„Časy jsou zlé, Kamile!“ Zemřel Jean-Paul Belmondo a svět už nebude jako dřív

Skvělých herců, zpěváků a muzikantů, sportovců a vůbec celebrit všeho druhu je, vezmeme-li to kolem a kolem, strašná spousta. Málokterá Star ale zářila více než půlstoletí, bezmála šedesát let, a jen s málokterou se identifikovalo několik generací (v tomto případě filmových) fanoušků, jen málokterá rozdala lidem tolik radosti a jen po zprávě o smrti několika z nich se, s nadsázkou řečeno, zastavilo srdce tolika lidem na celém světě. V tomto případě tomu tak ovšem je. Jean-Paul Belmondo zemřel a svět už nikdy nebude jako dřív.

Já sám (ročník 1965) nikdy nezapomenu hned na první snímek s Belmondem, který jsem viděl – dobrodružný film, a tak trochu i komedii, jak to umějí jenom Francouzi, třebaže s poněkud tragickým koncem, s názvem „Cartouche“ (1962), který režíroval Philippe de Broca, s nímž později Jean-Paul natočil ještě řadu dalších bezvadných „bijáků“. Příběh gentlemanského bandity z počátku 18. století, jehož Belmondo hrál, mě někdy na počátku sedmdesátých let minulého století nadchl i proto, že měl příchuť „zakázaného ovoce“; běžel totiž v černobílé Československé televizi pozdě večer a já jsem ho mohl sledovat jenom proto, že moji rodiče odešli na ples a usoudili, vůbec poprvé, že jsem dost velký a rozumný, abych to doma sám zvládl. Samozřejmě, že jsem zvládl raz dva a Belmondo, který mě tehdy doslova uhranul, na tom měl velikou zásluhu.

Potom už jsem nevynechal žádnou možnost ho vidět, ať už to bylo v televizi, anebo v jičínském kině Svět, kam jsme s přítelem Oswaldem chodili, co to jen šlo. „Muže z Ria“ (1964), „Muže z Acapulca (1973) a „Nenapravitelného“ (1975), režírované, opět, Philippem de Brocou, a hlavně kriminálku z města nad Seinou „Strach nad městem“ (1975) Henriho Verneuila jsme sice, jak bylo v době zatuchlé komunistické normalizace zvykem, viděli až s několikaletým zpožděním, fakticky vzato to ale bylo dobře, protože jsme mezitím dorostli do těch správných let, abychom jim v zásadě rozuměli, a bavili se, jak tvůrci chtěli. Z téže doby, ze druhé poloviny sedmdesátých a z osmdesátých let, pocházely i další Belmondovy senzační filmy – geniální „Zvíře“ (1977) Claudea Zidiho, „Policajt nebo rošťák“ (1979) Georgese Lautnera, „Samotář“ (1987) Jacquesa Deraye a další. V té době už jsme byli příliš velcí na to, aby nás uchvacoval jako v onom magickém čase na rozhraní dětství a dospívání, nemilovali jsme ho ale o nic méně, jenom jinak, jak to odpovídalo našemu věku.

K Belmondovi samozřejmě odjakživa patřily i krásné ženy, jež byly o to půvabnější, že doba ještě nebyla zblblá k ad absurdum dovedené genderové a bůhvíjaké jiné korektnosti. Hrály role, jež jim tak říkajíc seděly a naplno využívaly svých půvabů. Claudia Cardinal(e)ová byla Bébelovou (jak zněla Belmondova přezdívka) partnerkou v již zmíněném „Cartoucheovi“, Jacqueline Bissetová v „Muži z Acapulca“, Catherine Deneuveová v „Siréně od Mississippi“ (1969) Françoise Truffauta, Marlène Jobertová (maminka Evy Greenové, famózní Bondgirl Vesper Lyndové z „Casina Royale“ Martina Campbella; 2006) v „Manželích z roku II“, které natočil, pro změnu, Jean-Paul Rappeneau, atd. No prostě radost pohledět a – dneska – zavzpomínat.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital