Muž z Acapulca vs. Černý Tulipán: Belmondo s Delonem byli jako den a noc, u publika uspěli oba

Rocco a jeho bratři, Bazén, Povídka o policajtovi nebo Dva muži ve městě na straně jedné, na té druhé Bláznivý Petříček, Muž z Acapulca, Strach nad městem nebo Profesionál. Tolik jen velmi krátké reprezentativní výčty filmografie obou hereckých titánů. 

Blízcí vrstevníci věkem i krajani původem (v datu a místě narození je dělilo jen dva a půl roku, resp. 15 kilometrů) si svou mimořádnou popularitu, především v domovské Francii, užívali ve stejné době. Ale až na výjimky kolem sebe jako zářivé planety zaměstnané vlastními erupcemi kroužili v uctivé vzdálenosti. Jednou však o sebe také dramaticky křísli.  

Delon s Belmondem se důvěrně znali prakticky od svých filmových začátků, kdy spolu účinkovali ve snímku Buď hezká a mlč z roku 1957, ale šlo podobně jako ve filmu Hoří Paříž? (1966) jen o prchavé setkání, z uměleckého hlediska prakticky bezvýznamné. „Mezi námi začalo přátelství, které nikdy nevyschlo,“ napsal nicméně Belmondo o 60 let později ve své autobiografii Mých tisíc životů.

Potkávali se samozřejmě v barech na Saint Germain-des-Prés, ale nepatřili ke stejným partám. Zatímco Belmondo od malička vyrůstal v uměleckém prostředí (otec byl slavným sochařem) a v pařížské bohémě se pohyboval jako ryba ve vodě, Delonův původ byl drsnějšího ražení.

Jeho rodiče, provozovatel kina a lékárnice, se v Delonových čtyřech letech rozvedli a mladý Alain byl dlouho veden k tomu, aby se stal duchovním. Prakticky ze všech vzdělávacích institucí ho ale pro neslučitelnost chování se školním řádem – spíše dříve než později – vyhodili.

Delon pár let po válce pracoval v řeznictví u svého otčíma, než ho odvedli do armády. Zažil boje ve francouzské Indočíně, ovšem téměř rok strávil ve vězení za opakované porušování disciplíny. Po návratu se živil, jak se dalo, nikde dlouho nevydržel – ale jeho zajímavě krásný vzhled kombinující chlapeckost s darebáctvím nakonec neunikl filmovým tvůrcům.

Belmondo po válce, během níž zažíval nouzi i strach (jeho rodiče ukrývali ve sklepě Židy), sdílel z části paralelní osud s tím Delonovým – do armády jej odvedli také v roce 1953, ale na jiné horké místo rozpadajícího se francouzského koloniálního impéria, do Alžírska. 

Dostal kulku do nohy a při pohovoru s lékařskou komisí před propuštěním z lazaretu zužitkoval své herecké dovednosti nabyté již předtím studiem na uměleckých školách. „Buď jste úplný blázen, anebo notorický lhář; tak či onak vás nemůžeme potřebovat,“ zněl prý závěrečný verdikt komise. A Belmondo tak místo zpátky do bojové linie odjel do Paříže.

Přes veškeré okázalé rebelství zůstával Belmondo seriózním reprezentantem střední třídy a jeho kamarádi se nejčastěji rekrutovali z uhlazených studentů konzervatoře. Delon se naopak od mládí stýkal s pochybnými typy pařížské galerky, která se scházela spíš v barech okolo montmarterského náměstí Pigalle. 

Zatímco Belmondovy prohřešky byly klukovinami a nevinnými rošťárnami, Delonovy průšvihy byly poněkud opravdovější. V roce 1968 se dokonce ocitnul na několik dnů ve vězení pro podezření z účasti na vraždě.

