KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Už i předseda Rady ČT Pavel Matocha přiznává, že situace okolo generálního ředitele Petra Dvořáka směřuje k vyvolání hlasování o jeho odvolání. A byť Dozorčí komise Rady ČT nic podobného nekonstatovala, děje se tak kvůli Dvořákovu údajnému střetu zájmů, ve kterém se měl podle některých radních ocitnout v souvislosti se svým angažmá ve firmě Gopas, ale bez toho, abychom si vážně a ve všech souvislostech promluvili o budoucnosti veřejnoprávní televize. Klíčová otázka zní: jaký cíl sledují ti, kteří tlačí na Dvořákův konec v čele ČT, a co to může znamenat pro její podobu. A lze tomu předejít?
Po konci Dvořáka dlouhodobě volá zejména prezident Miloš Zeman. Sněmovní většinu, která po celé toto volební období dosazuje své lidi do všech mediálních rad, tvoří hnutí ANO, SPD a KSČM. O vztahu Andreje Babiše k České televizi lze říct, že je rozporuplný, s Českou televizí byl a je opakovaně v konfliktu kvůli investigativním pořadům, které se většinou týkaly jeho střetu zájmů, podnikání Agrofertu, případně kauzy Čapí hnízdo. V danou chvíli ale platí také toto: Andrej Babiš si je zjevně dobře vědom, že pokud teď něco nepotřebuje, je to nové bitevní pole a plná náměstí lidí, kteří ho budou vinit z útoku na nezávislost veřejnoprávní televize. Jeho pozice pět měsíců před volbami je už tak příliš slabá. Otázka je, zda ještě dokáže vývoj v Radě ČT nějakým způsobem ovlivnit.
U KSČM a SPD se není třeba nějak dlouze zastavovat. Obě formace mají s ČT dlouhodobý problém, stačí se občas zaposlouchat do tiskových konferencí jejich předáků a máte jasno. Podobně jako prezident i oni zpochybňují především zpravodajství České televize, jejich útoky jsou vlastně koloritem českého politického provozu posledních let. Jednou jim vadí, že je ČT moc proevropská, jindy třeba proamerická, protiruská nebo prouprchlická. Je to vcelku fuk, vždy si něco, a to bez ochoty svá tvrzení doložit, najdou. Ne že by zpravodajství a publicistika České televize neměly své problémy, těžko o nich ale vést debatu s někým, jako je Tomio Okamura. Vím, o čem mluvím, jako parlamentní reportér jsem celkem často svědkem toho, jak nehorázně se předseda SPD chová k novinářům z ČT.
Ambicí tohoto textu ale není vést osobní, nýbrž systémovou debatu. A pro její začátek by možná postačilo, pokud bychom se shodli na tom, co tady před časem napsal Martin Schmarcz: „Světonázorové ukotvení České televize se logicky projevuje především ve zpravodajství a publicistice. Ne že by byly nekvalitní a neprofesionální, to vůbec ne, ale pokud je z drtivé většiny vyrábějí lidé s liberálními názory, je jasné, že konzervativci a socialisté jsou méně reprezentováni a jejich úhel pohledu není zastoupen rovnoměrně. Jistěže je v médiích běžné, že existuje určitá sdílená ‚sada' redakčních postojů. Jenomže u veřejnoprávního média by to mělo být jinak – u něj je potřeba zcela důsledně dodržovat pluralitu.“
Ještě podstatnější možná je, že Českou televizi nelze redukovat pouze na zpravodajství a publicistiku, což je přesně to, čeho se její kritici, a povětšinou dost manipulativně, dopouštějí. Jinak se to nemá ani s další jejich námitkou, totiž s údajně neprůhledným financováním České televize. I zde jsou jejich výpady většinou nahodilé, osobní a zavádějící. Faktem je, že ČT hospodaří s necelými sedmi miliardami. Faktem také je, že se už víc než deset let nezvyšoval koncesionářský poplatek, jeho hodnota přitom vinou inflace konstantně klesá. A faktem také je, že během těchto let výrazně vzrostly všechny náklady, přičemž ČT už nevysílá na čtyřech, nýbrž sedmi kanálech. Jinak řečeno: za méně peněz poskytuje Česká televize oproti minulosti větší veřejnou službu.
