Freddie Mercury, skupina Queen a opojný závan svobody z Budapešti

24. 11. 2020 • 05:54
Když jsem se před devětadvaceti lety, 24. listopadu 1991, dozvěděl, že ve své rezidenci v londýnské čtvrti Kensington zemřel Freddie Mercury, frontman skupiny Queen, zasáhlo mě to jako máloco. Nejen proto, že odešel vynikající, božským talentem nadaný muzikant, ale také proto, že na mě pět a půl roku předtím právě na unikátním koncertu Queenů v Budapešti dýchla jejich prostřednictvím v bezútěšných československých husákovsko-jakešovských časech svoboda s velkým S.

Smrt Mercuryho pro mnoho hudebních fanoušků znamenala konec jedné éry. Skupina Queen během dvaceti let fungování experimentovala s celou řadou stylů – od heavy metalu v začátcích až po syntezátorovou hudbu v osmdesátých letech, kdy se dostala na vrchol; právě z této doby pocházely její největší hity jako Radio Gaga, We Will Rock You, We Are the Champions a další. Mnozí světoví hudebníci (například Robbie Williams či rockeři ze skupin Metallica, Green Day či Guns N’ Roses) ostatně dodnes tvrdí, že na ně měli „Freddie a spol.“ naprosto uhrančivý, zásadní vliv. Vraťme se ale k samotnému Mercurymu, k jeho životnímu příběhu a k oné výše zmíněné Budapešti.

Narodil se jako Farrokh Bulsara ve Stone Town na ostrově Zanzibar poblíž východoafrických břehů. Velkou část dětství ale neprožil tady, nýbrž – vzhledem k původu rodičů – v Indii, konkrétně v internátní „britské“ St Peter᾽s School v Panchgani poblíž Bombaje. O jeho touhách a snech nebylo již tehdy nejmenších pochyb; právě u „svatého Petra“ založil první klukovskou hudební skupinu The Hectics; „západní muzikou“ byl ostatně posedlý i na další škole, kterou v Indii studoval – na bombajské St Mary᾽s School. Tato vášeň jej neopustila ani po návratu na Zanzibar v roce 1963, ani po přestěhování do Velké Británie v následujícím roce, k němuž rodinu donutily politické a etnické nepokoje na ostrově.

Ve Freddieho kariéře, v jeho do krajnosti dovedeném exhibicionismu a ve fanatické touze po vyniknutí hrálo zcela nepochybně roli i to, že nepocházel ze „země zaslíbené“, tj. z Anglie, a že do ní přišel jako imigrant, a tedy potenciální outsider. Kdyby mohl vidět, jak mu spoluhráč z Queenů Brian May s jeho matkou a sestrou v middlesexském Faelthamu, kde čtyři roky žil, v roce 2009 odhalovali památník ve stylu hollywoodské granitové hvězdy, určitě by to potěšilo a pobavilo zároveň.

Freddie ale přirozeně nesnil o „jakémsi Faelthamu“, nýbrž o Londýnu, jenž byl v šedesátých i sedmdesátých letech minulého století „Mekkou“ západní popkultury, módy a populární hudby zvlášť. Proto také studoval v londýnském Ealingu, konkrétně na Ealing College of Art (která je dnes součástí University of West London), a proto se dalším z důležitých míst jeho života stala životem pulsující Kensington High Street v centru „swingující“ metropole. Freddie dokonce nějakou dobu vlastnil na zdejším trhu stánek, ve kterém prodával nejrůznější zboží. Poblíž, v Kensington Church Street, pro změnu poprvé potkal svoji životní lásku Mary Austinovou, jež tehdy pracovala v proslulém butiku Biba…   

Na jaře 1970 došlo k osudovému setkání, když se Bulsara, jak stále ještě znělo Freddieho jméno, seznámil s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem, skvělým kytaristou, respektive bubeníkem; o rok později se k nim přidal i John Deacon. Původní kapela Smile se pak zejména díky Freddiemu, nyní již Mercurymu, změnila v Queen a takřka vzápětí začal její oslnivý vzestup. Skutečný zlom znamenalo vydání elpíčka „Noc v opeře“ (A Night at the Opera) s nejúchvatnější skladbou, jakou kdy skupina nahrála – Bohemian Rapsody. Právě tehdy Mercury poprvé ukázal, že se jako muzikant pohybuje na samé hranici geniality. 

