Evropský parlament a boj proti klimatickým změnám: nedostatek realismu, nebo ideologická zaslepenost?

24. 11. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ JANA BARTÁKA | Už tak ambiciózní cíl Evropské komise na snížení emisí skleníkových plynů dostal na začátku října nový impuls od Evropského parlamentu. Takže ne 55%, ale rovnou 60% snížení emisí skleníkových plynů v EU v roce 2030 oproti roku 1990. V euforii a nadšení nad tím, jak europoslanci bojují za záchranu klimatu, pak mnozí toto doporučení lyricky oslavovali jako „historický okamžik“, podobně jako byl „Green Deal“ navržený Evropskou komisí nazván „okamžikem typu člověk na Měsíci“. Žijeme v době, kdy komunikace je nade vše a čím velkolepější heslo, byť nesmyslné, tím lépe.

Podíváme-li se na vývoj emisí a na prostředky, které komise i poslanci navrhují na dosažení stanovených cílů, dospějeme rychle k závěru, že tyto cíle jsou přinejmenším nereálné, ale spíše bláhové. Nezapomínejme, že nám zároveň komise slibuje ekonomický růst a reindustrializaci Evropy, nezbytnou po smutné zkušenosti z koronavirové pandemie, která odhalila nepřijatelnou závislost Evropy na dodávkách strategických technologií, materiálů, nástrojů a pomůcek.

Rozeberme trochu podrobněji fakta. EK hlásí, že první stanovený cíl – snížení evropských emisí v roce 2020 o 20 % - splníme a překročíme. K tomu překročení – o tom už EK mluví méně – pomohl výrazný pokles emisí v letošním roce v důsledku koronavirové pandemie. Připomeňme, že emise evropské sedmadvacítky v roce 1990 činily 4,9 Gt CO2ekv, v roce 2018 (poslední rok, pro který Eurostat publikoval data) pak 3,8 Gt, tedy o 22,5 % méně.

Důležité je pochopit, proč a jakými metodami či prostředky bylo tohoto cíle dosaženo.

Především byl vhodně zvolen referenční rok 1990 – rok rozpadu socialistického bloku. Emise neefektivních socialistických ekonomik, s velmi nízkými cenami energie, které vedly k plýtvání, s velkým podílem těžkého průmyslu, klesaly rychlým tempem v průběhu dekády 1990–2000. Většina původního průmyslu byla zlikvidována nebo modernizována, byly zavedeny elementární prostředky měření spotřeby, ceny energií vzrostly. Emise sedmadvacítky v této dekádě klesly o 10 %, lví podíl na celkovém snížení měly právě bývalé socialistické ekonomiky, kde emise klesly zhruba o třetinu. Za prvních deset let tedy EU urazila polovinu cesty k cíli, víceméně „mechanicky“, v důsledku geopolitických změn.

V období 2000–2008 emise klesaly jen velmi pomalu: o jedno procento za osm let. Krizové roky 2008–2009 výrazně pomohly, jen mezi roky 2008 a 2009 šly emise v EU dolů o více než 9 %, mírně vystoupaly v roce 2010 a pak nadále pomalu klesaly. Chovaly se tedy podobně jako evropská ekonomika, jejíž spotřeba primární energie, průmyslová výroba nebo objem přepraveného zboží už nikdy nedosáhly úrovně před propadem koncem roku 2008. Celkem pak v období 2008–2018 emise EU klesly o 15 %.

Průměrná čísla vývoje emisí v EU skrývají značné rozdíly mezi jednotlivými státy. O bývalém socialistickém bloku již byla řeč. Rekordního poklesu emisí přes 40 % dosáhly Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko a Rumunsko, zatímco na Kypru emise vzrostly o 55 %, ve Španělsku a Portugalsku o 15 %, v Irsku o 10 %. Všechny tyto země však mají jen relativně malý podíl na celkových emisích EU, s výjimkou Španělska (8,5 %).

Více než pětina emisí EU pochází z Německa. Od roku 1990 tu emise klesly o úctyhodných 31 %, ale už v roce 2000 to bylo přes 16 % z výše uvedených důvodů po sjednocení Německa. Ke snížení emisí v letech 2000–2018 o skoro 18 % nepochybně přispěla rozhodujícím způsobem agresivní, ambiciózní a vysoce nákladná Energiewende – koncepce úplné energetické transformace. Otázkou je, která jiná evropská země je schopna vynaložit srovnatelné prostředky na snížení emisí. 

