Schmarcz: Divné spojenectví klimaalarmistů a agrobaronů brání efektivnímu boji se suchem

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Ohrožuje nás katastrofální sucho. Musíme s tím rychle něco udělat. V cestě nám ovšem stojí dva nepravděpodobní spojenci. Zelení fundamentalisté a ministr zemědělství Miroslav Toman. První chtějí ochránit svou uhlíkovou víru, druhý latifundisty. Svorně proto říkají, že za sucho nemůže v první řadě extenzivní zemědělství, ale klimatická změna. Společně sice mohou sotva co prosadit, ale uškodit ano.

Tvrzení, že za sucho může především klimatická změna, a na vyprahlosti krajiny se nic nezmění, ani když se vrátíme k udržitelnému zemědělství, vyvrací už pohled na dlouhodobé úhrny srážek. Půda je sice vysušená nejvíce za posledních pět set let, ale ne vinou toho, že až tak málo prší – snížení srážek o 10 % proti dlouhodobému průměru není fatální. Na přelomu 90. let byl pětiletý úhrn srážek nižší než nyní, a v 19. století jsme zažili dokonce 14 pětiletých období, kdy napršelo výrazně méně, přesto vody nebyl tak katastrofální nedostatek.

Řada odborníků poukazuje na to, že problém se suchem způsobuje neschopnost krajiny zadržet vodu. Což má dvě příčiny. Tou první je urbanizace, druhou plantážnický způsob zemědělství (jehož symbolem se stala řepka), kdy se na obrovských lánech vysévají monokulturní plodiny. Města mění zemi v poušť drastičtěji, ale největší díl viny za sucho nese jézéďácké hospodaření na půdě, a to vzhledem k daleko větší celkové ploše polí.

Pokud bude dál sucho, ceny ovoce a zeleniny budou úplně jinde. Řepka není zlo, říká Musil

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital