VZPOMÍNKA RADKA SCHOVÁNKA | Poslední doušek vína na Západě, a pak už jen tma, ticho a strach. Poslední šance na azyl, nebo návrat do socialistické vlasti? Na dně batohů jsou ukryty knihy od exilových autorů, v hlavě nám rezonují setkání s Pavlem Tigridem či Ivanem Medkem. Půlnoční návrat přes železnou oponu je hrou nervů, kde jediná chyba, prořeknutí se či podezřelý pohled může znamenat cestu rovnou do spárů Státní bezpečnosti. V pasech se totiž na zpáteční cestě – stejně jako při cestě ven – skrývá tajné znamení: „Prohledat, najít, usvědčit.“
Sedíme tiše v autě, Vláďa Veit zastavuje u posledního motorestu před Petržalkou, dáváme si víno. Do půlnoci zbývá něco přes půl hodiny. Naposledy se nás ptá, jestli tu nechceme zůstat. „Vláďo, já bych to považoval za zbabělost. Zatím to jde, a když by to vypadalo blbě, pokusím se vyjet z Maďarska na falešný pas, jak jsi mi to nabízel.“
Dopíjíme víno a sedáme zpátky do auta, Vláďa dojíždí k hraniční závoře. „Dál už s vámi nemůžu.“ Vystupujeme, bereme si na záda batohy a do ruky igelitovou tašku s nově zakoupeným videomagnetofonem. Jde o repasovaný stroj ve skvělém stavu za neuvěřitelných sedm tisíc korun. Tedy za třetinu ceny toho, který jsem musel prodat, abych měl na desetidenní cestu na Západ. Sedm tisíc je můj čtyřměsíční plat, ale připadá mi, že ten stroj byl skoro zadarmo.
V tašce je ještě nové krátkovlnné rádio, na kterém by měla jít dobře poslouchat Svobodná Evropa, a kniha World Radio and TV Handbook, pro posluchače krátkých vln naprostý poklad – obsahuje seznam všech rozhlasových a televizních stanic na světě, jejich frekvence a vysílací časy. Ta mě stála jenom měsíční plat.
Poslední metry a minuty svobody
Jsme poměrně dost opilí. Bereme zavazadla, vyndaváme pasy a výjezdní doložky, a jdeme k rakouské celnici. Otočím se za Vláďou a mávám. Domluvili jsme se, že se za dva měsíce sejdeme v Budapešti, ale kdo ví...
Rakouský celník mávne rukou nad doklady a pouze nás upozorňuje, že toto je přechod pro automobily. Odpovídáme mu, že to sice víme, ale že už zpátky nemůžeme, protože nám za půl hodiny končí platnost výjezdní doložky.
Beru Veroniku za ruku a pomalu odcházíme do tmy. Otáčím se za rozsvícenou rakouskou celnicí a pozoruju Veroniku. Jde tiše a mlčí. Ještě je pořád možnost se vrátit a požádat o politický asyl. Vždyť doma nás asi opravdu nic dobrého nečeká, jak mi důvěrně sděloval můj „anděl strážný“ před odjezdem.
Cestu ozařuje jenom měsíc, je teplá letní noc. Pomalu se ze tmy vynořuje postava vojáka se samopalem. Hlavou mi běží posledních deset dní, mám pocit, že jsem z Československa odjel před mnoha lety.
V Norimberku, kam jsme před deseti dny přijeli vlakem, se průvodčí podivoval, proč máme jízdenku na regionální tratě a musíme do Rotterdamu čtyřikrát přestupovat, když si můžeme připlatit pět marek a jet InterCity. Vysvětlujeme, že se v Československu jiná jízdenka koupit nedala. Doplácíme pár marek a usedáme do vagonu, jehož interiér připomíná letadlo. Nikdy jsme podobný neviděli. Ještě cítíme špínu z vlaku, kterým jsme přijeli z Československa.
