Pro každý totalitní režim jsou pohřby významných figur disentu – opozičních politiků, umělců, spisovatelů a dalších – vždy složitou, ošemetnou a potenciálně nebezpečnou událostí. S nedávno zesnulým Alexejem Navalným, který byl zavražděn v ruském gulagu, se přišly rozloučit desetitisíce lidí. A to přesto, že jim hrozí trestní i existenční postihy.
I lidé, kteří jinak nemají odvahu vystupovat proti totalitnímu režimu, ji často najdou v případě posledního rozloučení s někým, kdo tuto odvahu měl a režimu se postavil. V současné době prosakují zprávy o počínajícím zatýkání přímých účastníků pohřbu Alexeje Navalného i lidí, kteří „jen“ pokládali na pietní místa květiny.
Na základě záznamů z tisíců kamer instalovaných na veřejných místech a pomocí algoritmů na rozpoznávání obličeje postupně ruská tajná policie sestavuje seznamy lidí, kteří se odvážili zúčastnit veřejného rozloučení s populárním politikem.
V totalitním Československu tomu nebylo jinak – byť samozřejmě tehdejší technika byla z dnešního pohledu pravěká.
Zatímco ještě v padesátých letech v mnoha případech nebyly urny s ostatky zavražděných odpůrců režimu rodinám vůbec vydány, a v případě procesu s Rudolfem Slánským a spol. byly zpopelněné ostatky vysypány pravděpodobně z Mostu Legií do Vltavy, po sovětské okupaci v srpnu 1968 si již režim tak ostudné zacházení s lidskými ostatky nedovolil.
Politické pohřby made in Czechoslovakia
Smrt Jana Palacha v lednu 1969 otřásla celou společností a jeho pohřbu se účastnily tisíce lidí. Jednalo se o celonárodní manifestaci proti „pobytu“ okupačních vojsk v Československu a proti návratu k praktikám vládnoucích komunistů před lednem 1968.
V Československé televizi tehdy natočil Václav Havel projev, ve kterém žádal odchod nejzkompromitovanějších kolaborantů: Koldera, Biľaka, Indry, Nového a gen. Rytíře. A rovněž to, aby přestaly vycházet tzv. Zprávy, což byl propagandistický plátek vydávaný sovětskými okupanty.
Nic z toho se samozřejmě nestalo. Naopak ani několik dalších lidí, kteří obětovali svůj život, nezměnilo nic na nastupujícím procesu „normalizace“ – jak komunisté svým newspeakem nazývali návrat k totalitním praktikám.
Případ „ukradené urny“
V lednu 1974 zemřel Josef Smrkovský, bývalý prominentní člen Komunistické strany Československa a jeden z hlavních „strůjců“ Pražského jara 1968. Do strany vstoupil již v roce 1933 (bylo mu tehdy dvaadvacet), za války se účastnil protinacistického odboje a v době komunistického převratu v únoru 1948 organizoval nechvalně známé Lidové milice – ozbrojené složky komunistické strany, jejichž samotná existence ani nasazení při shromážděních neměly žádnou oporu v tehdejších zákonech.
Na pozici náměstka ministra zemědělství byl horlivým zastáncem kolektivizace, ale v roce 1951 byl Smrkovský zatčen a posléze za sabotáž národního hospodářství odsouzen k patnáctiletému trestu odnětí svody. Již v polovině padesátých let byl ale propuštěn a rehabilitován, a v dubnu 1968 zvolen předsedou Národního shromáždění ČSSR, tedy do jedné z nejvýznamnějších funkcí v komunistickém Československu. Patřil k velkým zastáncům uvolňování politického napětí na jaře 1968.