Ve druhé polovině sedmdesátých let a v osmdesátých letech dosáhl věhlas skupiny vrcholu. Queeni koncertovali po celém světě – od Japonska přes Spojené státy americké až po

Brazílii – a z Freddieho Mercuryho se stala veliká mezinárodní hvězda. Dnem, na nějž ctitelé kapely nikdy nezapomenou, se stal zejména 12. červenec 1986, kdy se na londýnském Národním stadionu ve Wembley konal legendární koncert v rámci turné nazvaného Magic Tour. Řada fanoušků, uchovávajících dodnes fotografie a plakáty Freddieho Mercuryho ve žluté uniformě a v bílých kalhotách jako největší svátost, má stále před očima vyvrcholení koncertu, jež přišlo během písně We Are the Champions, kdy se na pódiu objevil zpěvák v královském hermelínu, s korunou na hlavě a žezlem v ruce. Ani já jsem dodnes nevytěsnil z paměti, jak pomaličku kráčel na okraj pódia, kde zvedl korunu nad hlavu a dostal diváky do transu, třebaže jsem koncert viděl ze záznamu až mnohem později. Bylo to prostě fascinující, jak kluk z východoafrického Zanzibaru a z internátní školy v Indii a desítky tisíc lidí spolu s ním zpívali, že „poražení nikoho nezajímají, protože my jsme vítězové, my jsme šampioni, my jsme nejlepší na světě…“ (No Time for Losers, ’cause We Are the Champions, Champions of the World…). Mr. Mercury zkrátka ušel v životě dlouhou cestu.

Naprosto neuvěřitelné, jakoby z jiného světa, pak pro mě bylo, že jsem Mercuryho a spol. o pouhých patnáct dní později viděl na vlastní oči. Jak se jednomu z mých spolužáků a kamarádů z vysoké školy podařilo získat lístky, dnes není vůbec důležité. Mnohem důležitější bylo, že jsme se vydali na cestu do tehdy, což zní dnes takřka bizarně, „exotického Maďarska“, jež se nám po příjezdu do „Pešti“ začalo ve srovnání ze zatuchlým normalizačním Československem okamžitě jevit jako oáza svobody. Mraky mladých lidí v plus minus našem věku a navíc v oblečení, ve kterém by nás na Václaváku rovnou sebrali policajti, všude spousta volně dostupného alkoholu, laciné „ameriky“ na každém kroku a večer s Queeny před námi. A pak to přišlo, mezi více než osmdesáti tisíci diváky na legendárním Nép-Stadionu, jsem i já na vlastní oči spatřil, z nějakých třiceti, čtyřiceti metrů Freddieho Mercuryho. 

Později jsem slavný koncert, docela určitě největší událost tohoto druhu v celém východním bloku, viděl na obrazovce a na plátně ještě několikrát, naposledy včera v noci, a pokaždé jsem z toho měl husí kůži, tak intenzivní ty vzpomínky byly, respektive jsou. Žádní (při vší úctě) Olympici, žádní Katapulti, žádný Pražský výběr a nic, co by se jim byť jen vzdáleně podobalo, nýbrž nejlepší světový rock své doby, jedni z nejlepších pop-rockových muzikantů, naživo, to bylo nezapomenutelné.

Není se co divit, že ve mně a v nás všech, kteří jsme ho viděli, budapešťský koncert zůstal tolik let a že pro nás byl symbolem „toho sladkého slova svoboda“. Kdykoli jsem od té doby Freddieho Mercuryho a Queeny slyšel, vždycky jsem si vzpomněl na Budapešť, stejně jako si na ni dodnes vzpomenu, když vidím fotografii Václava Havla se „Stouny“ na balkóně Pražského hradu…

Na budapešťský koncert Queenů jsem ostatně vzpomínal, i když jsem poslouchal Freddieho zpívajícího se španělskou operní divou Monserrat Caballé slavnou Barcelonu, když ve zprávách z bulváru pronikaly informace o tom, že onemocněl AIDS, což vzhledem k jeho divokému, extravagantnímu a naprosto nespoutanému životnímu stylu nebylo žádným překvapením. Stejně jako jsem na jeho budapešťský koncert myslel, když mě zastihla zpráva, že po dlouhém boji s nemocí zemřel.

Jak jsem už naznačil, posledním místem, spojovaným se skupinou Queen, byl ikonický dům Freddieho Mercuryho na kensingtonské adrese Logan Place číslo 1, v němž zpěvák 24. listopadu 1991 opustil tento svět. Není divu, že cihlovou zeď, chránící nové majitele domu před senzacechtivými zvědavci, zejména z Japonska a ze Spojených států amerických, dodnes pokrývají graffiti a nejrůznější nápisy od fanoušků z celého světa. Někteří si přitom pletou Freddieho rezidenci s bydlištěm jiných slavných muzikantů, kteří v této části Londýna žili, například s domem Jimmyho Page z Led Zeppelin, jenž ve skutečnosti bydlel na Melbury Road číslo 29, nebo se sídlem George Michaela na Adam and Eve Mews… 

Tak si na Freddieho dnes vzpomeňte se mnou, zejména Vy, kteří jste stejně jako já byli 27. července 1986 v Budapešti a dýchali tam v naší zemi tak nezvyklou, opojnou svobodu. A pusťte si k tomu něco od Queenů, mně zní právě teď I Want to Break Free…