že Mercurymu byla nemoc (nikoliv přítomnost viru HIV, ale rozvinutá nemoc AIDS) diagnostikována až o dva roky později.

Ve filmu je velká pozornost věnována i údajné vyšší hlasitosti vystoupení Queen v porovnání s jinými kapelami, čehož mělo být docíleno nenápadným zásahem u zvukového pultu. Ani to není pravda. Mercury a spol. opravdu zněli řízněji než ostatní, docíleno toho však bylo ryze sportovními prostředky.

Queen měli vlastního zvukaře, Tripa Khalafa, který s nimi byl po celou kariéru. Měl detailní znalost jejich hudby a uměl ji skvěle přenést na velký stadion. Kapela byla perfektně sehraná, používala přesné aranže a nezaplnila prostor zbytečným ruchem, což vedlo k čistému a údernému zvuku. 

Mercury měl mimořádný hlas, který dokázal „prořezat“ dav i kapelu – jeho vokální síla byla jedinečná. Navíc výborně pracoval s dynamikou, což zesilovalo dojem hlasitosti (například, když po tichu přijde silný refrén). Zvuk Queen byl navíc velmi dobře zachycen i v televizním a rozhlasovém přenosu – což zesílilo dojem, že jejich set byl silnější než ostatní. Prostě těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Pravdou je, že Queen velký úspěch potřebovali pro zacementování svého hvězdného statusu a neopakovatelná událost jako Live Aid k tomu byla jedinečnou příležitostí. Beze zbytku ji využili a odrazili se ke strhujícímu finále tří výborných alb vydaných do konce Mercuryho života v roce 1991. 

Publikem nijak zvlášť očekávané vystoupení začalo 13. června 1985 v 18:41 londýnského času úryvkem z klasické rockové opery „Bohemian Rhapsody“, která plynule přešla do svižnější verze „Radio Ga Ga“, přičemž dav vytleskával refrén synchronně s Mercurym. 

Následovalo už vzpomínané Mercury rozezpívávání publika  „Aaaaaaay-o“ , které vešlo ve známost jako „The Note Heard Round the World“. Produkce navázala říznou rockovou  skladbou „Hammer to Fall“, funky písní „Crazy little thing called love“, jedinou skladbou Queen, ve které Mercury hraje na kytaru, zkrácenou verzí tleskací a dupací „We Will Rock You“ a nakonec stadionovou hymnou „We Are the Champions.“

„Freddie byl fascinující,“ vzpomínala v roce 2020 pro americký deník USA Today hudební novinářka Lesley Ann-Jonesová, která koncert sledovala na místě. „Zdálo se, že v sobě koncentroval talent všech zpěváků a showmanů, kteří kdy vystoupili před ním.“

Mercury se prý přitom před koncertem necítil dobře. Jeho lékaři mu proto radili vystoupení raději zrušit. „Vůbec o tom nechtěl slyšet,“ řekla Jonesová. „V klidu do sebe hodil několik panáků vodky a vyšel na pódium. V tu chvíli se něco stalo: nálada se změnila, teplota vzrostla, hodinky přítomných se zastavily. Bylo to jako zadržet dech předtím, než přijde tsunami. A Queen do toho šli naplno,“ vzpomínala. 

„My ostatní jsme hráli docela dobře, ale Freddie byl na úplně jiné úrovni,“ řekl kytarista Queen Brian May serveru Ultimate Classic Rock. Hvězdný Elton John si zase údajně v zákulisí s úsměvem stěžoval, že mu Queen „vypálili rybník“.

Díky fenomenálnímu úspěchu na Live Aid se Queen definitivně zařadili mezi největší hudební legendy všech dob. Bohužel jim nebylo přáno si v původním složení užívat slávy dlouho. Rok po Live Aid vystoupil Freddie Mercury s domovskou kapelou naživo naposledy, později už mu to zdraví nedovolilo. Přesto s Queen do své smrti v roce 1991 stihl nahrát ještě tři výborná studiová alba a říká se, že čím více se blížil svému konci, tím byly jeho vokály vytříbenější. 

Posléze se věnoval ještě spolupráci se španělskou operní pěvkyní Montserrat Caballé, ze které vznikl hit Barcelona k letní olympiádě v roce 1992. Tam už si ji Freddie zazpívat nemohl.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.