Články odjinud

Maňák: Miliardáři prý příliš bohatnou. Mnohem horší je ale obohacování států

Maňák: Miliardáři prý příliš bohatnou. Mnohem horší je ale obohacování států

Superboháči dále bohatnou a počet miliardářů se celosvětově zvyšuje. Média prezentují „varovné zprávy“ o „rozevírání nůžek“ mezi bohatými a chudými. Cílem je vytvářet dojem, že „nadměrné“ bohatnutí a samotní boháči jsou negativním a pro další rozvoj světa snad i nebezpečným jevem. Realita je přitom značně odlišná.

V předvečer prestižního fóra „nejmocnějších“ v Davosu poslala boháčům a vrcholným světovým politikům své varovné poselství charitativní organizace Oxfam ve snaze upozornit na údajnou rostoucí propast mezi bohatými a chudými.

Počet světových miliardářů se vyšplhal na rekordních 2 208. Majetek těchto miliardářů je prý rekordně velký. Oxfam také sečetl jmění 26 současných nejbohatších lidí světa a dospěl k částce 1,3 bilionu dolarů (31,5 bilionu korun), což se rovná celkovému majetku 3,8 miliardy obyvatel z té chudší poloviny lidstva. Jinými slovy, hrstka superboháčů vlastní majetek stejný, jakým v souhrnu disponuje chudší polovina obyvatel planety Země. Toť má být důkazem, že se bohatství koncentruje do rukou čím dál menší skupinky lidí.

Půda je tak připravena pro myšlenkové konstrukce světa, v němž vládnou nenasytní kapitalisté, kteří druhým berou nebo jim nedovolují bohatnout. Vytvářen je dojem, že světové bohatství je pytel s limitovanou sumou peněz, z něhož si přednostně a čím dál více berou oni zlí, zvýhodnění boháči. S tím, že v pytli pak zbývá čím dál méně pro zbytek světa. Jakoby světové bohatství bylo omezené a ti nejbohatší z něj vysávali vše, čeho se jim zachce – samozřejmě, na úkor všech ostatních. Jakoby právě ti bohatí mohli za chudobu těch druhých, „nebohatých“.

Je to samozřejmě kardinální omyl. Především, už dávno nelze dělit svět na bohaté a chudé. Naopak, počet skutečných chudých se ve vyspělém světě snižuje. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Samostatnou kategorií jsou země rozvojové, v nichž kvete chudoba, za kterou očividně nemůže hrstka světových superboháčů, ale která má naopak co do činění s katastrofální politikou místních vlád.

Životní úroveň vyspělého světa, fungujícího na bázi demokratického kapitalismu (ale i komunistického kapitalismu, jako v Číně), se však prokazatelně zvyšuje. Pochopitelně, nikoliv dokonale rovnoměrným tempem. Zdvojnásobí-li své jmění miliardář, stává se multimiliardářem. Zdvojnásobí-li své jmění a svoji životní úroveň průměrný příslušník střední příjmové třídy, je to pro něho příjemné, ale miliardářem se nestane. A zdvojnásobí-li své jmění chudák, zajisté se nestane boháčem.  

Zámožní lidé, kteří působí na volném trhu (tedy bez dotací a bez vylobovaných regulatorních a legislativních zvýhodnění) nejsou pijavicemi na národním či světovém bohatství. Naopak, vytvářejí reálné bohatství a hodnoty, ze kterých pak mohou profitovat všichni ostatní. Nevysávají majetky druhých, natož svých zaměstnanců. Naopak, majetek svých zaměstnanců rozmnožují tím, že jim dávají práci a platí jim odměnu, která je  – z logiky dobrovolnosti uzavírání pracovní smlouvy – pro zaměstnance vyhovující.

Miliardáři masivně utrácejí své peníze, z čehož profitují všichni ti, kdo jim prodávají své produkty. Nejbohatší lidé dokáží efektivně investovat do dalšího rozvoje, do nových technologií, produktů, a podobně, bez nichž by svět zamrzl ve středověku. Jen soukromý sektor vedený těmi nejschopnějšími (a logicky nejbohatšími) dokáže zajistit skutečný pokrok a zvyšování životní úrovně. Spoléhat při rozvoji ekonomiky (a ta je základem hmotné, ale i nehmotné životní úrovně) na státy a veřejný sektor je iluze, která po čtyři desetiletí ničila Česko(slovensko) za vlády komunistů.   

Levice a různé sociálně orientované zájmové organizace již delší dobu volají po regulacích, jež by zastavily ono rozevírání pomyslných majetkových nůžek, nebo je dokonce začaly zavírat. I v ekonomice však každá taková akce vyvolá reakci. Příjmová či majetková ostrakizace byznysmenů a nejbohatších osob či firem by zpomalila či dokonce zastavila růst bohatství všech, včetně středních a nižších příjmových skupin. Je navíc jasné, že miliardář zůstane bohatým, i když se světová ekonomika začne hroutit. Naopak, chudší obyvatele zasáhnou problémy ekonomiky mnohem citelněji.  

Představa, že vyšší zdaňování bohatých (respektive firem) a vyšší státní přerozdělování k těm chudším povede ke zvyšování životní úrovně chudých, je fikcí těch, kdo žijí v zajetích ideologických mýtů. Hlavním beneficientem vyššího zdanění bohatých by přece nebyli chudí občané, nýbrž stát. A každá koruna, kterou uvalením vyšších daní získá stát, je potenciálně promrhanou korunou (dolarem, librou, jenem...).

Jak vidíme například v Česku, ani radikálně vyšší daňové příjmy státu (v roce 2018 vzrostly o více než 130 miliard Kč) nevedou k tomu, že by se chudší polovina obyvatelstva vyšvihla mezi majetkovou elitu. Vláda ani s rancem plným peněz nedokázala pro zmírnění (relativní) chudoby udělat nic. Jen mírně dorovnala důchody a zvýšila platy státním zaměstnancům, kteří jistě nepatří mezi ty chudobné.

Příjmy ekonomicky aktivní části obyvatel sice loni stouply, ale nikoliv kvůli sofistikovanějšímu či velkorysejšímu státnímu přerozdělování, nýbrž proto, že úspěšný soukromý sektor (vlastněný a řízený „zlými bohatými kapitalisty“) v době hospodářské konjunktury reálně zvýšil platy zaměstnancům…

I kdyby se vládám snad podařilo více zdanit elitu největších boháčů, neexistuje sebemenší důvod se domnívat, že by státní moc dokázala zařídit zbohatnutí chudých. Těžko říct, zda si iniciátoři připravované války proti miliardářům uvědomují realitu a skutečné fungování států a vlád. Proklamovaný boj proti miliardářům a proti rozevírání „majetkových nůžek“ má zatím charakter spíše politické propagandy. To však neznamená, že snahy o superzdanění příjmů a majetku superboháčů se nemohou přetavit v reálné činy.

Ostatně, v řadě států, jako je například Česko, má trestání lidí za úspěch bohatou tradici. Vyšší zdanění superboháčů, politicky „prodávané“ jako zmírnění rozdílů mezi bohatými a chudými, by do této tradice organicky zapadlo, navzdory nemorálnosti a absenci férových důvodů k trestání (férových) bohatých za jejich majetkové poměry.

Výsledkem jakéhokoliv zásahu vůči bohatým by však bylo jen gesto z kategorie politické propagandy („podívejte, jak jsme zatočili s miliardářskými zbohatlíky“!), nikoliv reálný zvrat majetkových poměrů a sociální struktury společnosti.

Skutečným problémem přitom není přirozené a eticky obhajitelné bohatnutí či další zvyšování majetku těch nejbohatších. Skutečným problémem je bohatnutí státu (tedy státní kasy řízené vládou) jako takového. A skutečným problémem je bohatnutí osob a soukromých firem prostřednictvím státu, tedy z vůle (z arbitrárního či účelového rozhodnutí) státu.

Státy bohatnou (jinak to nejde) vždy na úkor svých občanů a firem, tedy na úkor těch, kdo bohatnutí státu financují, což jsou daňoví poplatníci a primárně poplatníci ze soukromého sektoru. Bohatnutí státu tak sice někomu pomáhá (typicky, zaměstnancům státu, typicky firmám závislým na státních dotacích či zakázkách), jenže se děje na úkor bohatství milionů daňových poplatníků, jejichž majetek se (logicky, odvodem peněz do státní kasy) o něco snižuje.

Nejenže takto generované bohatství nelze považovat za férově nabyté. Ještě horší je, jak vlády se „svým bohatstvím“ nakládají. A nejde jen o to, že politici lehce nabytými prostředky „uplácejí“ voličské skupiny a dávají zbohatnout firmám a osobám závislým na státu – ať už ve formě dotací či zakázek.

Jestliže obecně platí, že miliardáři (boháči) svou podnikatelskou činností neodsávají majetek chudým natož té chudší polovině lidstva, neplatí totéž pro specifickou skupinu ultrabohatých subjektů či osob, patřících do kategorie „dotačního byznysu“.

Pokud by tedy státy ve svém tažení proti rozevírání majetkových nůžek chtěly férové a morálně ospravedlnitelně korigovat extrémní bohatství některých osob a firem, smysl by dávalo postupovat výhradně vůči těm, kdo svého majetku nabyli neférově, respektive netržním způsobem.

Především, státy by měly ukončit dotačně živené bohatnutí firem, tyjících ze subvencí a vládou přerozdělovaných peněz z kapes daňových poplatníků. Takto získávaný majetek či prostředky nemají eticky obhajitelný základ.

A pokud by vlády přistoupily i ke speciálnímu zdaňování neúměrného bohatství firem, mělo by se to vztahovat pouze na ty, pro které zdrojem bohatství byly stát a vládní přerozdělování veřejných prostředků.  

Jakékoliv politické záměry na exemplární majetkové trestání těch osob či firem, které nabyly majetek férově, tedy čistě tržně, jsou však neslučitelné se základními svobodami.


 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud