Maňák: Regulované nájemné? V ČSSD probouzejí nejhoršího démona z minulosti

Martin Maňák

11. 02. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Regulace nájemného se opětovně vynořila z hlubin zapomnění. Ministryně sociálních věcí Jana Maláčová v závěru minulého týdne pro Právo přiznala, že v ČSSD diskutují, jak by tento nástroj znovu přivedli k životu. Jak jinak, s cílem „konat dobro“, v tomto případě „řešit“ situaci v bydlení. Už samotná reinkarnace této „myšlenky“ ale vyvolává mrazivý závan temné minulosti.

 

Maláčová své regulatorní choutky hájí tvrzením, že se bydlení ve velkých městech stává luxusem a že s tím stát „musí něco dělat“. Deregulace nájemného podle ní nebyl správný krok, a proto sociální demokraté začali snovat patřičné plány. Je bizarní, když někdo chce skrze stát řešit úplně vše. Přitom, lidé z branže tvrdí, že viníkem – pro mnohé neradostného (pro prodejce domů či bytů naopak velmi radostného) – stavu na trhu s bydlením je stát. 

Realita opravdu není růžová. Bydlení v Česku, zejména ve velkých městech, není cenově dostupné a ceny dlouhodobě rostou. Oranžový tým vládních politiků tak zjevně začíná kout velmi žhavé předvolební železo a slibuje dostupnější bydlení, k němuž se ale chce dopracovat tou nejhorší slepou uličkou, jakou je právě obnovení cenových regulací.

Připomeňme, že regulace nájemného v Česku existovala od nepaměti až do roku 2012. Ceny tržního nájemného v neregulovaném segmentu vždy dramaticky převyšovaly ceny v regulované části. Ani po zrušení regulace nájemné nespadlo, když například v hlavním městě se teď v průměru pohybuje lehce nad 300 Kč za metr čtvereční (pochopitelně, v nabídkách lze nalézt nájmy znatelně levnější, ale i mnohem dražší).

Tvrdit dnes, kdy regulace už řadu let neplatí, že je tržní nájemné vysoké, však postrádá smysl. Cena je vždy relativní a její posouzení závisí na tom, kolik konkrétní zákazník vydělává. Ceny nájmů jsou prostě reálné a odpovídají stavu poptávky a nabídky na trhu. Jinak je vnímá člověk s nižšími příjmy a jinak zase někdo v lepší finanční situaci.

Maláčovou oprášená myšlenka na zmrazení nájmů či úředně stanovení „nízkého“ nájemného je pak snahou o nastolení rovnosti. Bytové rovnosti, protože ta se jeví schůdnější než rovnost příjmů, kterou v Česku ani nastolit nelze – už jen proto, že by si mohutně pohoršili i samotní ministři… Proto začíná v hlavách socialistů, kteří se programově zaměřují na myšlenku rovnosti, rezonovat cosi jako „nájmová rovnost“, tedy idea rovné a pokud možno nízké ceny nájmů tak, aby (nejenom) nájemní bydlení bylo dostupné pro každého…

Krásná myšlenka, jakoby přímo vystřižená z utopického románu. Sociální demokraté spoléhají na to, že lidé už zapomněli, jak se cenová regulace v oblasti bydlení projevovala v praxi v dobách „rozvinutého“ předlistopadového socialismu: výsledkem byla monstrózně dystopická paneláková sídliště, totální nedostatek bytů a pořadníky, v nichž by možná mnozí na přidělení levného bytu čekali dodnes… Synonymem cenové regulace vždy byl, je a vždy bude nedostatek, šmelina, černý trh, nemluvě o devastaci bytového fondu. Mnozí snad ještě mají v paměti, jak v dobách socialistického nehospodaření, v němž cenotvorba byla v rukou politbyra a „moudrých“ plánovačů, vypadala většina domů: špína, šeď, oprýskaná omítka a celková zanedbanost evokující bezmála válečný stav...  

Jak jsem již naznačil, problém s dostupností bydlení tkví mimo jiné i v tom, že platy v Česku ani náhodou nedohánějí Západ. Tuzemský trh je přitom otevřený lidem z celé EU (a vlastně i světa) a je tedy logické, že poptávka po bytech i nájmech je vysoká a našinec přitom mnohdy tahá za kratší konec. Jistě by pomohla rychlejší bytová výstavba, ale zřejmě jen kosmeticky. Poptávka má a bude nadále mít vysokou dynamiku. Situaci ale v žádném případě nepomůžou radikální antitržní zásahy korunované takřka znárodňováním majetku (a přiznejme si, že pokud majitel nemůže svobodně určovat cenu pronajímaného majetku, pak není jeho plnohodnotným vlastníkem, neboť mu stát jeho majetek – do značné míry – znárodnil).

Jakýkoliv pokus „proregulovat“ se do bytové hojnosti by byl stejně efektivní, jako jít na krtka s raketou dlouhého doletu. Nelze takto zvyšovat nabídku ani dostupnost čehokoliv, natož v oblasti bydlení, kde domy ani byty nepadají z nebe ani je podnikatelé (natož vláda či úřady) nedokáží ze dne na den chrlit. Navíc, samotná myšlenka regulace nájmů se pohybuje na hraně, či dokonce za hranou ústavnosti, což ukázala dřívější rozhodnutí Ústavního soudu.

Jistě, vynutit nízké ceny nájemného může stát, potažmo obce tak, že začnou stavět obecní bytové domy. V nich pak politici mohou uplatnit cenovou regulaci tím, že budou nájemné stanovovat velmi nízko oproti reálné tržní úrovni. Takové „řešení“ má však kritická úskalí. Například přemrštěné náklady, vykryté penězi z kapes nebohých poplatníků. Veřejný sektor neumí hospodařit, natož podnikat a představa, jak velká města marnotratně a v záplavě korupčních skandálů vynakládají miliardy do komunální bytové výstavby, je noční můrou.

Navíc koncept, kdy veřejná moc za peníze všech poplatníků lacině poskytuje bydlení vybraným skupinám práceschopného obyvatelstva, nemá nic společného se sociální spravedlností, natož se skutečnou spravedlností. Co je férového na tom, aby na základě mlhavě vybájené potřebnosti (každému podle jeho potřeb?) vybraní obyvatelé (mluvíme stále o práceschopných lidech), kteří dnes možná vydělávají méně, bydleli téměř zdarma, zatímco většina ostatních (vydělávajících jen o trochu více) musela do bydlení investovat všechny dostupné prostředky a ještě splácet doživotně hypotéku?

Zvýhodněné obecní byty za regulovaný nájem budou vždy zdrojem nespravedlnosti a poptávku stejně nikdy neuspokojí, neboť ta bude (vzhledem k dotované ceně) nekonečná. Politici – jakkoliv bolestivé to pro ně je – by se měli smířit s tím, že bydlení, stejně jako jiné běžné služby jsou typickým produktem trhu, s nímž není radno experimentovat. Natož se pokoušet o nebezpečné zázraky.

SDÍLET