Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pavel Kohout letí naší historií. Dívejte se, nic takového už neuvidíte. Knihovna Ondřeje Féra

Pavel Kohout letí naší historií. Dívejte se, nic takového už neuvidíte. Knihovna Ondřeje Féra

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout vydal svůj vlastní životopis. Je to pozoruhodné čtení. Kohout je starý skoro jako Československo a jeho vlastní osud se neopakovatelným způsobem s historií naší vlasti propojuje, prolíná a zase rozděluje. Jeden osud ovlivňuje druhý. Nikdo kromě Kohouta takovou knihu napsat prostě nemohl.

Snad se nějak nedotknu současných spisovatelů, ale jediná opravdová superstar českého literárního nebe prostě je Pavel Kohout. Netroufám si hodnotit celkovou úroveň jeho díla. Co jsem schopen s klidným svědomím říct je, že Kohout je mimořádně zdatný profesionál, který umí jakékoliv téma zabalit do mimořádně přitažlivého balení. Umí také velmi přesně vypozorovat to, čemu můžeme říkat úhelné kameny doby. Vždycky, když se v Československu dělo něco zásadního, Kohout byl u toho o dvě pomyslné minuty dřív než kdokoliv jiný. Nakonec se dostal do pozoruhodné situace: spisovatel je hybatelem dění a současně jeho kronikářem. Kronikářem samozřejmě zaujatým, aktivním a aktivistickým. Nic proti tomu, Kohout svoji angažovanost nikdy nezatajoval, což mu budiž připočteno k věčnému dobru.

Teď se tedy Pavel Kohout stal kronikářem sebe samého. Je mu devadesát let a dobře ví, že se čas krátí – tak věci prostě jdou. Kohout o sobě píše ve třetí osobě, což mu dává možnost pozorovat a popisovat sám sebe jako různé osoby. Nejde o nějakou stylistickou pózu, které Kohout ostatně umí jako málokdo. Spisovatel se přiznává, že když se podívá na svoje vlastní já roku 1948, o dvacet let později anebo včera, dívá se vlastně na neznámou osobu, která s aktuálním Pavlem Kohoutem má určité podobné rysy.

Ta odtažitost a určitá nemilosrdnost, se kterou ke svým uplynulým já Kohout přistupuje, je strašně důležitá. Myslím, že bychom se ji od Kohouta měli zkusit naučit. Lidský život totiž prostě není kontinuální záležitost, alespoň v rovině ideového zakotvení. Kohouta strašná spousta strašných lidí kritizovala a kritizuje: Jak si zapálený komunista vůbec může dovolit kritizovat komunismus? Jak vůbec může chartista kritizovat chartisty?

Od kritiků to je obrovské pokrytectví. Je jenom nemnoho lidí, kteří nikdy během života nezahnuli špatným směrem. Rozdíl je jenom v tom, jak dlouho tím směrem šli, a jestli si vůbec někdy připustili, že pochybili. Paradox dědictví dvacátého století spočívá v tom, že těch několik lidí, jejichž životní cesta šla bez zákrutů správným směrem, spíš než aby haněli a vyčítali, chápavě přihlížejí. Čím hlouběji do pomyslného Mordoru se člověk vydává, tím hlasitěji obvykle kritizuje každého, kdo z něj vzal roha. Tyto příběhy se odehrávají jaksi defaultně, v případě Pavla Kohouta jsou jen viditelnější.

720p 360p
Komunisté sahají po miliardovém vlivu. Přimknou Česko k Rusku skrz státní podniky?

Kohout svoje odbočky do různých Mordorů a cesty zpátky popisuje bez velkého sentimentu. Prostě to tak bylo, takový jsem byl, taková to byla doba. Zde vše máte sepsáno, nějak se s tím srovnejte. Tenhle přístup mi připadá hodný napodobení. Není nic moc ostudného zabrousit do míst, kam by se člověk radši neměl pouštět. Důležité je, že když člověk nahlédne neudržitelnost toho, co dělá, přestane s tím. A je úplně jedno, jestli hrajete ferbla, jste kokainista, komunista anebo cokoliv podobného. Když jsem se kdysi na tohle téma s Pavlem Kohoutem bavil (psal se rok zhruba 2003, bylo to na Sázavě), připomněl mi herce Ilju Racka. Ten, tázán na to, jak mu je, když se dívá sám na sebe v roli Julia Fučíka, odpověděl: „Byl jsem mladej, byl jsem ješitnej a byl jsem blbej.“

„Mladý jsem možná duchem, ale na to se nelze vymlouvat,“ říkal mi tehdy Kohout. „Ale ješitnej a blbej člověk zůstává.“ 

Amen, že ano.

Kohoutův vlastní životopis je vlastně detailně propracovaným manifestem proti moralizování na jakékoliv téma. A také filipikou proti překrucování dějin. Kohout je pamětníkem v podstatě všeho důležitého, co se v našich moderních dějinách semlelo. Například k poválečnému odsunu Němců může říct daleko víc než kdokoliv ze současných politiků, kteří jeden jako druhý mluví, ačkoliv by se nejvíc ze všeho měli ptát, pak mlčet a poslouchat – a zejména v některých případech především poslouchat.

Pierre Clostermann ve svém Velkém cirkusu o událostech let 1939 až 1945 napsal, že „bude potřeba více mlčení a více odstupu, abychom věci dokázali chápat v souvislostech.“ Troufám si říct, že Pavel Kohout ve svých devadesáti letech má odstupu na rozdávání. Jen dobře že nemlčí. Vlastně vůbec neříkám, že jeho pohled na události z nedávné historie, z té, která se pořád ještě plynule stává současností, je cosi autoritativního. Neříká to dokonce ani sám Pavel Kohout, přestože jsem si jistý, že přesně z tohoto bude nějakým mudrlantem obviněn.

Komunismus v ČeskoslovenskuKomunismus v Československuautor: Info.cz

Co je podstatné: Kohout ve svém životopisu dokazuje, že je možné být aktivním činitelem a současně si zachovat schopnost sám sebe s odstupem sledovat jako kritik. Z této schopnosti se rodí také schopnost uvažovat analyticky a v kontextech. Když se dnes porozhlédnete po veřejném prostoru, zjistíte s jistým znechucením, kolik nul začíná každé svoje sdělení zájmenem „já.“ Zejména politici by ale měli mít starost nejprve o „vy,“ pak o „my“ a zbude-li nějaký prostor, pak nechť si tam je „já.“

Pavel Kohout sám zmiňuje určité rozladění nad tím, jak mnoho pozornosti lidé obecně koncentrují sami na sebe. To je v zásadě v pořádku, pokud by to bylo tak, že se lidé méně věnují kritice ostatních a více začínají sami od sebe. Jenže Česko v devadesátém roce života nejúspěšnějšího domácího literáta je posedlé úplně jinými „já.“ Prostor se zaplnil individualitami, kterým veřejné vyjádření slouží výhradně k sebepotvrzení. Pavel Kohout se od tohoto fenoménu odvrací s určitou pochopitelnou ošklivostí.

Koneckonců, v jedné věci je Kohout chvályhodně nemoderní: setrvává ve světě, kde, když chtěl člověk něco sdělit, musel jít aspoň mezi lidi a říkat jim vše pěkně tváří v tvář. Myslím, že to byl krásný svět – a nečekejme, že se ještě vrátí.

Co si přečíst

Pavel Kohout: To byl můj život??

Pavel Kohout: Kde je zakopán pes

Pavel Kosatík: Fenomén Kohout

Tereza Boučková: Krákorám

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1