Oslavy československého vítězství na 36. mistrovství světa v roce 1969 nad – tehdy právem nenáviděnými – „Rusáky“ ve Stockholmu nabraly koncem března před 55 lety nečekaný spád. Nečekaný zejména pro bezpečnostní složky, které těmto spontánním shromážděním občanů, jež přerostly v demonstrace proti sovětské okupaci, nedokázaly včas „zatnout tipec“. Bylo to ovšem na dlouho poslední hromadné vzedmutí občanského odporu, kromě masových demonstrací v srpnu 1969 – o tři týdny později totiž s nástupem Gustáva Husáka (paradoxně bývalého politického vězně komunistického režimu) začala dlouhá perioda utužování moci komunistické strany, nazývané v jejím newspeaku „normalizace“.
Když ve čtvrtek sedmnáctého dubna před padesáti pěti lety zvolilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa na návrh Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem Gustáva Husáka, začal svůj projev netypicky: „Soudruzi a soudružky, vážení přátelé...“
Rudé právo otisklo jeho projev pod titulkem „Hlavní úkol: Vyvést naši společnost z krizového stavu. Splníme velké myšlenky Ledna.“ Titulek odkazoval na politiku uvolňování z jara předchozího roku, kterou ale rázně ukončila okupace „armádami spřátelených států“ v srpnu 1968. Jako mnohokrát předtím, realita byla úplně opačná, než napsalo tradičně prolhané Rudé právo.
Nástup Gustáva Husáka předcházely demonstrace z konce března 1969 po vítězství 4:3 československého týmu nad sovětskou „Sbornou kamandou“ ve švédském Stockholmu na 36. mistrovství světa v ledním hokeji 1969. Poměrně známé jsou události v Praze, kdy v pátek 28. března v nočních hodinách po skončení zápasu shromážděný dav asi 150 tisíc lidí v dolní části Václavského zdemoloval kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot.
Oslavy vítězství v hokeji nad nenáviděnými „Rusáky“ tehdy zcela zaskočily nepřipravené bezpečnostní složky Ministerstva vnitra. V Praze se na obraně velvyslanectví SSSR podíleli dokonce příslušníci 5. správy SNB, tedy útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Paradoxně chránili skutečné vládce v tehdy čerstvě porobeném Československu.
Před kanceláří Aeroflotu se snažilo rabování zabránit pouze dvanáct příslušníků SNB, kteří povolali jako posilu dalších čtyřicet uniformovaných esenbáků. „Zakročující hlídky byly napadány shromážděným davem a zadržení pachatelé byli zakročujícím příslušníkům VB doslova vyrváni demonstranty z rukou a umožněn jim útěk. (…) V té době občané soustředění před Aeroflotem uráželi příslušníky VB slovy ‚Gestapáci-bijte je‘.“
Tak popisuje tehdejší dění Zpráva o bezpečnostní situaci na území ČSSR ze dne 28. na 29. 3. 1969. Kancelář Aeroflotu byla zcela zdemolována, byly vytrhány koberce, rozbité výlohy, vytrhány lustry i obložení stěn, zničeny všechny elektrické spotřebiče. Přesto bylo zadrženo na Václavském náměstí pouze osm osob, které byly po sepsání výpovědi propuštěny.
Nepokoje se odehrály i v dalších městech po celém Československu
V Ústí nad Labem se shromáždilo asi pět tisíc osob před budovou velitelství sovětských vojsk, na kterou začali lidé házet kameny. Z budovy vyšli dva sovětští důstojníci, z nichž jeden vystřelil z pistole do vzduchu, následovala další sprška kamení a zapálení sovětského vozu GAZ, tří motocyklů a nákladního auta – zadrženi byli tři lidé.
V Liberci se shromáždilo asi dvacet tisíc osob. V tomto městě došlo při okupaci v srpnu 1968 k tragické události, kdy řidič tanku nezvládl řízení, vjel do podloubí a způsobil smrt devíti lidí a dalších 48 bylo zraněno. Dav na náměstí zapálil sovětskou vlajku. V souvislosti s tímto incidentem byli zadrženi dva studenti Vysoké školy strojní a textilní v Liberci.
V Teplicích se před velitelstvím sovětských vojsk shromáždilo asi tisíc lidí a provolávali hesla. Z kasáren vyjely dva sovětské obrněné transportéry a jeden tank. Zadržen byl jeden protestující.
V Mladé Boleslavi se shromáždilo asi pět tisíc osob, které provolávaly hesla proti okupantům jako např. „Jste srabi“, „4:3“, „Brežněv je vůl“, „Kosygin je vůl“ nebo „Tak jste to viděli, Rusi jsou v prdeli“ a zpívaly státní hymnu.
Z kasáren proti nim vyjely tři ruské obrněné transportéry s namontovanými kulomety, kolem půl dvanácté začali sovětští vojáci střílet do vzduchu, pak se obrněné transportéry vrátily do kasáren, ze kterých sovětští vojáci házeli po demonstrantech ostré náboje, prázdné láhve a stříleli světlice.
Příslušníci VB se pokusili zadržet několik zvlášť aktivních demonstrantů, ale dav jim to nedovolil, takže nakonec nebyl zadržen nikdo.
V Brně se na náměstí Svobody shromáždilo asi osmnáct tisíc lidí a provolávali hesla: „Čí bude zlato – naše, čí bude Sibiř – vaše“ nebo „Když neměli tanky, dostali 4 branky“.
