Odposlechy na japonském velvyslanectví StB maskovala za říšské orlice a protektorátní tisk. Když šli diplomaté na Vondráčkovou, estébáci udeřili

NEPŘÁTELSKÉ ÚZEMÍ PRAHA | Když náměstek ministra vnitra Josef Kudrna podepisoval 7. března 1957 „Návrh na zavedení úkonu 103 do domu budoucího Japonského velvyslanectví v Praze 3, Maltézské náměstí č. 447/6“, tedy prostorového odposlechu do budovy velvyslanectví Japonska, připsal červenou pastelkou neobvyklou poznámku: „S. Bokr osobně zodpovídáte že nebude odhalen!!“. Takzvané akci MONAKO se věnuje další díl seriálu INFO.CZ pojednávající o akcích StB proti zahraničním diplomatům v Československu.

Jan Bokr byl zástupce náčelníka Správy zpravodajské techniky, která měla mimo jiné na starosti nasazování a vytěžování odposlechů. Právě na jaře 1957 došlo k odhalení několika z nich a Státní bezpečnost se právem obávala odvetných akcí západních kontrarozvědek.

V letech 1954 až 1957 bylo nasazeno několik odposlechových mikrofonů na americké ambasádě. V roce 1957 byla poprvé použita montáž ve stropě. Ze sousedního domu probourali příslušníci StB otvor na půdu americké ambasády a vytvořili tajný vchod. Rozebrali strop až k malbě a skalpelem proškrábali miniaturní otvor, ke kterému nasadili skleněný zvukovod. Stavební materiál pak vrátili zpátky, přitom do místnosti pod nimi nesmělo spadnout ani zrnko. Zvukovody zamaskovali a předpokládali, že během příštího tajného vniknutí na území USA, kterým velvyslanectví je, nasadí na zvukovody mikrofony. Po několika týdnech však američtí technici zvukovody odstranili a tajný vstup na půdu zazdili.

K dalšímu „provalu“ došlo 29. března 1957 na belgické ambasádě. V září 1956 se podařilo do pracovny velvyslance instalovat dálkově ovládaný vysílač Jiskra. Ten byl zabudován do zdi a napojen na elektrické vedení, takže jej šlo zapínat a vypínat na dálku. V první fázi zůstal delší dobu zapnutý, neboť na belgickém vyslanectví bylo napětí pouze 120 voltů a v „opěrném bodě“, kde Státní bezpečnost umístila přijímač odposlechu měla síť 220 voltů. Navíc měl být podle původního plánu nasazen jenom na jednu operativní akci, kdy Státní bezpečnost chtěla nahrát konkrétní návštěvu u velvyslance. Nad bezpečností ale zvítězila zvědavost a vysílač po akci nebyl odstraněn. Výsledkem bylo, že si jej v březnu 1957 odnesl obranný technik britského vyslanectví, který jej odhalil. Jak dlouho Belgičané o jeho umístění věděli, se nedá z dokumentů Státní bezpečnosti zjistit.

Legenda o hrdinném lipenském potápěči padla. Jeho útěk byl řízenou akcí StB

Housenky na Japonce

Právě pro tyto důvody náměstek Kudrna učinil Jana Bokra osobně odpovědným, že nezpůsobí další diplomatický skandál. Zástupce náčelníka 2. správy, která nasazení odposlechu požadovala, připsal na dokument perem: „Se s. Bokrem projednáno, souhlasí a provedou tak, aby možnost odhalení byla minimální.“ K první obhlídce paláce došlo již 28. února a npor. Josef Ryzák konstatuje: „Celkem bude zapotřebí 12 kusů mikrofonů ‚Housenka', nejméně 40 cm dlouhých trubek, zvláště upravených.“

Budova na Maltézském náměstí sloužila pro potřeby japonského vyslanectví od roku 1918 až do roku 1942, kdy Japonsko zrušilo své zastoupení v protektorátu Čechy a Morava. Od roku 1946 zde sídlilo mexické vyslanectví až do prosince 1956. Potom byla budova prázdná. Ideální situace pro Státní bezpečnost k nasazení zpravodajské techniky.

Ve dnech 18 až 24. března 1957 provedli příslušníci Státní bezpečnosti montáž odposlechových mikrofonů v jedenácti místnostech budoucího vyslanectví. Celá montáž byla pečlivě zamaskována, svody od mikrofonů, zasekány až dvacet centimetrů do zdí a zamaskovány sádrou smíchanou s popelem, aby vypadala jako staré zdivo. Práce provádělo sedm příslušníků Správy zpravodajské techniky. Celkem jedenáct místností bylo osazeno dvanácti mikrofony, na které byla vyryta „říšská orlice“ a mikrofony utěsněny protektorátními novinami. V případě, že by Japonci mikrofony odhalili, tvrdila by československá strana, že o nich nic neví a že jsou tam ještě z války, kdy v budově sídlil okupační úřad.

Přestože bylo nasazení odposlechů poměrně dobře zamaskované, došlo k několika haváriím, které je mohly ohrozit. Druhého listopadu 1966 ohlásil agent Náměstek, že došlo k havárii stoupačky ve třetím poschodí. Instalatéři, které Správa služeb diplomatického sboru na místo vyslala, začali vysekávat stoupačky ze zdi, aniž by tušili, že je za nimi ukryté vedení od prostorových odposlechů. Agent Zedník působící na vyslanectví upozornil svého řídícího důstojníka a instalatéři byli okamžitě odvoláni a nahrazeni jinými „instalatéry“, kteří věděli jak opravy provést a neodhalit prostorové odposlechy. Bylo ale pozdě – skuteční instalatéři přesekli všech dvanáct kabelů od odposlechových mikrofonů. Státní bezpečnost tedy musela urychleně vyslat svoje „instalatéry“, kteří by kabely znovu spojili a dokončili rozdělanou opravu vodovodní stoupačky.

V září 1977 vypukla na 5. odboru 2. správy SNB panika. V lednu téhož roku emigroval bývalý příslušník informačního odboru rozvědky Eduard Wüst „Vondra„, a přestože od roku 1970 v rozvědce nepracoval, věděl o nainstalovaném odposlouchávacím zařízení v budově japonské ambasády. Přestože tajná policie neměla důkazy, že by své znalosti poskytl některé z tajných služeb Západu, musela počítat i s takovou variantou. 

Řídící důstojník akce Monako ppor. Červenec proto žádal odstranění odposlechů, což ale bylo možné jen za cenu rozkopání půlky velvyslanectví, čehož by si Japonci jistě všimli. Dalším návrhem bylo useknout kabelové vedení na místě, kde opouští objekt ambasády, a chemicky jej upravit tak, aby vypadalo, jako že je odpojené už mnoho let. Ani tato varianta neprošla, protože Státní bezpečnost by ztratila jakýkoli přehled o tom, co se s mikrofony děje. Nakonec příslušníci 2. a 6. správy zvolili možnost sledování příjezdu obranných techniků z Japonska a v případě odhalení odposlechů by použili legendu o montáži v době světové války. 

Začátkem roku 1978 skutečně přicestovali technici mající odhalit případné mikrofony, žádné ale neobjevili. Do konce roku 1989 následovalo ještě několik obranných prohlídek, ale vždy s negativním výsledkem. Přestože japonští diplomaté o odposlechu věděli, jak se v opilosti svěřil jeden z nich v druhé polovině sedmdesátých let jednomu z českých agentů, kteří na ambasádě působili, nepodařilo se jim ho nikdy odhalit.

Na italskou ambasádu se StB plížila tajnou chodbou přes kostel, velvyslanec měl odposlech i v kolíbce na inkoust

Japonštinu nerozlouskli

Jak vyplývá z jednoho z dokumentů, neměl 3. odbor Správy zpravodajské techniky, který vytěžování prováděl po celou dobu existence odposlechu, k dispozici žádného překladatele z japonštiny, a proto tajná služba přepisovala pouze hovory vedené v angličtině a němčině, kterých bylo ovšem minimální množství.

Důležitější než odposlechové mikrofony byla schopnost Státní bezpečnosti provádět tzv. výjmy. Tedy tajné technické prohlídky, při kterých kopírovala šifrovací bloky a jiné důležité dokumenty. Poprvé se podařilo tajně proniknout do velvyslanectví 21. dubna 1962. Podařilo se vyzkoušet klíče od plechových skříní a získat šifrové materiály. Na další příležitost k tajnému vstupu čekala Státní bezpečnost čtyři roky. V roce 1966 provedla čtyři vniknutí do velvyslanectví 29. dubna, 10. a 31. července a 12. listopadu. V únoru 1966 si velvyslanectví objednalo plechové registrační skříně zn. Wertheim zabezpečených motýlkovými klíči. Státní bezpečnost si skříně z celního skladu odvezla, odemkla zámky, které rozebrala a vytvořila kopie klíčů.

Kromě jediného trezoru zn. Yamada otevřeli specialisté Státní bezpečnosti všechny registratury a úložné skříně. Okopírovali stovky dokumentů a šifrovacích bloků, což jim umožnilo číst korespondenci velvyslanectví s ministerstvem zahraničí v Tokiu. Do objektu velvyslanectví je vpustil domovník, který byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Další tajná prohlídka se podařila v roce 1972.

Nepřátelské území Praha: StB odposlouchávala belgickou ambasádu více než 20 let, diplomaté tomu nemohli po revoluci uvěřit

Diplomaté šli na Vondráčkovou, estébáci udeřili

V lednu 1976 schválil náčelník 2. správy gemjr. Hrbáček dodatek k návrhu na tajnou prohlídku velvyslanectví. Ke vstupu do šifrové místnosti Japonci nainstalovali magnetické zámky vysoké kvality, přesto technici Státní bezpečnosti potvrdili, že je dokáží překonat, a to i přesto, že každý z nich obsahoval 14 magnetů. Termín tajné prohlídky stanovila operativa na 6. února od 19 do 24 hodin: „Na základě našich poznatků se mají všichni japonští diplomaté včetně svých manželek zúčastnit kulturního večera s Helenou Vondráčkovou, který pořádá japonská ambasáda dne 6. února v hotelu Esplanade v Praze 1. (…) Podle námi získaných poznatků, zůstává při podobných akcích pořádaných japonskou ambasádou budova ZÚ bez jakéhokoli dozoru.“ Takže zatímco se velvyslanci se svými manželkami bavili písněmi Heleny Vondráčkové, estébáci jim zkopírovali všechny dokumenty, které na velvyslanectví našli. Jejich specialistům odolal jediný zámek a tím byl časový zámek na trezoru Yamada v šifrové místnosti. Zbylá dva trezorové zámky se podařilo překonat. K dalšímu vniknutí na ambasádu a pro japonské diplomaty naštěstí poslednímu, došlo v roce 1976.

Nedůslednost Japonců při zaměstnávání českých občanů, kteří ve skutečnosti spolupracovali se Státní bezpečností, a neexistence trvale přítomné osoby na vyslanectví, umožnily operativě StB až do poloviny sedmdesátých let kontrolovat šifrové spojení a částečně i diplomatickou poštu, především odesílané šifrované dálnopisy. Počátkem osmdesátých let bylo zabezpečení ambasády výrazně posíleno a Státní bezpečnost již nedostala příležitost k tajné prohlídce.

V souvislosti s japonským vyslanectvím existuje ještě jedna kuriozita. Naproti budově ambasády zbudovala ve střešním výklenku Státní bezpečnost pozorovací stanoviště s kamerovým systémem, který monitoroval všechny osoby vcházející a vycházející z vyslanectví. Přímo pod tímto vikýřem čekávali v polovině sedmdesátých let Petr Pithart a Jiřina Šiklová každé dva měsíce na příjezd upraveného karavanu s exilovými tiskovinami, penězi a technickými prostředky pro činnost disentu. Ale svět Státní bezpečnosti sledující diplomaty se se světem vnitřního nepřítele nikdy nedokázal propojit. I proto bylo pozdější využívání západních diplomatů k dopravě „disidentské pošty“ tak úspěšné.

SDÍLET
sinfin.digital