KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Měla to být cesta, která přispěje k obnově, nebo dokonce nápravě vzájemných vztahů Evropské unie a Ruska. Alespoň tak si to představoval vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell, když v polovině týdne vyrážel směr Moskva. Přepočítal se, naopak se stal terčem série provokací a výpadů, „trollení“ a zákeřných ran pod pás. I tohle ale svým způsobem přineslo cenný výsledek: Bylo to potvrzení, že současné putinovské Rusko definitivně přehodilo výhybku a pro demokratické země evropského kontinentu skutečně není a nemůže být partnerem.
Budiž to lekcí i pro smířlivého Borrella, který první cestou na takto vysoké úrovni za čtyři roky spíše chtěl látat díry než prohlubovat nesoulad. Rusové se totiž s hostem z EU nemazlili. Napřed mu dali jasně najevo, že si o nějakém setkávání s čerstvě uvězněným Alexejem Navalným, které veřejně plánoval, může nechat jenom zdát. Poté na stejný den načasovali další nesmyslný proces s opozičním politikem. A protože jim bylo jasné, že Borrell bude mluvit o násilí vůči Navalného stoupencům v ulicích ruských měst, zveřejnilo ministerstvo zahraničí souběžně video zachycující potlačování demonstrací v zemích EU a zejména v Borrellově rodném Katalánsku. A aby toho nebylo málo, v průběhu společné tiskové konference obou protagonistů Rusko oznámilo vyhoštění tří diplomatů ze zemí EU – Polska, Německa a Švédska – , kteří se měli provinit tím, že se šli na demonstrace podívat. Bylo to ponížení unijního představitele v přímém přenosu.
Tisková konference s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem se proměnila ve zlý sen. Borrell si po Lavrovově boku zajisté řekl své. Vyzval k Navalného propuštění, apeloval na dodržování lidských práv a právního státu. Vstřícné nebo konstruktivní reakce se však nedočkal. Novináři napojení na Kreml byli dobře připraveni a rychle odvedli pozornost jinam. Zástupce agentury Sputnik vypálil otázku týkající se amerických sankcí proti Kubě, přičemž si byl dokonale vědom tradičních prokubánských postojů EU a zejména španělských politiků. Na Borrellovu odpověď odsuzující americké embargo hbitě navázal Lavrov, když k němu přirovnal evropské sankce proti Rusku zavedené kvůli svévolné ruské anexi Krymu. Na závěr označil Evropskou unii za „nespolehlivého partnera“. Bylo vymalováno.
Jde o techniky dobře známé a prověřené ještě z dob Sovětského svazu, proti kterým se těžko hledá účinná obrana. Borrell se doprovázejícím novinářům při návratu svěřil, že při obědě s Lavrovem velmi naléhavě mluvil o občanských svobodách a demokratických principech. „Říkáme jim to. Co jiného však můžeme dělat?“ ptal se bezradně. V tom zřejmě tkví podstata problému současných vztahů mezi EU a Ruskem. Rusové se prostě nehodlají o těchto věcech bavit. A dokud na tom bude Evropa trvat, nedojde k žádnému oteplení. Třeba si to po Borrellově návštěvě uvědomí všichni ti, kdo prosazují lepší vztahy s Moskvou, od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona po německou kancléřku Angelu Merkelovou odmítající zastavit dostavbu rusko-německého plynovodu Nord Stream 2.
Borrell se stal obětí cíleného ponížení a tak to také vnímala řada vlivných západoevropských médií, která španělského diplomata obvinila z naivity, nepřipravenosti a nedostatku odvahy. Celá epizoda však byla především ukázkou ruské arogance a hulvátství, známky jednoznačného přitvrzení Putinovy vlády pevné ruky, které už na vlastní kůži pocítily tisíce demonstrantů v ulicích ruských měst. Nevěští to nic dobrého ani pro evropsko-ruské vztahy, ani pro Rusko samotné.
