Legenda o hrdinném lipenském potápěči padla. Jeho útěk byl řízenou akcí StB

Marek Kerles

17. 09. 2020 • 06:00
Záhada českého potápěče, který měl těsně před sametovou revolucí podplavat Lipno a za dramatických okolností utéct do Rakouska, má konečně své rozuzlení. Hrdinský čin, o kterém ve své době psala nejen rakouská, ale i světová média, byl ve skutečnosti kompletně zinscenovaný Státní bezpečností. Z materiálů, které se INFO.CZ podařilo získat, vyplývá, že komunistická rozvědka potápěče na jeho fingovaný útěk připravovala celé čtyři roky.

INFO.CZ už loni v prosinci psalo o 30letém výročí neuvěřitelného výkonu, které ve své době vzbudil pozornost i za hranicemi. Rakouský sedlák Johann Hörschläger potkal ráno 25. září 1989 na rakouské straně Lipna muže kráčejícího lesem v potápěčském obleku. Muž byl prokřehlý, unavený, lámanou němčinou vyprávěl, že se mu podařilo pod vodou překonat ostře střeženou hranici a dostat se do Rakouska. O den později už o tajemném potápěči psaly všechny rakouské noviny.

„Český novinář si došnorchloval pro svobodu,“ uvedl například linecký deník Neues Volksblatt. Neuvěřitelný příběh se objevil i v mnoha dalších rakouských a evropských médiích a to s legendou o tom, že se jednalo o novináře Josefa Faltu (nar. 1958), který byl ve vlasti perzekvovaný, měl potíže v zaměstnání, komunisté mu dokonce odebrali pas. A proto se rozhodl vybojovat si svobodu dobrodružným útěkem pod hladinou lipenské přehrady.

Nebýt sametové revoluce a pádu železné opony, mohl se z Josefa Falty možná stát hrdina, po jehož příběhu by sáhli i hollywoodští filmaři. Jenže necelé tři měsíce po Faltově útěku z republiky železná opona padla a on se do republiky vrátil. O okolnostech už se podle kamarádů nikomu příliš nezmiňoval, vedl obyčejný život. A před jedenácti lety se údajně utopil při koupání v moři ve Francii.

Faktem je, že jeho výkon vzbuzoval pochybnosti už za socialismu. „Věděli jsem, jaký je potápěč, a proto jsme nevěřili, že by byl schopen překonat takovou vzdálenost pod vodou, navíc jen se sedmikilovou kyslíkovou lahví,“ řekl INFO.CZ Josef Pešek, zakladatel českobudějovického potápěčského klubu Neptun. Právě tam se Falta učil potápět.

Lhář, nebo superhrdina?

Aby se pod vodou dostal do Rakouska, musel by Falta podat takřka neuvěřitelný výkon. Na břeh měl vstoupit v Rakouské zátoce, což je jediné místo na Lipně, kde voda dosahuje (zhruba v délce 200 metrů) až na rakouské území. K tomu by ale musel nejprve překonat potmě pod vodou minimálně 2,5kilometrovou vzdálenost z Dolní Vltavice na protilehlém břehu. A pak ještě podplavat mostek před zátokou střežený hlídkou a přestřihat ve vodě zátarasy z ostnatého drátu.

Různí potápěči se po revoluci v rámci neoficiálního „memoriálu Pepíka Falty“ pokoušeli napodobit alespoň tu část Faltova výkonu, která spočívala téměř tříkilometrové noční cestě pod hladinou Lipna. Potápěč by se přitom musel s tehdejšími omezenými možnostmi navigace vynořit přesně u Rakouské zátoky. „Vůbec nikomu se to nepovedlo ani s mnohem lepší navigací,“ uvedl Pešek. 

Jak se tedy mohl dostat Falta na druhou, tehdy ostře střeženou stranu Lipna? INFO.CZ se po devítiměsíčním pátrání podařilo celý příběh rozluštit, a to díky zásadní pomoci historika Libora Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Svoboda našel v Archivu bezpečnostních složek spis, v němž jsou do detailu popsány nejen všechny okolnosti záhadného útěku, ale také vše, co mu předcházelo. Ze spisu, který má INFO.CZ k dispozici, jednoznačně vyplývá, že Falta byl nastrčeným agentem StB a jeho útěk byl kompletně zinscenovaný tehdejší komunistickou rozvědkou. „S inscenovanými útěky přes hranice jsem se už setkal při své práci víckrát, tenhle byl ale v mnoha ohledech unikátní,“ konstatuje Svoboda.

Konspirace na druhou

Spis „agenta Falty“ nejen detailně popisuje, jak ho socialistické bezpečnostní složky „namočily“ do vody a nechaly v neoprenu překonat železnou oponu. Ve zprávě je i stejně detailní popis čtyřletých příprav této akce, z jejíhož úspěchu pak měli estébáci neskrývanou radost. A možná ji někteří z nich mají dodnes. Konspirací a intrik, o nichž nevěděli ani komunističtí pohlaváři, je v celém příběhu každopádně tolik, že by to vydalo na špionážní román.

Jak dokazuje vázací akt ve spise, stal se Falta už v květnu 1980, tedy ve svých dvaadvaceti letech tajným spolupracovníkem StB. A to tak výkonným, že ho jeho řídící důstojníci už po roce hodnotili slovy: „Velmi iniciativní, přesný a obětavý“. StB vedla Faltu nejprve pod krycím jménem „Táborský“ a později „Tambel“ a měla k němu naprostou důvěru. Jak se píše ve spise, Falta, absolvent střední školy mechanizační, už v devatenácti letech vstoupil do KSČ, jeho otec i matka byli přesvědčenými komunisty. Otec pracoval jako novinář Československé tiskové kanceláře a jeho syn byl v době podpisu vázacího aktu elévem v redakci tehdejší Jihočeské pravdy a to „díky otcově protekci“. Otec měl Faltovi také zařídit modrou knížku, aby nemusel na vojnu.

Už v roce 1983 se iniciativní Falta obrátil na své řídící důstojníky se žádostí, která se stala základem všech pozdějších událostí i jeho fingovaného útěku přes hranice. Písemně totiž požádal, že by se chtěl stát zahraničním agentem a přispět tím k „k odhalení západních ideodiverzních center“. V případě, že bude jeho žádosti vyhověno, „nabízí své veškeré schopnosti orgánům Federálního ministerstva vnitra. Podrobí se také jakýmkoliv rozkazům a bude souhlasit s nejrůznějším umístěním a v případě potřeby bude pracovat i jako emigrant, bude-li to vyžadovat povaha jeho práce.“

Dále Falta uvádí: „Jsem si plně vědom svého rozhodnutí, vím, že pokud budu pro tuto práci vybrán, nečeká mě nic příjemného. Uvědomuji si, že v případě mého ilegálního odchodu za hranice zde ponechám své rodiče, pro něž bude můj odchod velkým zklamáním. Přesto jsem ochoten učinit cokoliv, obětovat svou existenci hmotnou i fyzickou, abych své úkoly splnil. Budu spokojen a šťasten, jestliže mi příslušné orgány dají důvěru a pověří mě úkoly…“

Agent s důvěrou

Rozvědka Faltovu žádost pečlivě a do skutečně nejmenších detailů prověřovala, Falta mimo jiné prošel i psychologickým vyšetřením. A i psycholog dospěl k závěru, že je pro nasazení v zahraničí vhodným kandidátem. Mimo jiné proto, že aby si získal důvěru v disidentských a emigrantských kruzích, byl dokonce ochoten jít v Československu až na rok do vězení za protistátní činnost. Tento závazek také písemně podepsal.

Státní bezpečnost proto na základě mnoha doporučení a prověrek rozpracovala už v roce 1985 v pěti konkrétních etapách detailní plán Faltova „útěku“ na Západ. A to, jakkoliv to zní neuvěřitelně, na dobu čtyř let! Falta měl jako novinář začít studovat němčinu a zajímat se o otázky životního prostředí. Ze své pozice novináře pak měl navázat kontakty na Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody i Československou akademii věd. A také se začít v otázce životního prostředí veřejně angažovat. To, že je jeho koníčkem potápění, se pak ukázalo jako nečekaná výhoda.

Postupem času měl Falta jako člověk, kterému se nelíbí postup vlády v oblasti ochrany přírody, nabízet redakcím kritické články. Popis toho, jak to měl udělat, dokumentuje uvažování totalitních pohlavárů a vůbec situaci za socialismu víc než cokoliv jiného. „Jako krajský zpravodaj odešle do redakce několik v zásadě správných materiálů k ochraně životního prostředí, které však z momentálních politických důvodů nebudou moci být publikovány,“ úkoloval agenta Faltu řídící důstojník.

O všem si měl Falta vést deník, který mohl kdykoliv použít jako důkaz své perzekuce. Navíc byl pověřen tím, aby pomocí sítě StB navázal kontakty se zahraničím, včetně emigrantských kruhů. Za činnost proti KSČ a její politice měl dostat stranický trest, později být vyhozen jak ze strany, tak ze zaměstnání. A dokonce skončit na čas ve vězení společně s vybranými disidenty. Teprve poté by byl připraven opustit republiku jako člověk, který si svou protirežimní angažovaností okamžitě získá důvěru a respekt mezi dalšími emigranty. Termín vyhoštění z republiky (i tato možnost existovala) nebo „útěku“ byl dopředu stanoven na druhou polovinu roku 1989.

Proti vodním dělům

Ze spisu, který obsahuje i detailní hodnocení plnění jednotlivých etap přípravy na celou akci, přitom vyplývá, že Falta plnil úkoly naprosto svědomitě a všechno, až na malé výjimky, běželo podle stanoveného plánu. Donášel na kolegy redaktory, zároveň se ale zapojil do aktivit ochránců přírody, navazoval kontakty s lidmi, kteří kritizovali režim, včetně některých lidí z okruhu Václava Havla. A především se začal účastnit některých začínajících protirežimních demonstrací, jako byla ta 28. října 1988 v Praze.

„Bylo nám tehdy divné, že se na demonstracích nechává sprchovat z vodních děl a přitom ho nikdo z redakce nevyhodí. Každý jiný redaktor by přitom okamžitě vyletěl,“ řekl INFO.CZ dlouholetý sportovní novinář a fotograf Petr Vitoň, který se s Faltou osobně znal. Falta ale nakonec musel přece jen krátce před svým „útěkem“ redakci opustit. Oficiálně kvůli neplnění pracovních povinností, neoficiálně, jak se píše ve spise, na nátlak tajemníka Okresního výboru KSČ. Konspirátoři z rozvědky se přitom, jak opět sami popisují, tetelili blahem.

Ani tak vysoce postavený komunistický funkcionář, jakým byl okresní tajemník totiž vůbec netušil, že vyhazuje z práce agenta StB, určeného k vysazení na Západ. A Falta měl zcela nečekaně další vítaný zápis do svého deníku „perzekvovaného disidenta“. 

Události se odehrály tak, že Faltu nakonec nebylo nutné ani zavírat do vězení. Oproti původně plánovanému nucenému vystěhování do Německé spolkové republiky ale komunistická rozvědka nakonec rozhodla o fingovaném útěku do Rakouska. A to paradoxně v době, kdy už se pomalu, ale jistě začaly totalitní režimy v „sovětském“ bloku hroutit. Jak ukazuje Faltův případ, někteří komunisté a jejich represivní složky (nebo alespoň jejich část) do poslední chvíle věřili v zásadní obrat tohoto vývoje. A počítali s tím, že agent mezi emigrantskými kruhy v zahraničí se jim pak bude hodit.

Komunistická rozvědka tedy Faltův fingovaný útěk do detailu naplánovala a do puntíku naplnila (spis obsahuje i následné hodnocení celé akce). Faltův řídící důstojník Stanislav Eismann společně s dalším vysoce postaveným členem rozvědky Františkem Hanzalíkem a náčelníkem zpravodajského oddělení PS brigády Sušice Karlem Kuželkou naložili Faltu do služebního auta a odvezli ho k hranicím na pravém břehu Lipna. Konkrétně se jednalo o oblast u Pašeráckého potoka, který ústí necelý kilometr od Rakouské zátoky. Jak se opět píše ve spise, Falta byl při průjezdu hlídkami, které vzhledem k přítomnosti známého plukovníka Kuželky vozidlo nekontrolovaly, přikryt na zadním sedadle uniformami, pověšenými na ramínku.

