VZPOMÍNKA RADKA SCHOVÁNKA | Výjezdní doložka, jejíž získání byl běh na dlouhou byrokratickou trať s nejistým výsledkem, fungovala pro běžné občany socialistického Československa jako milostivá propustka za železnou oponu. Ale ani po jejím obdržení jste nemuseli mít vyhráno – aniž byste to tušili, rozhodoval o vašem osudu na hranicích kód v nevinně vyhlížející kolonce zvané „statistika“. Tohle je moje osobní vzpomínka na cestu, jež nebyla jen výletem do zahraničí, ale únikem ze světa, kde byl pojem „svoboda“ sice často skandovaný, ale zcela vyprázdněný.
Vlak se pomalu šine lesem, za okny je bezedná tma, blíží se půlnoc. Najednou skřípot brzd, vlak s cuknutím zastavuje. Noc se mění v den, všude kolem ostrá záře. Ale ven není vidět, celé okolí je přesvětlené. Ozývá se štěkot psů a na střeše vagonu jsou slyšet kroky.
Sedím se svojí přítelkyní Veronikou a Američanem, se kterým jsme se seznámili při odjezdu z Hlavního nádraží v Praze. „Nemám tyhle hranice rád, vždycky mám pocit, že oddělují dva úplně jiné světy.“ Říká, že je mu dvacet dva a v Československu je již potřetí.
V mysli si přehrávám události posledních šesti měsíců. Každoroční žádost o devizový příslib opět skončila s očekávanou odpovědí „pro velké množství žadatelů...“ Provádím ten rituál pravidelně už pět let, abych mohl každý rok napsat, že žádám již po šesté, sedmé...
Jenže letos je to jinak. Otec mé přítelkyně je lékař a navíc i komunistický funkcionář. Přidělení devizového příslibu jeho dceři se považuje za samozřejmou „drobnou laskavost“ od ředitele banky, kterému nedávno zařídil lázně pro jeho milenku. Takže sice dostávám obvyklé „pro velký počet žadatelů...“, ale při následném pohovoru/výslechu (ne)prozřetelně prozradím, že vím, proč jsem devizák letos nedostal.
Z jičínské StB, kam se žádosti zasílají před rozhodnutím komise, se moje žádost vrátila s červeným trojúhelníčkem v pravém horním rohu – „vydání devizového příslibu nežádoucí“. Hloupě se podřeknu svému „anděli strážnému“ o jeho zásahu. Stojí mě to čtyři hodiny vyhrožování a dolování, odkud tuhle informaci mám.
Hra začíná
Vím, že pokud mu řeknu pravdu, moje kamarádka z banky se okamžitě stane – v tom lepším případě – nezaměstnanou. Nakonec ale přichází nabídka: Chcete opravdu vyjet „ven“? Z jeho úst znějí ta slova divně. Že by on sám uznával, že jsme „uvnitř“?
„Tak si podejte odvolání a dostanete poloviční příslib“. Regulérní devizový příslib se uděluje na dvacet dnů, při úspěšném odvolání na deset, s polovinou milostivě přidělených finančních prostředků.
„Já se nijak odvolávat nebudu, vy jste zařídil, abych nikam nejel, tak jestli mám odjet, zařiďte to sám.“ Dívá se na mě naštvaně a vyhazuje mě z kanceláře.
Překvapivý zvrat
O několik dní později mi doma zazvoní telefon: „Seberte se, běžte do banky a dejte si zavolat ředitele, dostal jste ten příslib.“
„Ale já to odvolání nepodal...“ Zařve na mě: „Tak chcete jet, nebo ne?“ „Chci!“
V bance žádám referentku u přepážky, aby mi zavolala ředitele. Přichází proplešatělý padesátník a téměř v předklonu mě žádá, jestli bych byl ochoten napsat odvolání proti neudělení devizového příslibu: „Stačí jedna věta, a prosím nejméně čtrnáct dní staré datum.“ Beru do ruky čistý papír, napíšu staré datum a větu „Odvolávám se proti neudělení devizového příslibu“.
„Prosím ještě podpis.“ Podepíšu se. Radostně mi vytrhuje papír z ruky a oznamuje: „Právě jste ho dostal.“ Hlavou mi běží desítky hodin, které Veronika vystála na velvyslanectvích při žádostech o víza do Nizozemska, kam se vydáváme za Jardou Hutkou, a do Spolkové republiky Německo a do Rakouska, kde se chceme sejít s Vláďou Veitem.
V hlavě mi zazní také posměšná poznámka úřednice vojenské správy při odevzdávání vojenské knížky: „Kam že to jedete? Až do Holandska? A proč?“ Mlčím, nechci ji dráždit, potřebuji potvrzení o odevzdání vojenské knížky a souhlas s cestou, bez toho mi výjezdní doložku StB nevydá.