V severomoravském kraji se konaly menší demonstrace v Bruntále, Olomouci, Karviné, Novém Bohumíně, Frýdku Místku a mnoha dalších městech – došlo k poškození několika sovětských vojenských automobilů a ukradení cedulí označujících velitelství sovětských vojsk, většinou ale při nich nebyl nikdo zadržen, pouze v Ostravě tři demonstranti pro verbální útok na příslušníky VB.
V Brně se na náměstí Svobody shromáždilo asi osmnáct tisíc lidí, kteří provolávali hesla: „Čí bude zlato – naše, čí bude Sibiř – vaše“ nebo „Když neměli tanky, dostali 4 branky“.
V Havlíčkově Brodě se asi pět set lidí shromáždilo před budovou VB, v níž bylo velitelství sovětských vojsk, a provolávali protisovětská hesla jako „Ivani, běžte domů, bijte je“ apod. Dav se rozutekl poté, co sovětští vojáci vystřelili do vzduchu několik dávek ze samopalu. V nemocnici, kterou používala sovětská armáda, dav rozbil 21 oken a propíchal pneumatiky vojenskému vozidlu.
V Českém Krumlově demonstrovalo asi tisíc pět set osob – provolávaly hesla „Smrt okupantům“ nebo „Červoněnko na nás čumí, jak to Češi umí“. Příslušníkům VB se nepodařilo legitimovat nejaktivnější účastníky demonstrace, protože jim to dav znemožnil.
V Plzni se shromáždilo asi třicet tisíc lidí, kteří v klidu procházeli městem za skandování hesel. Kromě spálení sovětské vlajky k žádným výtržnostem nedošlo.
Celý průběh „oslav hokejového vítězství“ byl hodnocen jako naprosté selhání represivních složek, které se již nemělo v budoucnu nikdy opakovat.
Také na Slovensku probíhaly po vyhraném hokejovém zápasu spontánní demonstrace. V Žilině vyšlo do ulic na dva tisíce osob a v Košicích asi tisíc dvě stě osob, proti kterým zakročili příslušníci VB obušky a slzným plynem. Došlo ke zranění několika demonstrantů. Celkem bylo zadrženo padesát jedna osob, proti třiceti dvěma bylo vedeno trestní nebo přestupkové řízení.
Celý průběh oslav byl hodnocen jako naprosté selhání represivních složek, které se již nemělo v budoucnu nikdy opakovat.
Hned následující týden, ve středu 2. dubna přijala vláda ČSSR usnesení číslo 66, ve kterém vydala prohlášení k uplynulým událostem a současně schválila odpověď na protestní nótu vlády SSSR. Zároveň uložila Ministru vnitra podat do čtrnácti dnů návrh na vytvoření takových složek v bezpečnostním aparátu, které by podobným incidentům zabránily.
Ministři vnitra a obrany dostali za úkol vytvořit do jednoho měsíce pohotovostní jednotky SNB v Praze, Brně, Bratislavě a ve všech městech, kde byly umístěny sovětské posádky. A zároveň vypracovat návrh na použití příslušníků Československé lidové armády k posílení pořádkových jednotek Veřejné bezpečnosti.
Ve stejném usnesení se ukládá vládě ČSR „zhodnotit časopisy Zítřek, Reportér a Listy (…) a zastavit vydávání těchto časopisů až do doby, kdy budou dány záruky, že obsah těchto časopisů nebude porušovat důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky.“
Zrod „pendrekového zákona“ a nástup normalizace
Hned stejný den (2. dubna) vydali ministři vnitra ČSSR, ČSR a SSR společný rozkaz stanovující konkrétní opatření, aby k podobným událostem v budoucnu nemohlo dojít – především navrhl vytvoření pohotovostních jednotek Sboru národní bezpečnosti a zvýšil počty vojáků ČSLA, které bylo možné proti demonstrantům nasadit – v Praze na dva tisíce, v Bratislavě na tisíc a v Brně na pět set.
Paradoxně většina vybavení pro tyto složky jako obušky, štíty, slzné granáty musely být tehdy nakoupeny v „západní cizině“.
První osobní zkušenost s nově zřízenými pohotovostními jednotkami si mohli občané „dopřát“ již za několik měsíců při prvním výročí okupace Československa v srpnu. Situace byla již zcela jiná než při oslavách hokejového vítězství – pořádkové síly tehdy demonstrace proti okupaci brutálně potlačily a zadržely tisíce osob.
Promptně (22. srpna 1969) byl přijat i tzv. pendrekový zákon, který umožňoval přísný postih za veřejné projevy nesouhlasu s okupací ze srpna 1968. Právě tehdy začalo dlouhých dvacet let období normalizace.
Do širšího veřejného povědomí se Pohotovostní pluk SNB dostal opět až po téměř dvaceti letech, když 28. října 1988 zasahoval na Václavském náměstí proti nezávislé protirežimní demonstraci k sedmdesátému výročí vzniku Československa.
Začala tím série demonstrací, na kterých si tyto „komunistické mlátičky“ mohly beztrestně, resp. legálně vyzkoušet, jaký je to pocit rubat do bezbranných spoluobčanů.
Ale protože historie má smysl pro absurdní humor, tak se jedna z těchto mlátiček po zhroucení komunistického režimu stala dokonce členem vlády České republiky.
