KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | S populismem a snahou přerozdělovat to, co reálně není, se v Česku netrhnou dveře. Je to typická reakce na rekordní zdražování, jemuž se na obzoru nerýsuje konec a v některých oblastech, jako jsou dodávky plynu, se dokonce rýsuje další cenové vzlínání. Nemůže překvapit, když opoziční hnutí ANO, jež před pár měsíci ještě řídilo státní pokladnu, začalo vážně prosazovat, aby se Fialovou vládou připravený jednorázový kompenzační příspěvek ve výši 5 tisíc korun na dítě přeměnil na „věčnou dávku“. Tedy, aby se vyplácel měsíc co měsíc minimálně do konce roku. Zlatý hřeb „spásným“ nápadům, jak zatočit s inflací, tomu všem dal expremiér a exkomisař Vladimír Špidla, který vládu vyzval, aby začala věcně usměrňovat ceny, tedy, aby stanovovala jejich strop.
Jsme svědky dalšího pokusu populistických a socialistických představitelů konat „dobré skutky“ v situaci, kdy Česko zachvátila rekordní inflace (již přesáhla 14 %). Obecně se dá říci, že jde o cosi, co připomíná neexistující finanční perpetuum mobile, v němž by se peníze rodily, rostly na stromě či volně tiskly v tiskárně a následně tekly v hustých proudech k voličům, přičemž činnost tohoto politického „superstroje“ by se neprojevila negativně v tuzemské ekonomice. Nevytvářela by tlak na prohlubování inflace, i když lidem budou padat z nebe další a další peníze, jež nevyprodukovali prací, ale jen samotným faktem, že jsou právoplatnými voliči. Jenže takto ekonomika nefunguje. A pokud ano, tak to vede jen ke zvyšování rizik k dalšímu zhoršování, k dalšímu zdražování a dalším deformacím se všemi z toho plynoucími důsledky.
A zadruhé jde o hledání řešení, které zemi vrací zpět před Listopad a skrývá v sobě zárodky rozkladného ekonomického procesu, který je schopen rozvrátit a rozleptat přirozenou ekonomiku na věky věků. Čímž je myšlena idea „věcného usměrňování“, tedy státní regulace cen, ať už jen u vybraných položek, nebo dokonce u širšího okruhu zboží a služeb; přičemž nepředpokládáme, že by stát kdy napadlo regulovat ceny nejluxusnějších automobilů či jiného zboží dostupného jen skupince miliardářů. Špidlův kouzelný usměrňovací lektvar by měl za následek jediné: totální zdeformování ekonomiky, v níž by přestaly fungovat reálné ceny jako základní ukazatel, od něhož se odvíjí tržní mechanismy.
Regulace volně stanovovaných cen je cestou ke zrušení trhu. A ekonomika bez trhu, to je jako Evropská unie bez Bruselu a bez jeho Komise. Nebo jako Jakešovsko-Husákovský salámový socialismus, v němž úkolem dne bylo sehnat toaletní papír či jiné hygienické potřeby a další základní zboží. Nejde o Špidlu, který se ve své bohaté politické kariéře asi nejvíce proslavil výrokem o tom, že „zdroje jsou“ (ve smyslu, že stát vždy dokáže vytisknout nebo si neomezeně vypůjčit na cokoliv). Je zřejmé, že podobnou záchrannou ideou v podobě stropování a věcného usměrňování cen se opájí i řada nikoliv vysloužilých, ale vysoce aktivních politiků, což nevěstí nic dobrého.
