Vzhůru k dalším dluhům. Vláda udělala ze státního rozpočtu trhací kalendář

21. 12. 2020 • 18:03
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Sněmovna odklepla státní rozpočet na rok 2021, který je jednak hluboce „koronavirově“ deficitní a který už v době schválení byl mrtvě narozeným zákonem. Základní ekonomický zákon státu navíc prošel jen díky podpoře komunistů, vůči kterým se vláda musela zachovat ve stylu „chytré horákyně“, jejímž trikem bylo dočasné snížení původně plánovaných výdajů na obranu země o 10 miliard korun, čímž KSČM podmiňovala podání své pomocné ruky.

Kauza dodatečného a komunisty vynuceného snížení částky pro armádu o 10 miliard Kč na ořezaných 75,4 miliard tak nakonec přebila samotný fakt, že vláda kvůli válce s koronavirem vytvořila v rozpočtu další obrovskou sekeru ve výši 320 miliard korun. Ta se v součtu s letošním (zatím jen plánovaným) „koronavirovým“ deficitem 500 miliard začíná blížit bilionu, když vezmeme v potaz dopady očekávaného schválení redukce zaměstnaneckých daní v rámci tzv. daňového balíčku. I vzhledem k celkovému rozpočtovému deficitu vytvářenému během koronavirové „dvouletky“, který hluboce překračuje hranici 800 miliard (a to ještě bez dopadu daňového balíčku), nedává skoro žádný finanční smysl, aby byl rozpočet armádě snižován o relativně „mikroskopických“ 10 miliard. Zvláště když státním rozpočtem schválené vládní výdaje na příští rok mají dosáhnout ohromující sumy 1808 miliard. 

Sporná desetimiliardová částka je tedy vlastně jen součástí politických eskamotáží, jimiž se „polovládní“ KSČM snaží získávat přízeň mizejícího elektorátu a možná ještě kdekoho dalšího. Komunistické vyfouknutí deseti miliard armádě nemusí být definitivní (i když je prapodivné), neboť jak ministr obrany Metnar, tak premiér Babiš tvrdí, že zmiňovaná suma nakonec k armádě doputuje. Vláda prý tyto peníze „vrátí armádě zpět v jiné struktuře a v jiném čase“. Doufejme, že ne v jiné dimenzi...

Mnohem horší je, že tuzemské státní rozpočty začínají připomínat trhací kalendář. A schvalování fundamentálního ekonomického zákona na rok 2021 je toho názorným příkladem. Již v den finálního přijetí zákona bylo jasné, že státní rozpočet bude muset být brzy novelizován, tedy schvalován znovu, v upravené podobě. Což je úkaz, který byl kdysi v podstatě nemyslitelný. V rozpočtu nejsou zahrnuty dopady daňového balíčku, jenž v rámci snížení zaměstnaneckých daní způsobí propad příjmů a tedy další prohloubení rozpočtového deficitu o 100 až 130 miliard korun; to podle toho, jakou variantu „balíčku“ přijme Sněmovna poté, co zákon i s parametrickou úpravou vrátil Senát.

Schválení státního rozpočtu, ve kterém „hapruje“ 100 miliard korun na straně příjmů, je kontroverzní postup. Popírá smysl zákona o státním rozpočtu jako pevném rámci pro nakládání s penězi poplatníků. Nereálný rozpočet nabývá podobu čehosi vrtkavého, dočasného, co je nutno neustále opravovat. Je k úvaze, zda nebylo lepší státní rozpočet v takové podobě (s nejasností v příjmech o řádu stovek miliard) neschválit a fungovat raději v tzv. rozpočtovém provizoriu do doby, než budou známy konkrétní dopady přijetí daňového balíčku. Provizorium by vládu nutilo alespoň trochu a alespoň chvíli šetřit. Jenže, pro vládu je lepší mít platný, tedy schválený rozpočet, jelikož v provizoriu by nemohla konat některé marketingově „prodejné“ pozitivní kroky, jako je zvyšování učitelských platů či kompenzace podnikatelům. Vláda sice odvrátila rozpočtové provizorium, ale získala rozpočet, který je stejně jen provizorní...

Jestliže vláda, potažmo Sněmovna letos, uprostřed první vlny epidemie, několikrát za sebou novelizovaly rozpočet na rok 2020, pak se na „opravné“ znovuschvalování již platného státního rozpočtu lze zřejmě dívat jako na nově se rodící standard, jemuž, chtě-nechtě, bude nutné si uvyknout. 

Na co si nelze zvyknout je lehkovážné nakládání s veřejnými zdroji a dramatické kumulování dluhů, jaké předvádí současná vláda. Příjmy vlády v roce 2019 dosáhly 1,52 bilionu Kč, v příštím roce to má být „jen“ 1,48 mld. Kč (bez započtení dalšího minimálně 100miliardového mínusu plynoucího ze snížení zaměstnaneckých daní). Nenechejme se zmást předpokládaným růstem HDP v příštím roce, neboť ten je vztažen k letošnímu stavu ekonomiky, která se rekordně propadla. Přitom, vládní výdaje v příštím roce, kdy ekonomika bude nadále úpět pod tíhou koronavirové epidemie a souvisejících opatření, mají být o zhruba 250 miliard korun vyšší (z 1,55 bilionu za rok 2019 na 1,8 bilionu Kč v roce 2021) než v předkoronavirovém roce, ve kterém ještě ekonomika radostně vzkvétala.

Opět se tím rýsuje otazník nad tím, zda vůbec, či do jaké míry může stát expandovat ve svých výdajích v situaci, kdy příjmy vlády kvůli koronavirovému (či jinak externě vynucenému) útlumu padají. Je na pováženou, že stát neumí zatáhnout za rozpočtovou (tedy výdajovou) záchrannou brzdu. Navzdory klesajícím příjmům situaci stále řeší ve stylu: „jedeme dál, proinvestujeme se z krize a opět si všichni užijeme; vzniklé deficity a dluhy pak jen předhodíme budoucnosti a příštím daňovým poplatníkům...“ A když už byla vláda donucena někde fiktivně ušetřit (viz kauza 10 miliard, jež byly – jako úlitba „polokoaličnímu“ partnerovi KSČM – odejmuty armádě a převedeny do rozpočtové rezervy), tak se to týká obrany země, tedy oblasti, která patří či teoreticky definičně patřila k základním pilířům státu. Je to symptomatické. Stát šetří na obraně, i když obrana území by měla být jedním z hlavních úkolů státu… Vláda se raději čím dál více soustřeďuje na přerozdělování veřejných prostředků k voličsky zajímavým, tedy velkým cílovým skupinám, a stále okatěji opomíjejí základní všeobecně prospěšné služby, jako je třeba obrana země…

Předseda vlády Andrej Babiš tvrdí, že tento krok, za který by se nemusela stydět ani chytrá horákyně, tedy odebrání 10 miliard korun armádě a jejich dočasné (?) přeparkování do rozpočtové rezervy, bylo menším zlem než rozpočtové provizorium. Ještě diskutabilnější je premiérův výrok, že vláda „nemůže dělat jen to, co považuje za správné“. Je to divný svět, v němž lidé zodpovědní za veřejné zdroje a správu země nemohou dělat to, co je správné, neboť by to bylo politicky neprůchodné. Ukazuje se současně, že Babišem vedená vládní koalice ANO s ČSSD vládne jaksi „nepatřičně“ (i když formálně platně), jaksi „na dluh“ a to díky prapodivné politické obezličce (spočívající v dohodě s KSČM), která obešla realitu – tedy fakt, že ANO a ČSSD ve sněmovně nemají většinu. Díky tomu máme stát, kde úkolem a prioritou je za každou cenu vládnout, nikoliv sloužit správně ve prospěch budoucnosti.