Pavel Kohout letí naší historií. Dívejte se, nic takového už neuvidíte. Knihovna Ondřeje Féra

Ondřej Fér

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout vydal svůj vlastní životopis. Je to pozoruhodné čtení. Kohout je starý skoro jako Československo a jeho vlastní osud se neopakovatelným způsobem s historií naší vlasti propojuje, prolíná a zase rozděluje. Jeden osud ovlivňuje druhý. Nikdo kromě Kohouta takovou knihu napsat prostě nemohl.

Snad se nějak nedotknu současných spisovatelů, ale jediná opravdová superstar českého literárního nebe prostě je Pavel Kohout. Netroufám si hodnotit celkovou úroveň jeho díla. Co jsem schopen s klidným svědomím říct je, že Kohout je mimořádně zdatný profesionál, který umí jakékoliv téma zabalit do mimořádně přitažlivého balení. Umí také velmi přesně vypozorovat to, čemu můžeme říkat úhelné kameny doby. Vždycky, když se v Československu dělo něco zásadního, Kohout byl u toho o dvě pomyslné minuty dřív než kdokoliv jiný. Nakonec se dostal do pozoruhodné situace: spisovatel je hybatelem dění a současně jeho kronikářem. Kronikářem samozřejmě zaujatým, aktivním a aktivistickým. Nic proti tomu, Kohout svoji angažovanost nikdy nezatajoval, což mu budiž připočteno k věčnému dobru.

Teď se tedy Pavel Kohout stal kronikářem sebe samého. Je mu devadesát let a dobře ví, že se čas krátí – tak věci prostě jdou. Kohout o sobě píše ve třetí osobě, což mu dává možnost pozorovat a popisovat sám sebe jako různé osoby. Nejde o nějakou stylistickou pózu, které Kohout ostatně umí jako málokdo. Spisovatel se přiznává, že když se podívá na svoje vlastní já roku 1948, o dvacet let později anebo včera, dívá se vlastně na neznámou osobu, která s aktuálním Pavlem Kohoutem má určité podobné rysy.

Ta odtažitost a určitá nemilosrdnost, se kterou ke svým uplynulým já Kohout přistupuje, je strašně důležitá. Myslím, že bychom se ji od Kohouta měli zkusit naučit. Lidský život totiž prostě není kontinuální záležitost, alespoň v rovině ideového zakotvení. Kohouta strašná spousta strašných lidí kritizovala a kritizuje: Jak si zapálený komunista vůbec může dovolit kritizovat komunismus? Jak vůbec může chartista kritizovat chartisty?

Od kritiků to je obrovské pokrytectví. Je jenom nemnoho lidí, kteří nikdy během života nezahnuli špatným směrem. Rozdíl je jenom v tom, jak dlouho tím směrem šli, a jestli si vůbec někdy připustili, že pochybili. Paradox dědictví dvacátého století spočívá v tom, že těch několik lidí, jejichž životní cesta šla bez zákrutů správným směrem, spíš než aby haněli a vyčítali, chápavě přihlížejí. Čím hlouběji do pomyslného Mordoru se člověk vydává, tím hlasitěji obvykle kritizuje každého, kdo z něj vzal roha. Tyto příběhy se odehrávají jaksi defaultně, v případě Pavla Kohouta jsou jen viditelnější.

5037063:article:true:true:true

Kohout svoje odbočky do různých Mordorů a cesty zpátky popisuje bez velkého sentimentu. Prostě to tak bylo, takový jsem byl, taková to byla doba. Zde vše máte sepsáno, nějak se s tím srovnejte. Tenhle přístup mi připadá hodný napodobení. Není nic moc ostudného zabrousit do míst, kam by se člověk radši neměl pouštět. Důležité je, že když člověk nahlédne neudržitelnost toho, co dělá, přestane s tím. A je úplně jedno, jestli hrajete ferbla, jste kokainista, komunista anebo cokoliv podobného. Když jsem se kdysi na tohle téma s Pavlem Kohoutem bavil (psal se rok zhruba 2003, bylo to na Sázavě), připomněl mi herce Ilju Racka. Ten, tázán na to, jak mu je, když se dívá sám na sebe v roli Julia Fučíka, odpověděl: „Byl jsem mladej, byl jsem ješitnej a byl jsem blbej.“

„Mladý jsem možná duchem, ale na to se nelze vymlouvat,“ říkal mi tehdy Kohout. „Ale ješitnej a blbej člověk zůstává.“ 

Amen, že ano.

sinfin.digital