Svého největšího kritika Putin dočasně odklidil, nespokojenost a vzdor Rusů ale nezmizí. V co vyústí výbušný mix okolností?

ANALÝZA | V úterý nastal dlouho očekávaný moment soudního přelíčení s ruským opozičníkem Alexejem Navalným. Jak mnozí tušili, soud to nebyl ani spravedlivý, ani umožňující důstojnou obhajobu. Nejvýraznější kritik režimu Vladimira Putina byl za starší smyšlené obvinění odsouzen na tři a půl roku nepodmíněně. V jeho prospěch hrál pouze fakt, že soudkyně uznala alespoň dřívější domácí vězení, které dobu trestu zkrátilo na dva roky a osm měsíců. To Navalnému teoreticky umožňuje vrátit se fyzicky do ruského politického života ještě před prezidentskými volbami 2024. Co zemi za těchto okolností čeká?

Už první události po lednovém návratu Navalného z Německa, kde se léčil po otravě novičokem provedené ruskými tajnými službami, dávaly tušit, co ho čeká. Ihned při průchodu pasovou kontrolou byl zadržen a krátce nato v rychloprocesu na policejní stanici za Moskvou odsouzen k 30 dnům odnětí svobody. Bylo jasné, že tímhle to pro ruského opozičníka teprve začíná. 

Navalnyj při návratu do Ruska samozřejmě počítal s tím, že proti němu mohou úřady zasáhnout, proto si „s sebou“ z Berlína přivezl téměř dvouhodinovou investigativní reportáž, která detailně popisuje životní příběh hlavy státu a také korupci a lež, která se line celou Putinovou kariérou. Od počátků v řadách KGB v německých Drážďanech po vystoupání do nejvyšších pozic ruské politiky mapoval Alexej Navalnyj se svým týmem, jakými lidmi se prezident obklopoval, aby poukázal na konexe, které se v ruské politice a byznysu udržely dodnes. Vrcholem reportáže bylo odhalení opulentní carské rezidence v odhadované hodnotě miliardy dolarů, která je Putinovi připisována. On sám se od jejího vlastnictví v reakci distancoval a Kreml zjištění označil za absurdní.

Hlavním cílem Navalného bylo ruskou společnost šokovat, což se mu při více než 100 milionech zhlédnutí, které video rychle nasbíralo, do velké míry i podařilo. Dokonce natolik, že to společně s dalšími motivy vyhnalo již několikrát do ulic stovky tisíc Rusů, kteří se tímto způsobem rozhodli vyjádřit svou nevoli s Putinovým režimem. Novým prvkem těchto demonstrací byl jejich regionální rozměr a také fakt, že se k nim tentokrát připojila i celá řada „nováčků“, kteří se dosud demonstrací neúčastnili.

Kreml se navzdory tomu a nehledě na ostrá vyjádření západních politiků rozhodl pokračovat v politice tvrdé ruky, jak dokazuje přes 10 tisíc zadržených a brutální zacházení s demonstranty, ale také v úvodu zmíněný trest pro Navalného. Ten přitom padl za něco, co zpochybnila i sama údajně postižená strana, ruská pobočka francouzské společnosti Yves Rocher. Evropský soud pro lidská práva už před lety prohlásil dřívější rozsudek v tomto případu za smyšlený a pošlapávající Navalného práva. Rusko za to tenkrát zaplatilo pokutu 20 tisíc eur. Kremelskému vedení to ovšem nezabránilo v naplnění konečného cíle, kterým je izolace Navalného z veřejného života změnou dřívějšího podmíněného trestu na nepodmíněný, který si politik má odpykat v trestanecké kolonii.   

Co na to Západ?

Pozice Západu vůči dění v Rusku byla od počátku poměrně ostrá a zacílená na porušování lidských práv, demokracie a práva na spravedlivý proces. Představitelé evropských států a institucí se k dění v zemi aktivně vyjadřovali a odsuzovali jak násilí na demonstrujících, tak zneužívání moci a soudního aparátu ve prospěch státní moci. Obzvláště silná kritika jako již tradičně zaznívala od lídrů pobaltských zemí, kteří po uvěznění Navalného znovu požadovali zavedení sankcí proti ruskému režimu a jeho představitelům zodpovědným za porušování evropských norem a hodnot. K nim se přidal i český ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, který v poslední době již několikrát vyzval k zesílení sankčního režimu a potrestání Ruska za snahu o likvidaci občanské společnosti, zavírání novinářů či celou vlnu zatýkání předáků opozice z nejbližšího okolí Alexeje Navalného. V tomto ohledu Evropany podpořila i nová americká administrativa Joea Bidena, která postup vůči Navalnému a občanské společnosti také odsoudila.

