RVHP neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci, jakýsi komunistický protipól Evropského společenství, byla jistým způsobem Potěmkinova vesnice hendikepované socialistické ekonomiky. Direktivně řízený komunistický model a přerozdělení vývoje a výroby vybraných segmentů znamenaly, že jednotlivým státům se naplánovalo, co, pro koho a v jakém množství se bude vyrábět a vyvážet. V praxi tento umělý systém nikdy nefungoval. Nebo alespoň ne tak, jak byl zamýšlen – ale mnoho lidí se na něm dokázalo velmi efektivně a dlouhou dobu obohacovat.
Mimo území RVHP za „železnou oponou“ zuřil v zahraničním obchodě tvrdý konkurenční boj. Obchod se Západem byl pro komunistické země životně důležitý, protože závislost na západních technologiích byla obrovská.
Po celou dobu existence komunistického režimu však tento obchod probíhal pod dohledem strany. Západní firmy, pokud nebyly limitované embargem, měly přirozený zájem pronikat na východní trhy.
Byznys s Východem byl v podstatě velice lukrativní záležitostí a poptávka po kvalitním západním zboží zde byla enormní. Obchodní zástupci kapitalistických firem byli finančně motivováni, neboť část jejich příjmů tvořily i smluvní odměny a východní trhy nabízely stabilní příjem a tučnější provize (především u embarga).
Rovněž řada transakcí se odehrávala mimo dosah a kontrolu západních finančních úřadů a někteří obchodníci si na obchodu s Východem vydělali pohádkové jmění.
Udržet si východní trhy v podmínkách studené války nutilo mnohé západní společnosti si v daných zemích zajišťovat klíčové obchodní kontakty prostřednictvím „černých provizí“ a dalších „postranních výhod“.
Státní bezpečnost v roce 1973 zdokumentovala „126 případů uplácení pracovníků zahraničního obchodu i výroby“, v nichž prověřovala činnost 518 osob podezřelých z nezákonného jednání.
Nejčastější formy úplatků a korupce „a s tím spojené kompromitace čs. občanů z oblasti zahraničního obchodu i výrobních závodů“ identifikované vyšetřováním StB zahrnovaly vyplácení pevně sjednaných provizí z uzavřených obchodů, které byly v některých případech ukládány československým občanům na tajná konta u zahraničních peněžních ústavů, nebo „předávání hodnotných darů, exkluzivního zboží a vyšších částek ve valutách pracovníkům zahraničního obchodu jak při obchodním jednání v ČSSR, tak při služebních výjezdech těchto osob do kapitalistických států“.
Další častou formou bylo zvaní československých obchodníků „k několikatýdennímu bezplatnému pobytu na dovolenou do zahraničí včetně rodin“ či také „zvaní čs. obchodníků a odborníků k návštěvám svých závodů, přičemž je hrazen pobyt i cesta s bohatým pohoštěním, s hodnotnými dary, případně i dalšími formami kompromitace.“
Socialistické podniky zahraničního obchodu (PZO) byly z povahy režimu vždy úzce propojeny se zpravodajskými službami. I zde určoval vzor Sovětský svaz a obdobným způsobem fungovaly i další socialistické státy (Maďarsko, Polsko, Bulharsko, NDR atd.).
Jednalo se o symbiotický vztah a tajné služby pro zahraniční obchod představovaly jakýsi stimulant a katalyzátor. Pomáhaly státu zajišťovat důvěrné obchodní informace, které podnikům přinášely potřebný informační „náskok“ nebo výhody při uzavírání kontraktů. V prosinci 1968 působilo v „legalizaci“ v zahraničním obchodě 40 příslušníků I. správy Ministerstva vnitra.
Vyplácel tři neexistující zaměstnance – z pozice ředitele podepisoval jejich výplatní pásky a peníze sám inkasoval.
V zahraničním obchodu určoval pravidla Západ a socialistické PZO se jim musely nutně přizpůsobovat. Získávání kontraktů na dodávky investičních celků při značné konkurenci dodavatelů z kapitalistických států bylo „v mnohých případech podmíněno vhodným zainteresováním rozhodujících míst, a stejně tak i v průběhu dodávek a zejména při skončení případu nelze se obejít v zájmu úspěšné likvidace bez spolupráce s představiteli odběratelů a jejich zainteresování formou důvěrné provize.“
V newspeaku komunistického obchodu byla „důvěrná provize“ chápana nejen jako smluvní forma odměny za zprostředkování obchodu, ale její využití bylo mnohem širší. Oblast významných státních zakázek v rozvojových zemích patřila mezi prestižní segmenty, kde se socialistickým státním podnikům dařilo v soutěži s kapitalistickými firmami.
Prodlouženou rukou politbyra ÚV KSČ přes ministerstvo zahraničního obchodu byly podniky PZO, které k dosažení vytyčených cílů využívaly speciální nástroje, zejména „černé fondy“. Z dokumentů Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že v mnoha případech si podniky tyto prostředky ukládaly na účtech v zahraničí, např. ve Švýcarsku, a často při následném šetření nedokázaly prostředky řádně zdokladovat.
