KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Eskalace dění na Ukrajině a velmi agresivní projev ruského prezidenta Vladimira Putina nejspíš nejsou pro mnohé z vás překvapením. Stalo se něco, k čemu jsme dlouho směřovali. Viděli jsme ruskou představu o historii a ukázku uvažování milionů Rusů. Nemyslím si, že to můžeme změnit. Musíme se samozřejmě postavit za Ukrajinu, ale ještě mnohem důležitější je, co si z posledního vývoje sami odneseme. Nejenom jako Evropa, ale také jako Česko.
Na INFO.CZ jsme mnohokrát psali o tom, že se postupně ocitáme v multipolárním světě, což bude do značné míry definovat naši budoucnost. Není to svět, který jsme posledních 30 let znali. Je to svět, který je mnohem více podobný tomu před rokem 1989, byť tehdy byl bipolární. Je to svět, kde jdeme na dřeň mezinárodní politiky. Je to svět, kde se opět hraje na zóny vlivu, překreslují se hranice, destabilizace jednotlivých aktérů je běžná taktika a ten, kdo to nechápe, se velmi rychle ocitá na hraně útesu. Za ním přitom stojí celá řada zájemců, kteří ho rádi postrčí.
Nemá vůbec žádný smysl hledat viníky. Můžeme se hádat do krve, co všechno způsobil Barack Obama, co čeští odpůrci amerického radaru, co ruští trollové, co sociální sítě, co Miloš Zeman a podobně, ale nemá to valný smysl. Ztratili bychom čas a chod dějin ovlivňujeme pouze z části. Můžeme si vystačit s prostým konstatováním, že pacifismus a politika appeasementu nikam nevedou. Přesvědčili jsme se o tom ostatně mnohokrát, ale zdá se, že v Evropě jsme odhodlaní tento pokus neustále opakovat.
Žijeme v Evropě, která sebe sama vnímá jako ostrov stability, demokracie a vznešených cílů. Žije se tu skutečně pohodlně a můžeme být rádi, že žijeme právě tady. Problém ovšem je, že zbytek globálních hráčů takto nepostupuje. Evropská představa jim je zcela cizí. Posledních 30 let „tempo“ světa určovala jedna velmoc, která je nám civilizačně blízká a vznikla na základě evropských hodnot. Nyní je ale takových hráčů několik a naše hodnoty nesdílí ani jeden z nich. Spojené státy se navíc musí vymezovat proti ostatním, od našich hodnot se tak budou spíše vzdalovat. Jsme sami a musíme s tím něco dělat.
Evropská integrace
Z hlediska budoucnosti je další osud evropské integrace zcela zásadní. Tohle mnozí neuslyšíte rádi, ale budete se s tím muset smířit. Desítky let předstíráme, že existuje cesta na pomezí sjednocené Evropy a národních států. Výsledkem je, že jakmile přijde krize (a nemusí to být zrovna ta ukrajinská), každý stát začne okamžitě reagovat jinak a chránit především vlastní zájmy. Svět pak Evropskou unii nebere vážně, protože nemluví jednotným hlasem. Vidíme, jak za Putinem jednou jede Emmanuel Macron, podruhé Olaf Scholz. Každý z nich má trochu jiné zájmy a není divu, že ničeho nedosáhnou.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika je v podstatě virtuální projekt. Tváříme se, že existuje, ale není tomu tak. Potřebujeme, aby se stal skutečností. Samozřejmě to není jednoduché, protože bychom v rámci kompromisů museli obětovat celou řadu svých zahraničněpolitických dogmat.