Nastavené priority Energiewende jsou navíc často ekonomicky a ekologicky iracionální. Třeba v elektroenergetice je cílem zbavit se neemitujících jaderných elektráren do roku 2022 a odložit uzavření ekologicky nejškodlivějších uhelných elektráren až do roku 2038, přičemž většina z nich bude nahrazena plynovými elektrárnami, které sice mají emise CO2 o více než  polovinu nižší než elektrárny uhelné, přesto ale emitují kolem 450 gCO2 na jednu vyrobenou kilowatthodinu. Takto nastavené priority dosažení cílů snižování emisí nejen výrazně zpomalují, ale také značně prodražují. Není proto divu, že německé domácnosti platí za elektřinu jednu z nejvyšších sazeb v Evropě.

Je třeba brát v úvahu i to, že Německo má emise na jednoho obyvatele zhruba o 50 % vyšší než třeba Francie, Itálie nebo Velká Británie, mělo proto snazší „startovací pozici“.

Konečně nelze opomenout, že evropské cíle jsou stanoveny pro emise jednotlivých států, nikoliv však pro jejich uhlíkovou stopu. Ta totiž zahrnuje i uhlík obsažený v dovozech. Jelikož většina evropských zemích mnohem více uhlíku dováží než vyváží, uhlíková stopa EU je asi o 20 % vyšší než emise. Řada významných evropských zemí, zejména Francie a Itálie, ale i Německo, se v posledních dvou desetiletích zbavovala části svého průmyslu, který se stěhoval za levnější pracovní silou do Číny, Indie či jinam, někdy do střední a východní Evropy. Pokud tento průmysl zůstal v Evropě, pak se s ním spojené emise v evropských statistikách samozřejmě objeví. Pokud se ovšem stěhoval mimo hranice EU, pak deindustrializace přispívá k naplnění cílů snižování emisí EU.

Pokusme se shrnout výše uvedená fakta. Za posledních 28 let klesaly emise v EU v průměru o necelé jedno procento ročně. V roce 2019 podle neoficiálních údajů emise oproti roku 2018 klesly jen nepatrně, v roce 2020 můžeme očekávat pokles kolem 4 až 6 % následkem ekonomického propadu způsobeného koronavirem. Celkem tedy pokles o výše zmíněných 22,5 % (průměr EU) za 30 let. Hlavní příčiny poklesu byly následující:

  • Rozpad socialistického bloku po roce 1989
  • Ekonomická krize v letech 2008–2009
  • Deindustrializace evropských zemí, přesun průmyslové výroby do rozvojových zemí
  • Nesmírně nákladná, ekologicky málo efektivní Energiewende v Německu
  • Koronavirová pandemie v roce 2020

To samozřejmě neznamená, že existující „zelené“ iniciativy (investice do obnovitelných zdrojů energie, snižování energetické náročnosti atd.) ať už na evropské či na národních úrovních neměly vliv na snižování emisí skleníkových plynů. Opět by bylo třeba analyzovat podrobně jednotlivé země a dopady těchto změn. Je ale zcela zřejmé, že jejich dopad není příliš významný a těžko by EU stanovených cílů dosáhla nebýt vnějších příčin: geopolitických, globálně ekonomických a v případě koronaviru sanitárních.

Vyvstává tak zásadní otázka, jak dosáhnout snížení emisí o 55 nebo 60 % (debata zda 55 nebo 60 absolutně nemění podstatu problému, jde spíše o ekologickou propagandu EP) proti roku 1990 za pouhých deset let, když jsme za 30 let dosáhli snížení o 25 %. Místo jednoprocentního ročního poklesu v minulosti budeme potřebovat od příštího roku každý rok snížit emise o 5 %, tedy každý rok jednu koronavirovou pandemii či jinou exogenní událost, která by podobným způsobem zabrzdila evropskou ekonomiku. S takovým scénářem doufejme EK ani EP nepočítají.

Jak tedy dosáhnout stanoveného cíle?

Obnovitelné zdroje, energetická efektivnost, a posledně zelený vodík - to jsou hlavní nástroje a oblasti, do kterých směřují významné investice a které by měly zajisti potřebně snížení emisí v oblastech energetiky, dopravy, budov, tedy v oblastech, které mají rozhodující podíl.

Nehledě na rychlý růst instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů (13 GW větrných a slunečních elektráren v roce 2000 a 350 GW v roce 2019) a jejich produkce (22,5 TWh v roce 2000 a 568 TWh v roce 2019), celkové emise elektroenergetického sektoru klesly jen zhruba o třetinu. A další růst těchto zdrojů se zpomaluje, neboť roste odpor obyvatelstva (NIMBY – Not In My BackYard, ne za mým domem), klesá počet vhodných míst pro jejich instalaci a povolovací proces je čím dál tím delší a složitější s ohledem na dopady na životní prostředí. A nastavený cíl EK dosáhnout 20 % výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů je v mnoha zemích zcela nesmyslným plýtváním prostředků: ve Francii, kde bezemisní jaderné elektrárny vyrábějí přes 70 % elektrické energie, vede instalace na počasí závislých obnovitelných zdrojů jen ke zdražování elektrické energie, ale určitě ne ke snižování emisí.