Vyslýchán byl kvůli smrti svého bývalého bodyguarda Stevana Markoviće, který byl nalezen s prostřelenou hlavou. Mrtvý Jugoslávec po sobě zanechal dopis, ve kterém figurovalo i umělcovo jméno: „Pokud budu zavražděn, je to na sto procent práce Alaina Delona.“ Z této kauzy, do které byla zapletena i marseillská mafie, sice vyšel jako nevinný, ale spekulace o jeho stycích s podsvětím se s ním táhly ještě dlouhá léta.

Podobně jako Belmondem a Delonem otřásla jejich účast v bojové linii, otřásli oni později a prakticky ve stejnou dobu filmovým světem – Bébel (to není překlep, ale Belmondova přezdívka, která vznikla překlepem v době jeho studií na konzervatoři) se zaskvěl v Godardově erbovním spektáklu U konce s dechem (1960), Delon vylétl ve stejném roce v kriminálním dramatu Reného Clémenta V plném slunci. 

Mimochodem, další zvláštní shoda – v obou filmech spáchají hlavní hrdinové vraždu. Ale zatímco Belmondův Michel Poiccard alias Laszlo Kovacs zabije četníka, který ho pronásleduje, Delonův Tom Ripley je vypočítavý, amorální, oportunistický, komplexní a svůdný vrah.

Sláva obou hvězd celá šedesátá léta strmě gradovala, až přišlo, co jednou přijít muselo. Film Jacquesa Deraye (1970) produkovaný Delonovou společností Adel se stal kasovním trhákem, ale nechal po sobě také dost zlé krve, a to nejenom na plátně.

Těžko s odstupem času říct, jestli Delonova nabídka na společný film Belmonda potěšila. To, že souhlasil, vycházelo spíš z profesionálního přístupu než z nadšení pro věc. Během natáčení, které jinak probíhalo bezproblémově, se žádné velké bratříčkování mezi tehdejšími „stars de cinéma“ rozhodně nekonalo.

Mimo „plac“ se Belmondo s Delonem prakticky nestýkali. Delon každý večer odjížděl do svého domu v Aix-en-Provence, zatímco Belmondo bydlel se svými kolegy v jednom z marseilleských hotelů. To ale neznamenalo, že by mezi nimi panovaly nějaké rozpory – Belmondo často pořádal bohatýrské večírky a Delon se na nich nejednou objevil, aniž by jakkoliv kazil legraci.

Opravdický problém se objevil až krátce před premiérou přímo na plakátech vylepených tradičně na Champs Elysées. Tkvěl v tom, že se Delonovo jméno oproti původnímu slibu objevilo na plakátu hned dvakrát – kromě obligátního rovnocenného uvedení vedle Belmondova jména coby herce hlavní role neodolal Delon pokušení a místo neškodného názvu produkční firmy uvedl do záhlaví opět to svoje. Bébela to tak rozčílilo, že odmítl jít na premiéru. 

Ale i on kolegu pořádně naštval. Ve smlouvě na film si totiž vymínil, že bude mít stejný počet detailních záběrů jako Delon. A ten prý kvůli tomu přišel o několik scén, ve kterých by vypadal lépe než Belmondo. 

Spor o plakát došel tak daleko, že Belmondo svého soka dokonce zažaloval a soudní při o tři roky později vyhrál. Konflikt nakonec vyšuměl jako špatné šampaňské a dva roky poté už se obě megastar tvářily, jako by o nic nešlo. „Byly to hádky dvou milenců...“ řekl Belmondo na adresu někdejší pře webu rádia Rmc.bfmtv.com.

Následujících 27 let se každopádně kariéry obou velikánů odvíjely každá svým vlastním směrem. Belmondo definitivně opustil duchovní hloubky francouzské nové vlny ve prospěch komerčních trháků, jejichž první vlaštovkou byl už výborný Muž z Ria (1964). 

Jeho hrdinové byli stejní jako jejich představitel – roztomilí, hraví, bezprostřední, tělesně zdatní a také neobyčejně vtipní. Bylo přitom jedno, na které straně zákona stojí. Filmy ke svému happyendu i díky režisérům, jakým byl Philippe de Broca, dospěly vždy s elegantním nadhledem a lehkostí. Delonovy postavy naopak často končily neblaze.

Oproti „Bébelovi“ měl Delon velký hendikep právě v absenci větších vloh pro komediální role. Jeho parketou se stali vojáci, gangsteři, kriminálníci i kriminalisté, prostě drsní muži všeho druhu. V jeho kinematografii proto chybí všeobecně milované komediální majstrštyky jako zmiňovaní „Muži“ nebo Zvíře.

Na Delonovu misku vah je ovšem naopak možné přidat syrové role drsných gangsterů, pro něž se zase tolik nehodil Bébel. Erbovní filmy jako Rocco a jeho bratři, Sicilský klan nebo Tony Arzenta mluví za vše. Delon dokázal načrtnout velice zdařilé gangsterské charaktery přesahující běžná žánrová klišé. Až později se typologické spektrum jeho hrdinů zúžilo na postavy energických, chladnokrevných a osamělých mužů, kteří často překračují zákony a někdy na to doplácejí.

Asi nejvíce se žánrové směry obou hrdinů přiblížily v 70. a první polovině 80. let, kde se oba herci věnovali napínavým krimi thrillerům, ve kterých jejich postavy střídavě působily na obou stranách zákona.

Zatímco však Belmondovi „policajti a rošťáci“ přidávali k běžným charakteristikám svých rolí nemalou špetku humoru často s parodickými rysy, Delonův úsporný herecký projev měl obecně temnější, ale o to uhrančivější obrysy.

Stačí připomenout Povídku o policajtovi, ve které Delon exceloval po boku Jeana-Louise Trintignanta, výtečná je i dvojice s Gabinem ve filmu Dva muži ve městě. Belmondovy filmy z této doby jako třeba Strach nad městem jsou přímočařejšími díly s divácky vděčnými kaskadérskými eskapádami hlavního hrdiny, který je nicméně velmi okouzlující. 

Výsledek souboje v krimi žánru? Pro mě 2:1 pro Delona.

Cesty pouličního rváče a synka z uměleckých kruhů se znovu na plátně setkaly až v roce 1998 při spolupráci na nepříliš povedeném filmu Poloviční šance, který poněkud omladila Vanessa Paradis. Mimochodem, Alain Delon jej osobně uvedl na pražské premiéře. Každopádně už šlo o dobu, kdy si velcí umělci vzájemně vysekávali jen samé poklony, a tak to zůstalo.

„Nikdy jsme nebyli rivalové,“ řekl Alain Delon francouzskému serveru CNEWS v září 2021. „Naše soupeření vytvořila média. Byli jsme jen každý jiný, měli jiné publikum,“ dodal. Jean-Paul Belmondo podle stejného zdroje kvalifikoval jejich vztah takto: „S Alainem jsme nebyli rivalové, byli jsme konkurenti, a to je rozdíl. Vzájemně jsme se respektovali. Delon byl fešák, já jsem byl ten legrační se zlomeným nosem.“

Na plátně se se svým publikem oba rozloučili v překvapivě opačných polohách, než bývalo běžné – Belmondo v melancholické hlavní roli starého muže v dramatu Muž a jeho pes, Delon v sebeironické vtipné roličce Césara v dalším dílu filmové ságy o Asterixovi a Obelixovi. 

Když Belmondo před třemi lety zemřel, Delon se vyjádřil v tom duchu, že s jeho přítelem odešla velká část vlastního života a že se cítí „zcela zničený“. 

Také úplně poslední okamžiky na povrchu zemském nemohou mít herci rozdílnější: zatímco národem milovaný Bébel byl pohřben po velkolepém státním obřadu v pařížské Invalidovně, samotář Delon si přeje spočinout vedle svého psa na vlastní zahradě. Jeho přání bude jistě vyplněno.

Jediné, co mají v souvislosti s koncem své životní dráhy společné, je dovršený věk – oběma bylo 88 let.