Maňák: Babiš nepochopil podstatu státu. Nelze ho řídit jako firmu, ministři šetřit nebudou | info.cz

Články odjinud

Maňák: Babiš nepochopil podstatu státu. Nelze ho řídit jako firmu, ministři šetřit nebudou

Premiér Andrej Babiš přiznal, že při vstupu do politiky netušil, jak funguje stát. Upřímné, ale současně děsivé přiznání člověka, který v Česku už 5 let třímá otěže moci. Nepřekvapí proto, že se teď Babiš diví, že jeho ministři „neumějí šetřit“. Za neúsporné hospodaření totiž můžou jen částečně. Stát je dnes ze své podstaty expanzivní neefektivní moloch.

„Je to ještě větší horor, než jsem si představoval,“ odpovídal Babiš minulý týden v rozhovoru pro deník E15. Na témže místě přiznal, že když vstupoval do politiky, vůbec netušil, jak funguje stát. Jsou to slova politika, který je už 5 let nedílnou součástí tuzemských státních struktur.

Premiér teď tvrdí, že stát má ve svém hospodaření „rezervy“. Měl by prý snižovat i počet úředníků a náklady. „No ale to by to všichni ministři museli mít v krvi. Pokud to nemáte geneticky, pokud jste nikdy nedělal na sebe, což vás naučí šetřit, je to těžké,“ prohlásil Babiš v E15.

Jak vidno, Babiš ani po mnoha letech řízení státu nepochopil jeho pravou podstatu. Anebo si nezkreslenou pravdu nechce přiznat. Šéf nejsilnější strany v zemi tak jen přiživuje iluzi podobnou té, jakou trpěli někteří lidé v komunismu. I tehdy se tvrdilo, že systém je v jádru dobrý, jen bohužel zrovna vedou stát ti špatní představitelé.

Nejde vůbec o to, že by jednotliví ministři neměli šetření v krvi, tedy že by ve svých úřadech byli rozhazovační kvůli svým špatným povahovým vlastnostem, nezkušenosti či neschopnosti. To je omyl. Stát a tedy jeho jednotlivé části se chovají marnotratně a neefektivně z ryzí podstaty systému. Ministři v tom nejsou úplně nevinně, ale i kdyby se na hlavu postavili, proti plýtvání a dynamickému zvyšování výdajů nezmůžou skoro nic. Stát (a to ani ten demokratický) ze své podstaty šetřit neumí, což má své logické a nepřekonatelné důvody.

Připomeňme však nejdříve, že Česko v loňském roce vytvořilo kosmeticky zanedbatelný přebytek rozpočtu (+ 2,9 mld. Kč) v situaci, kdy vrcholil růst ekonomiky a příjmy státu rekordně narostly o více než 10 procent. A podívejme se napřed na hospodaření zdejších vlád zpětně a v souhrnu.

Celkové vládní výdaje samostatného Česka od roku 1993 do roku loňského dosáhly 23 425 miliard Kč (tj. 23,5 bilionu Kč). Výdaje státního rozpočtu ČR za 26 let vzrostly na čtyřnásobek (výdaje v r. 1993: 357 mld. Kč; v r. 2018: 1400 mld. Kč). Jistě, po celou tuto dobu působila inflace, takže je evidentní, že výdaje nemohly po celých 26 let zůstat na nominálně stejné úrovni. Důvodem vyššího utrácení však v první řadě byl nezřízený a neovladatelný výdajový apetit.

K meziročnímu snížení vládních výdajů došlo za celé uplynulé období (1993–2018) jen pětkrát: v letech 2008 až 2012, a to nikoliv z důvodu „šetřílkovského prozření“ ministrů, nýbrž pod vlivem drtivého dopadu globální ekonomické krize na ČR. Za uplynulých 26 let vytvořily vlády skrze státní rozpočet deficity v úhrnné výši 1498 miliard Kč (tj. cca 1,5 bilionu Kč).

O expanzivním charakteru státu a jeho marnotratném charakteru tato čísla vypovídají více než výmluvně a bez ohledu na zkoumání všech detailů (například, když si úřady a instituce financované z veřejných zdrojů nakupují luxusní auta apod.). Neschopnost šetřit veřejné prostředky tedy zjevně není jen doménou Babišových ministrů. Tvrdit, že současní ministři jsou špatnými hospodáři, protože do politiky nepřišli z podnikatelského prostředí (což ani není pravda, viz ministryně průmyslu Nováková), je ahistorický nesmysl.

Ale proč vlastně vlády, respektive ministři neumějí šetřit s výjimkou situací, kdy jsou ke snížení výdajů donuceni světovou krizí? Odpověď je jasná. K šetření a redukci výdajů nemají žádnou motivaci. Na rozdíl třeba od soukromé firmy, která úsporným režimem a efektivitou zvýší svůj zisk. Stát hospodaří s cizími penězi, potažmo s veřejnými zdroji, nikoliv s rodinným majetkem ministrů. A jak praví jedno přísloví: z cizího krev neteče. Ministři a státní úřady mají milion důvodů nezřízeně utrácet, neboť jejich cílem není veřejný zisk.

Jak známo a dokázáno, lidé hospodaří (a utrácejí) nejméně efektivně tehdy, když nakupují pro někoho jiného a ještě k tomu za cizí prostředky. V takovém případě chybí jakákoliv motivace k efektivitě utrácení. Naopak, nejlepší variantou je nakupování pro sebe a za své vlastní peníze.

Ministři (a vláda jako taková) jsou typickým případem té nejhorší varianty utrácení. Ve svých funkcích (tedy jako úřad) nakupují (utrácejí) za peníze neurčitých, neznámých daňových poplatníků a tyto „veřejné“ výdaje (nákupy) provádějí ve prospěch neurčitých občanů a skupin obyvatelstva. Z principu tedy nemají sebemenší reálný důvod nakupovat zodpovědně, efektivně natož úsporně.

Vláda má navíc unikátní možnost (teoreticky) získávat pro svoji činnost neomezené finanční zdroje, i když je v politické praxi mnohdy dost ošemetné či dokonce neprůchodné zvyšovat daně (ve smyslu: zvyšovat daňové sazby). Ale v situaci, kdy ekonomika znatelně roste, není zvyšování daní potřebné. Příjmy státu rostou i bez navyšování sazeb. Občané odvádějí daně na základě zákonné povinnosti (a pod hrozbou trestu), nikoliv proto, že si od státu chtějí dobrovolně koupit tu či onu vytouženou službu či úžasný produkt. Stát proto získává peníze od poplatníků poměrně snadno, ale za získané peníze nemusí poskytovat (prodávat) adekvátní a předem dané služby.

Trápit se přehnaně šetřením či úsporami tak z pohledu vládních ministrů samo o sobě nedává politický smysl. A navíc by to s sebou neslo politická a voličská rizika (slibovat voličům snížení sociálních dávek či zrušení dotací by pro politika bylo sebevražedné).

Vedle toho existují objektivní – třebaže pochybné a špatné – důvody, proč výdaje státu mají tendenci nepřetržitě narůstat. Politici (a právě ti nakonec rozhodují o výdajích státu) musejí vyvíjet co nejviditelnější a nejrozsáhlejší činnost, jinak by je občané nařkli z nečinnosti, z neplnění slibů a příště by je nevolili.

Pokud chtějí politicky přežít, musejí veřejní činitelé produkovat novou legislativu, připravovat dotační programy, prosazovat další a ještě komplexnější regulace všeho možného, apod. Pilířem demokratického státu je – i když to některé vlády otevřeně nepřiznávají – rozvoj sociálního státu a tedy všestranná finanční pomoc „sociálně potřebným“, které se část politiků snaží lákat sociálními dávkami pro svoji politickou stranu. Jenže nové zákony, rozvojové programy a dotace, rozmáhající se regulace, sociální dávky, záchranné fondy a další opatření vyvolávají potřebu dalších (a tedy vyšších) vládních výdajů.

Vedle toho se také rozmáhá investiční mýtus, který se nekonečným opakováním stal široce akceptovanou pravdou: stát postupně dokázal vsugerovat veřejnosti, že právě on je tím nejlepším investorem a provozovatelem silnic, dálnic, železnic, škol, nemocnic, vědeckých ústavů, atd. Každá vláda se proto snaží dokázat, že umí co nejvíce investovat, i když by přirozenou logiku měl pravý opak, tedy přenechat investice a služby tržnímu sektoru.

Vzhledem k výše uvedenému je rozsah činností státu a jeho vlád teoreticky téměř nekonečný. Stejně tak nekonečná je proto i potenciální výše státních výdajů a potřeba vlády tyto zdroje získávat a utrácet. Nové a nové regulace, direktivy a dotační programy musí implementovat a vynucovat státní zaměstnanci. Jejich počet „musí“ narůstat a rostoucí tendenci mají logicky i jejich platy. Každý člověk chce dostávat více peněz, bez ohledu na to, zda se jeho zaměstnavateli ekonomicky daří (je v zisku) či nikoliv (produkuje každoroční deficity).

Babišovo básnění o nižších počtech úředníků a snižování státních nákladů je proto z dlouhodobého pohledu přinejmenším planým sněním. Ostatně, byl to právě on, kdo zavedl novou regulatorně-kontrolní agendu, zvanou EET. Bez ohledu na to, zda EET přinesla více peněz do státní pokladny, přinesla také více úředníků a vyšší náklady státu.

V reálném demokratickém světě voliči samozřejmě volí spíše ty strany a politiky, kteří jim slibují nejvíce, tedy včetně přerozdělování čím dál většího objemu zdrojů ve prospěch „veřejného blaha“. Vyčítat proto neúspornou a plýtvavou politiku státu jednotlivým vládním ministrům je zhruba totéž, jako vyčítat planetám Sluneční soustavy, že obíhají kolem Slunce.

Andrej Babiš si tak nyní může „na vlastní kůži“ ověřit, že stát není firma, že jej nelze řídit jako firmu a že zkušenosti s řízením firmy jsou lidem v čele státu a v ministerských funkcích také veskrze k ničemu. Demokratický stát ze své podstaty ani nikdy jako firma fungovat nebude, neboť to nemá zakódováno ve své DNA. A politikům rozmařilost v nakládání s veřejnými zdroji fakticky vyhovuje.

Autor je publicista

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud