Maňák: Brusel se pokouší o zázrak. Evropu má zachránit dotační tsunami

Martin Maňák

02. 06. 2020 • 19:47

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Záchranný plán Evropské komise, jehož podstatou je zavalit EU vypůjčenými penězi v proklamované snaze „pomoci“ kontinentu po koronavirové pandemii, je dalším pokusem o zázrak, k němuž chce Brusel použít tsunami tvořené vypůjčenými penězi. O co markantněji komise zpočátku podcenila koronavirovou hrozbu, o to mohutněji se nyní snaží napravit si reputaci. 

Záchranný balík, v jehož rámci chce komise nechat přerozdělit 750 miliard eur ve formě grantů (tedy darů) a výhodných úvěrů, je skutečným vyvrcholením dosavadního dotačního šturmování, které se postupně stalo středobodem Evropské unie. Snad aby komise zamlžila svůj koronavirový přešlap (v době kulminující epidemie kritizovala státy za to, že zavírají hranice), rozmáchla se nyní k okázalému gestu, kterým chce – za peníze dnešních i budoucích poplatníků – omráčit evropské publikum. 

Česko má podle návrhu dostat ze „záchranného balíku“ téměř 20 miliard eur. Největšími příjemci mají být Itálie a Španělsko, tedy země, v nichž koronavirus napáchal největší škody na lidských životech. Třetí největší „dárek“ má dostat Polsko. Zásadní fakt, který nelze opomenout, je skutečnost, že Evropská komise si celou ohromující částku (v přepočtu nějakých 20,2 bilionu korun) hodlá vypůjčit na finančních trzích. Eurodotační záchranná finanční vlna má tedy být vytvořená uměle, tj. na dluh, jenž budou občané a firmy po desítky let splácet.

Brusel, jenž se mimo jiné opírá o Maastrichtská kritéria (zahrnující udržitelnost veřejných financí) a který nutí (což je správné) členské státy k zodpovědnému, dluhově obezřetnému a tedy finančně udržitelnému hospodaření, se nyní přeorientoval na pravý opak. Rozhodl se – v mírné nadsázce řečeno – stát se šampionem v předlužování a žití na úkor příštích pokolení. Enormní výši zamýšleného záchranného balíku, a tedy i výši dluhu, který tím vznikne (pokud se na plánu dohodnou všechny státy EU), kritizoval i český premiér Andrej Babiš. To stojí za zmínku třeba jen proto, že Česko se pod vlivem dopadů koronavirových restrikcí a následné vládní „léčby ekonomiky“ zadlužilo ze dne na den o 300 miliard korun. Přesněji řečeno, o 250 miliard korun více, než původně zamýšlelo. S tím, že dalších 300 miliard korun vládního deficitu je v Česku „na cestě“ i pro příští rok.

Jsme tedy svědky velmi podivné „soutěže“ politiků v tom, kdo dokáže více zadlužit svoji „gubernii“. Zda národní vlády, nebo evropské supercentrum. Problém je v tom, že v obou případech dluhy dopadnou na jedny a tytéž firmy a občany, neboť komise paní Leyenové „(spolu)vládne“ i Česku. Babiš se ve své kritice unijního záchranného plánu neomezuje jen na celkovou sumu, ale i na přerozdělovací „klíč“, podle kterého má být ona fantaskní lavina peněz přeposílána členským zemím. A kritizují i jiní. Třeba maďarský premiér Viktor Orbán cupuje Evropskou komisi za to, že bohaté státy mají dostat více než státy chudé. 

Chtělo by se říci: to jsou ale europaradoxy – politici se brání „záchraně“ svých států. Ale abychom se nepletli, premiér Babiš sice nesouhlasí s klíčem, ale souhlasí s principem. Tedy s centrálně přerozdělovanými unijními dotacemi. Premiérův nářek nad tím, že budou záchranným plánem více odměňováni ti, kdo pandemii zvládli hůře (Babiš hovoří o „penalizování úspěšných“), je však jako vždy rozporuplný. O úspěšnosti či neúspěšnosti lze totiž vést nekonečné spory. Lidské ztráty jsou jedna věc a dopady (méně či více restriktivních opatření) na ekonomiku věc druhá. Životy už zpět nelze vrátit, ani kdyby se Brusel zadlužil navěky. A dopady koronaviru na evropské ekonomiky zatím nejsou přesně známy. Ty bude možné verifikovat až za delší dobu. Solidně argumentačně zdůvodnit lze tedy takový i onaký přerozdělovací mechanismus.

Celá situace ukazuje, že najít spravedlivý klíč k přerozdělování koronavirové záchrany je absurdní myšlenka. Žádná skutečná dotační spravedlnost neexistuje. Jediným dokonale spravedlivým postupem – při kterém by si žádný stát nemohl stěžovat, že dostal méně, než mu „náleželo“ – jsou nulové dotace a nulové přerozdělování. Opačná situace vyvolává „válku“ mezi státy, jež by teoreticky  – údajně díky EU – měly v rámci tohoto uskupení žít v dokonalé harmonii a míru. Jistě, bitva se nakonec odehraje „pouze“ v kuloárech a na stránkách médií, ale na podstatě to nic nemění. Čím vyšší dotace jsou ve hře, tím dramatičtější spory a hádky vznikají. Zvláště když premiér jedné z členských zemí má vsazeno do hry v podobě svěřenského impéria.

Reakce premiérů Babiše a Orbána jsou důkazem, že optimální centrální řízení nefunguje. Ostatně, nespokojeny jsou i další země typu Rakouska, jehož kancléř denuncioval EU výrazem „dluhová unie“. Myšlenka centrálního řízení území, jejíž podstatnou součástí je centrální přerozdělování, je principiálně mylná. Jak mohou unijní či národní úředníci vědět, jaká dotace pomůže a jaká naopak zdeformuje trh tak, že se celková situace ještě více zhorší? Jsou úředníci či politici vševědoucí? To ani náhodou.

Evropská unie v nedávné minulosti, vědoma si svého zaostávání, vytvářela jiné, bombastické záchranné vize, jejichž smyslem bylo oživit, rekonstruovat, dohnat a předehnat... Centrální mesiášství pochopitelně selhalo. Předehnání se nekonalo, důkazem čehož byl nelichotivý stav řady unijních ekonomik ještě před úderem koronaviru. Pandemie, tento zásah vyšší moci, pak situaci ještě zhoršila. Bez ohledu na to však na základě reálného stavu věcí lze dovodit, že úspěch tržní ekonomiky není možné plánovat z centra, i kdyby bylo řízeno geniálními komisaři, nikoliv politiky.

Výsledkem záchranných unijních plánů a vizí vždy byla pouze a jen potřeba dalších a ještě impozantnějších záchranných plánů. Tentokrát jde o navenek impozantní balík „koronavirový“, který má podobu nikoliv pouhé vize, ale předimenzovaného balíku peněz, vypůjčených ze společné evropské budoucnosti, potažmo z kapes současných a budoucích daňových poplatníků. V důsledku však tento pokus o zázrak pomůže pouze Evropské komisi, která se po nějakou dobu (než přijdou další problémy) bude moci chlubit bombastickým balíkem peněz, kterým se snaží „zachraňovat“ Evropu.

SDÍLET