Energetická efektivnost je oblíbeným tématem politiků a environmentalistů, prakticky nikdy se ale nemluví o tzv „rebound effect“. Jinak se mu také říká Jevonsův paradox, podle anglického inženýra, který už v druhé polovině devatenáctého století poukázal na jev, kdy díky zvýšení energetické efektivitě dochází k další spotřebě energie. Všechny plány a stanovené cíle snižování energetické náročnosti předpokládají, že zvýšená efektivita povede k poklesu využívání zdrojů ignorujíce možnost, že se spotřeba paradoxně zvýší. Příkladů je přitom bezpočet.

Uveďme jeden docela nedávný za všechny: GdW, největší federace německých stavebních firem, publikovala letos v červenci studii, ve které ukazuje, že více než 340 miliard eur bylo investováno od roku 2010 do tepelné izolace budov v Německu. Přesto se spotřeba energie budov prakticky nezměnila – 131 kWh/m2 v roce 2010 a 130 kWh/m2 v roce 2018. Příčinou je jednoduše to, že lidé si za stejné peníze mohou dopřát větší pohodlí a zvýšit si teplotu v bytech o jeden nebo dva stupně. Navíc se ukázalo, že některé izolace byly neefektivní. Vezmeme-li v úvahu, že obytné budovy představují zhruba třetinu německých emisí, vidíme, že dosáhnout cíle mínus 55 % v roce 2030 bude nesmírně obtížné. Dalším oříškem na cestě k vyšší efektivitě spotřeby energií je fungování zákona klesajících výnosů: každý další krok je technicky složitější a ekonomicky náročnější než ten předchozí.

Vodík a vodíková ekonomika jsou novým zázračným řešením evropských politiků. Před patnácti lety byly „stříbrnou kulkou“ boje proti klimatickým změnám (jednoduché řešení složitého problému) větrné a sluneční elektrárny, potom to byly baterie a elektrické automobily, nejnovější je právě zelený vodík. Snad si Německo uvědomilo, že Energiewende bez jádra a bez uhlí by mohla ztroskotat, že baterie problematiku skladování elektřiny nevyřeší, a rozhodlo se proto investovat miliardy do výroby, využití a transformace vodíku. Jako v mnoha jiných oblastech, EU následuje Německo a peníze daňových poplatníků poputují k mnoha firmám, které budou se státními a evropskými subvencemi vyvíjet nové technologie a pilotní projekty, až se ukáže, že většina z nich je v průmyslovém měřítku ekonomicky nerealizovatelná.

Velmi nízká účinnost vodíkového cyklu, termodynamika a chemie to zkrátka nedovolí, a odhodlání politiků a evropských zelených bojovníků na tom nic nezmění. Předpokládat, že dokážeme vyrábět dostatek zeleného vodíku z obnovitelných zdrojů, skladovat ho a spalovat pro výrobu elektřiny a v palivových článcích automobilů na vodíkový pohon, nahradit jím všechna fosilní paliva v průmyslu a v zemědělství – zkrátka zachovat stejný životní standard a styl, který nám umožnila fosilní paliva, ale bez fosilních paliv, je utopická představa. A i kdyby současné investice skutečně dokázaly nastartovat tu v minulosti už vícekrát vybájenou „vodíkovou ekonomiku“, bude to trvat desetiletí. Na cíl minus 55 % v roce 2030 ale nebudou mít žádný vliv.

Několik dalších významných inciativ některých evropských zemí ke snížení emisí, jako je rozhodnutí Polska nastartovat ambiciózní jaderný program s cílem odstavení uhelných elektráren nebo rozhodnutí Česka, Bulharska a Rumunska stavět nové jaderné zdroje nepochybně přispěje ke snížení emisí, ale žádný z těchto projektů nebude dokončen do roku 2030.

Shrnutí je nabíledni. Bez ekonomického propadu vedoucího k nucenému snížení emisí a katastrofálním sociálním dopadům, nevidím v „toolboxu“ EK žádné nástroje, které by umožnily dosáhnout snížení emisí o 55 % v roce 2030 oproti roku 1990. Nebylo by lepší investovat prostředky do technologií, které existují a jsou vyzkoušené, které prokázaly, že dokáží výrazně přispět k poklesu emisí, ve kterých má Evropa stále ještě vedoucí pozici, jako je jaderná energie? Jaderná energie sama o sobě není onou stříbrnou kulkou, ale k dosažení uhlíkové neutrality by výrazně přispěla.

Autor je bývalý ředitel divize jaderného rozvoje v ENGIE (Francie)