Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pavel Kohout letí naší historií. Dívejte se, nic takového už neuvidíte. Knihovna Ondřeje Féra

Pavel Kohout letí naší historií. Dívejte se, nic takového už neuvidíte. Knihovna Ondřeje Féra

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout vydal svůj vlastní životopis. Je to pozoruhodné čtení. Kohout je starý skoro jako Československo a jeho vlastní osud se neopakovatelným způsobem s historií naší vlasti propojuje, prolíná a zase rozděluje. Jeden osud ovlivňuje druhý. Nikdo kromě Kohouta takovou knihu napsat prostě nemohl.

Snad se nějak nedotknu současných spisovatelů, ale jediná opravdová superstar českého literárního nebe prostě je Pavel Kohout. Netroufám si hodnotit celkovou úroveň jeho díla. Co jsem schopen s klidným svědomím říct je, že Kohout je mimořádně zdatný profesionál, který umí jakékoliv téma zabalit do mimořádně přitažlivého balení. Umí také velmi přesně vypozorovat to, čemu můžeme říkat úhelné kameny doby. Vždycky, když se v Československu dělo něco zásadního, Kohout byl u toho o dvě pomyslné minuty dřív než kdokoliv jiný. Nakonec se dostal do pozoruhodné situace: spisovatel je hybatelem dění a současně jeho kronikářem. Kronikářem samozřejmě zaujatým, aktivním a aktivistickým. Nic proti tomu, Kohout svoji angažovanost nikdy nezatajoval, což mu budiž připočteno k věčnému dobru.

Teď se tedy Pavel Kohout stal kronikářem sebe samého. Je mu devadesát let a dobře ví, že se čas krátí – tak věci prostě jdou. Kohout o sobě píše ve třetí osobě, což mu dává možnost pozorovat a popisovat sám sebe jako různé osoby. Nejde o nějakou stylistickou pózu, které Kohout ostatně umí jako málokdo. Spisovatel se přiznává, že když se podívá na svoje vlastní já roku 1948, o dvacet let později anebo včera, dívá se vlastně na neznámou osobu, která s aktuálním Pavlem Kohoutem má určité podobné rysy.

Ta odtažitost a určitá nemilosrdnost, se kterou ke svým uplynulým já Kohout přistupuje, je strašně důležitá. Myslím, že bychom se ji od Kohouta měli zkusit naučit. Lidský život totiž prostě není kontinuální záležitost, alespoň v rovině ideového zakotvení. Kohouta strašná spousta strašných lidí kritizovala a kritizuje: Jak si zapálený komunista vůbec může dovolit kritizovat komunismus? Jak vůbec může chartista kritizovat chartisty?

Od kritiků to je obrovské pokrytectví. Je jenom nemnoho lidí, kteří nikdy během života nezahnuli špatným směrem. Rozdíl je jenom v tom, jak dlouho tím směrem šli, a jestli si vůbec někdy připustili, že pochybili. Paradox dědictví dvacátého století spočívá v tom, že těch několik lidí, jejichž životní cesta šla bez zákrutů správným směrem, spíš než aby haněli a vyčítali, chápavě přihlížejí. Čím hlouběji do pomyslného Mordoru se člověk vydává, tím hlasitěji obvykle kritizuje každého, kdo z něj vzal roha. Tyto příběhy se odehrávají jaksi defaultně, v případě Pavla Kohouta jsou jen viditelnější.

720p 360p
Komunisté sahají po miliardovém vlivu. Přimknou Česko k Rusku skrz státní podniky?

Kohout svoje odbočky do různých Mordorů a cesty zpátky popisuje bez velkého sentimentu. Prostě to tak bylo, takový jsem byl, taková to byla doba. Zde vše máte sepsáno, nějak se s tím srovnejte. Tenhle přístup mi připadá hodný napodobení. Není nic moc ostudného zabrousit do míst, kam by se člověk radši neměl pouštět. Důležité je, že když člověk nahlédne neudržitelnost toho, co dělá, přestane s tím. A je úplně jedno, jestli hrajete ferbla, jste kokainista, komunista anebo cokoliv podobného. Když jsem se kdysi na tohle téma s Pavlem Kohoutem bavil (psal se rok zhruba 2003, bylo to na Sázavě), připomněl mi herce Ilju Racka. Ten, tázán na to, jak mu je, když se dívá sám na sebe v roli Julia Fučíka, odpověděl: „Byl jsem mladej, byl jsem ješitnej a byl jsem blbej.“

„Mladý jsem možná duchem, ale na to se nelze vymlouvat,“ říkal mi tehdy Kohout. „Ale ješitnej a blbej člověk zůstává.“ 

Amen, že ano.

Kohoutův vlastní životopis je vlastně detailně propracovaným manifestem proti moralizování na jakékoliv téma. A také filipikou proti překrucování dějin. Kohout je pamětníkem v podstatě všeho důležitého, co se v našich moderních dějinách semlelo. Například k poválečnému odsunu Němců může říct daleko víc než kdokoliv ze současných politiků, kteří jeden jako druhý mluví, ačkoliv by se nejvíc ze všeho měli ptát, pak mlčet a poslouchat – a zejména v některých případech především poslouchat.

Pierre Clostermann ve svém Velkém cirkusu o událostech let 1939 až 1945 napsal, že „bude potřeba více mlčení a více odstupu, abychom věci dokázali chápat v souvislostech.“ Troufám si říct, že Pavel Kohout ve svých devadesáti letech má odstupu na rozdávání. Jen dobře že nemlčí. Vlastně vůbec neříkám, že jeho pohled na události z nedávné historie, z té, která se pořád ještě plynule stává současností, je cosi autoritativního. Neříká to dokonce ani sám Pavel Kohout, přestože jsem si jistý, že přesně z tohoto bude nějakým mudrlantem obviněn.

Komunismus v ČeskoslovenskuKomunismus v Československuautor: Info.cz

Co je podstatné: Kohout ve svém životopisu dokazuje, že je možné být aktivním činitelem a současně si zachovat schopnost sám sebe s odstupem sledovat jako kritik. Z této schopnosti se rodí také schopnost uvažovat analyticky a v kontextech. Když se dnes porozhlédnete po veřejném prostoru, zjistíte s jistým znechucením, kolik nul začíná každé svoje sdělení zájmenem „já.“ Zejména politici by ale měli mít starost nejprve o „vy,“ pak o „my“ a zbude-li nějaký prostor, pak nechť si tam je „já.“

Pavel Kohout sám zmiňuje určité rozladění nad tím, jak mnoho pozornosti lidé obecně koncentrují sami na sebe. To je v zásadě v pořádku, pokud by to bylo tak, že se lidé méně věnují kritice ostatních a více začínají sami od sebe. Jenže Česko v devadesátém roce života nejúspěšnějšího domácího literáta je posedlé úplně jinými „já.“ Prostor se zaplnil individualitami, kterým veřejné vyjádření slouží výhradně k sebepotvrzení. Pavel Kohout se od tohoto fenoménu odvrací s určitou pochopitelnou ošklivostí.

Koneckonců, v jedné věci je Kohout chvályhodně nemoderní: setrvává ve světě, kde, když chtěl člověk něco sdělit, musel jít aspoň mezi lidi a říkat jim vše pěkně tváří v tvář. Myslím, že to byl krásný svět – a nečekejme, že se ještě vrátí.

Co si přečíst

Pavel Kohout: To byl můj život??

Pavel Kohout: Kde je zakopán pes

Pavel Kosatík: Fenomén Kohout

Tereza Boučková: Krákorám

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744