VZPOMÍNKA RADKA SCHOVÁNKA | Den před 17. listopadem 1989 ještě uvažoval se spisovatelem Ivanem Klímou, zda moc skutečně leží na ulici. O pár dní později už v Jičíně sledoval, jak se revoluce rodí z jediné odvážné věty uprostřed školní chodby. A krátce nato pochopil, proč se na konopnou košili hodí zase jen konopí: osobní syrová vzpomínka historika ÚSTR na euforii i deziluzi „sametových dnů“ listopadu 1989.
Funím do kopce v Branickém lese... vždyť se také ulice, do které směřuji, jmenuje Nad lesem. Přemýšlím, kdy jsem tudy šel poprvé.
Už je to tři roky – tehdy jsem se Jiřího Gruntoráda zeptal, od koho bych si mohl půjčovat samizdaty. „Běž za Ivanem Klímou, ten nevyhodí nikoho.“ Poslechl jsem ho a přijal mě velmi milý a vždy dobře naladěný pán, od kterého jsem si začal půjčovat samizdaty a návštěvy v jeho pracovně se staly povznesením pro moji duši.
Moc leží na ulici
Je šestnáctého listopadu 1989, před týdnem padla v NDR Berlínská zeď. Nesu k Ivanovi videokazetu s koncertem Karla Kryla z Nachtasylu ve Vídni, kterou jsem si na jaře přivezl z Maďarska od Vladimíra Veita – písničkáře, který žije ve Vídni a se kterým se už tři roky pravidelně scházím v Budapešti. Cesta jako obvykle proběhla bez problémů a celý kontraband jsme zdárně provezli.
Zvoním na dveře v prvním patře, otevírá mi jako vždy milý a usměvavý Ivan. Sedíme v jeho pracovně a mudrujeme nad současnou situací.
„Ivane, takhle to přece nemůže jít dál. Padla Berlínská zeď, mezi Východním a Západním Berlínem neexistuje žádná hranice, to nás teď nebudou pouštět do NDR?“ Ivan uvažuje nahlas: „Víš, já mám pocit, že moc v tuhle chvíli doslova leží na ulici. A je jenom otázkou, kdo se ji odváží zvednout.“
To se mi nezdá. Čuňas, Ota Veverka a další sedí v kriminále, na nějaké uvolnění to nevypadá. Dostává se mi informace, že se zítřejší svazácké demonstrace (k výročí 17. listopadu 1939) nikdo z disentu nezúčastní. A že velké vystoupení se připravuje až na desátého prosince, na Den lidských práv.
Souhlasím s ním, že nám nějací svazáci mohou být ukradení. Havel je prý na Hrádečku a vypadá to, že se nic dít nebude. Moc bych chtěl Ivanovi říct, jak jsem minulý měsíc volal Tigridovi a on na mě dvacet minut křičel do telefonu, co jsme to za zrádce, zbabělce a ustrašence. Co to ten Havel udělal, že odpískal jednadvacátý srpen, a jediný, kdo tam vystoupil, byli Maďaři. Jestli si prý myslím, že to za nás zase někdo vybojuje a že tahle příležitost se už nemusí opakovat.
Snažím jsem se mu vysvětlit, že Havel dostal anonymní dopis, že se někdo chystá upálit, a navíc se bojí, aby ta manifestace neskončila masakrem jako na Náměstí nebeského míru v Číně. Ale Tigrid je k neutišení a opakuje, že jsme ustrašení zbabělci.
Asi po dvaceti minutách se uklidní a zeptá se, co pro něj mám nového. Nikdy předtím jsem ho tak rozčileného neslyšel. Navíc si uvědomuju tu absurditu – jak jsme se loni ve Vídni domluvili, že mu zavolám vždy z Maďarska z nějakého baru a on mi zavolá zpátky. V jak absurdním světě to žijeme, když si jedu vlakem zatelefonovat do pět set kilometrů vzdálené Budapešti?
Nic z toho ale Ivanovi při našem setkání neříkám – ostatně neví to nikdo, dokonce ani moje žena Veronika. Ivan dál rozvíjí svoji teorii o převzetí moci: „Kdybychom si koupili tři basy rumu, v Milovicích si za ně půjčili tři ruské tanky a s jedním přijeli před ÚV KSČ, druhým před televizi a třetím před rozhlas, je to naše.“
Nesdílím tento optimismus a dopíjím skvělý koňak, kterým mě Ivan hostí, jsa celoživotním abstinentem.
„Já na to seru!“
Odcházím po několika hodinách, stavím se v centru na pivu a odcházím spát k houslistovi Láďovi Vokatému. Je u něj parta zcela zpitých studentů z NDR, kteří do sebe lijí litry vodky a neustále připíjejí na „Freiheit“. Po půlnoci usínám a ráno odjíždím do Jičína.
Ten večer se z Hlasu Ameriky dozvídám, že (veřejná) bezpečnost brutálně zasáhla na Národní třídě. Nechává mě to úplně klidným – zmlátili nás jako psy už v lednu na „Palacha“, a taky se nic nestalo. Až v neděli (19. 11.) se objevují první zprávy o mrtvém studentovi a v pondělí (20. 11.) o prvních stávkách vysokoškolských studentů.
V úterý (21. 11.) ráno mi volá kamarád Josef Novotný, profesor na střední ekonomické škole v Jičíně, se kterým si v našem městečku rozepisujeme samizdaty hrajíce si na edici NOS: „Jdeme do stávky, okamžitě sem přijď.“