Žabí muž v lese

Kuželka ještě předtím nahlásil veliteli příslušné roty Pohraniční stráže inspekční cestu a přítomnost dvou dalších mužů – členů rozvědky – zdůvodnil tím, že si jako v podobných případech jedou společně do prostoru „zarybařit“. Jinými slovy: ani pohraničníci a jejich velitelé (kromě samotného Kuželky) nevěděli o tom, že se chystá fingovaný útěk přes hranice. Kuželka přitom podle informací ve spise zároveň zajistil v rámci „cvičení“ rozmístění hlídek a světlicových nástrah tak, aby měl Falta s pomocí plukovníků dostatek času „železnou oponu“ překonat, než kvůli elektronickému hlášení o narušení státní hranice přijede hlídka.

Vše proběhlo přesně tak, jak si rozvědka naplánovala. Falta se před přechodem přes hranici oblékl do neoprenu a namočil do vody. Pak s pomocí kompliců překonal signální stěnu a vydal se v potápěčském obleku do rakouského vnitrozemí s předem připravenou legendou: že jako amatérský potápěč přeplaval pod vodou Lipno a s nasazením vlastního života překročil hranice. V Československu by mu prý hrozilo vězení za protistátní činnost – jako novinář byl stíhán za schvalování petice Několik vět a členství v nezávislých ekologických spolcích.

Nikdo, kdo má před sebou Faltův spis, by se zřejmě neubránil představě až euforické, škodolibé radosti, kterou museli mít důstojníci StB, když večer, celí natěšení, sledovali program rakouské televize. Eismann s Hanzalíkem totiž v hodnocení své akce doslova citují komentář, který se i s příslušným obrazovým doprovodem objevil druhý den po Faltově „útěku“ v celostátní rakouské televizi ORF. „Po podplavání Lipenské nádrže oblečen pouze v potápěčském oděvu a s nejnutnějšími potřebami, odešel ilegálně do Rakouska jihočeský novinář, který byl ve své vlasti politicky perzekvován. V Rakousku požádal o politický azyl.“

Dokonalé utajení

Televize odvysílala i rozhovor s Faltou, který, jak píší oba členové rozvědky v hodnocení celé akce, „postupoval plně v souladu s legendou.“ Hodnotící zpráva také uvádí, že ze „zaznamenaných ohlasů z novinářských kruhů všichni uvěřili nepřátelskému zaměření. Někteří se dokonce vyjadřují, že je to vina společnosti, která ho k emigraci přivedla.“

Zprávu, kterou vyvrcholilo čtyřleté období příprav na zinscenovaný útěk agenta StB přes hranice, pak její autoři uzavírají větou, při které se takzvaně museli plácat po ramenou: „Nebylo zaznamenáno žádné podezření o souvislostech se spoluprací s čs. bezpečností.“ 

Podle bývalých Faltových kolegů z potápěčského oddílu i z redakce to ale nebyla tak docela pravda. A to minimálně v jedné věci. „Tomu, že by Falta opravdu podplaval celé Lipno, nikdo dooopravdy nevěřil. Všichni jsme tušili, že to muselo být trochu jinak,“ říká Petr Vitoň. Odhalení zákulisí Faltovo útěku přes hranice ho proto nijak zvlášť nepřekvapilo.

Podobně se vyjadřuje i majitel potápěčské školy Petr Hruška, který se s Faltou také dobře znal. „Když se Falta už po revoluci a návratu do republiky ženil, můj táta mu hrál jako muzikant na svatbě. A už tehdy mi říkal, že tam bylo i plno policajtů a estébáků. Teď už vím proč,“ řekl INFO.CZ Hruška. 

I když je spis agenta Falty, alias „Tambela“ velmi podrobný a mohl by sloužit takřka jako učebnice pro studium způsobů komunistické rozvědky, podobné konspirace a fingované útěky nebyly podle historiků v časech totality úplně výjimečné. I někteří Faltovi bývalí kolegové se domnívají, že odhalení zákulisí potápěčské akce představuje jen takzvanou špičku ledovce. „Je to neuvěřitelné, ale je to možná jen setina toho, co se skutečně tehdy prostřednictvím konspirací StB dělo a o čem se dozvíme třeba až po letech,“ dodává potápěč Petr Pešek.

SDÍLET