Nicméně od slov k činům chybí EU a Západu ještě pořádný kus cesty. Jakkoli se Rusko stalo předmětem ostré kritiky, 27 států unie se na posílení sankčního mechanismu prozatím neshodlo – minimálně kvůli opozici maďarského premiéra Viktora Orbána, který má k ruskému režimu již tradičně blízko. S ohledem na evropskou zahraničněpolitickou jednomyslnost je prohlášení EU k situaci v Rusku zákonitě bezzubé a nepředstavuje pro Kreml výrazné ohrožení. 

Dobrou příležitost pro další diskuzi představuje nejen mimořádné setkání evropských lídrů svolané předsedou Evropské rady Charlesem Michelem, ale zejména plánovaná březnová schůzka lídrů unijních zemí, která se Ruskem bude zabývat a může přinést posun v přemýšlení o budoucnosti evropsko-ruských vztahů. Nejbližší příležitost pro interakci s ruskými úřady ale nabízí několikadenní cesta Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku EU Josepa Borrella do Moskvy, která dnes začíná.

Jak uvádí samotná Evropská služba pro vnější činnost, předmětem jednání Borrella v Moskvě by se měla stát celá řada témat od zahraniční politiky a situace na Ukrajině, až po ruské domácí záležitosti a Alexeje Navalného. Vysoký představitel má v Moskvě také další úkol, a to zjistit limity možné budoucí spolupráce mezi EU a Ruskem, protože ty jsou pro budoucí nastavení vzájemných vztahů klíčové. EU má vůči Moskvě od roku 2016 nastavených pět základních principů, zahrnujících kromě selektivního angažmá i spolupráci se sousedy z východní Evropy či podporu ruské občanské společnosti a mezilidských kontaktů. Právě po posledním uvedeném pravidlu ruským režim jde a snaží se ho zadupat do země, na což by EU měla patřičně reagovat.

Pokud má totiž společný evropský postoj brát Moskva vážně, Josep Borrell nemůže přijet do Ruska s agendou smiřování a návratu k normálnímu stavu věcí, ba právě naopak. Evropa by měla dát jasně najevo svou nelibost a odmítnout ruskou agresi jak doma, tak v zahraničí. Postavením se za vlastní hodnoty a základní pilíře, na kterých je evropský projekt vybudován, si EU může získat respekt a uznání od Rusů i zbytku světa, který to bedlivě pozoruje.

Co můžeme očekávat dál?

Další měsíce budou v předvolebním Rusku bezesporu velmi dynamické a plné zvratů. Na jedné straně můžeme očekávat další represe ze strany ruského režimu proti lidem v ulicích po celé zemi. Na té druhé stále více odvážných Rusů stavících se za svá práva. Tento kontrast se bude dále zvětšovat a popularita ruského prezidenta Vladimira Putina, která je v současnosti nejnižší od roku 2013, zřejmě bude dál klesat.

Klíčovým faktorem je nejen výzva ze strany Alexeje Navalného a jeho investigace dokumentující nezměrné bohatství a korupci samotného Putina a lidí z jeho nejbližšího okolí, ale také dlouhodobá únava Rusů z více než dvacetileté vlády jednoho člověka. Ta s sebou navíc v poslední době nese i klesající životní úroveň obyvatelstva, která se projevuje zejména v ruských regionech. Ty jsou tvrdě zasaženy nejen pandemií koronaviru a špatnou lékařskou péči, ale také ekonomickou zaostalostí a pokulháváním za velkými centry v evropské části země. Nejvíce je to samozřejmě vidět v regionech na Sibiři a ruském Dálném východě, kde již několik měsíců probíhají pravidelné protesty proti vládě sedící ve vzdálené Moskvě a proti potlačování místní autonomie.

Tato kombinace ekonomických, politických a společenských faktorů tvoří výbušný mix, zejména pokud se promíchá s vyostřenou předvolební rétorikou a protichůdnými kroky kremelského vedení a ruské opozice. Ta je na jednu stranu všemožně utlačována a je jí upírán prostor ve veřejné diskuzi, ale na druhou stranu má společně s nezlomnou občanskou společností slušný mobilizační potenciál nejen dostat lidi do ulic, ale také se postarat o zamíchání politickými kartami.

Podle všech signálů z Ruska stojíme právě na počátku změny a nové vlny odporu proti stále více represivnímu režimu a zmenšujícímu se občanskému a politickému prostoru v Putinem ovládané zemi. Jestli se to nakonec ruské opozici podaří proměnit ve větší systémové změny, na to si budeme muset ještě počkat. Nicméně již dnes můžeme s určitostí říct, že případná tranzice moci od Vladimira Putina – kterému by podle původní verze ruské ústavy z roku 1993 měl v 2024 skončit poslední mandát – bude režimu v Kremlu dále přidělávat vrásky na čele. A těch je i díky Alexeji Navalnému každý den víc a víc.

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO

SDÍLET
sinfin.digital