Schmarcz: Divné spojenectví klimaalarmistů a agrobaronů brání efektivnímu boji se suchem

Martin Schmarcz

21. 05. 2020 • 14:49

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Ohrožuje nás katastrofální sucho. Musíme s tím rychle něco udělat. V cestě nám ovšem stojí dva nepravděpodobní spojenci. Zelení fundamentalisté a ministr zemědělství Miroslav Toman. První chtějí ochránit svou uhlíkovou víru, druhý latifundisty. Svorně proto říkají, že za sucho nemůže v první řadě extenzivní zemědělství, ale klimatická změna. Společně sice mohou sotva co prosadit, ale uškodit ano.

Tvrzení, že za sucho může především klimatická změna, a na vyprahlosti krajiny se nic nezmění, ani když se vrátíme k udržitelnému zemědělství, vyvrací už pohled na dlouhodobé úhrny srážek. Půda je sice vysušená nejvíce za posledních pět set let, ale ne vinou toho, že až tak málo prší – snížení srážek o 10 % proti dlouhodobému průměru není fatální. Na přelomu 90. let byl pětiletý úhrn srážek nižší než nyní, a v 19. století jsme zažili dokonce 14 pětiletých období, kdy napršelo výrazně méně, přesto vody nebyl tak katastrofální nedostatek.

Řada odborníků poukazuje na to, že problém se suchem způsobuje neschopnost krajiny zadržet vodu. Což má dvě příčiny. Tou první je urbanizace, druhou plantážnický způsob zemědělství (jehož symbolem se stala řepka), kdy se na obrovských lánech vysévají monokulturní plodiny. Města mění zemi v poušť drastičtěji, ale největší díl viny za sucho nese jézéďácké hospodaření na půdě, a to vzhledem k daleko větší celkové ploše polí.

Někteří latifundisté a ekologisté shodně tvrdí, že za sucho může větší výpar kvůli růstu teploty. Spíše je problém, že se jaksi nemá co vypařovat. Nabourali jsme totiž malý vodní cyklus, kdy se půda zadrží v pestré krajině, postupně se vypaří a pak zase naprší. V zemi protkané betonem a půdou postiženou kvůli extenzivnímu zemědělství masivní erozí se moc vody neudrží. Odteče pryč, a protože jsme rozvodím Evropy, jiná nepřiteče. Prostá pravda, již dokládá stav Podkrušnohoří. Tam zničení původní krajiny zároveň způsobilo i sucho.

Jenomže tohle se nehodí do krámu ani agrobaronům, ani ekoteroristům. První reagují tím, že chtějí vybetonovat další kus země a postavit přehrady. Což sice moc nepomůže, ale dá se v tom proinvestovat mnoho miliard, a to někomu pomůže určitě. Zelení si jsou na jedné straně stoprocentně jisti, že člověk emisemi CO2 zavinil globální změnu klimatu, ale relativizují, že jeho barbarské chování k půdě přímo může za lokální sucho. Přitom to druhé lze daleko lépe pozorovat a měřit.

Logika říká, že se napřed máme vypořádat s hrozbou, která je blíž, bude mít zjevně fatální důsledky a umíme ji řešit, než s tou, která je vzdálená, její dopady diskutabilní a nejsme si jisti, co s ní. Sucho nám už působí velké problémy, dá se čekat, že škody rychle porostou, víme, co proti němu dělat a zisky jistě zdaleka převýší náklady. Změna klimatu probíhá pomaleji, Česko ani celá EU s ní nic moc neudělá a hrozí, že tu utratíme ohromné množství peněz, které nám pak mohou chybět mimo jiné na zastavení vysychání půdy.

Uhlíková neutralita z nás vysaje biliony či desítky bilionů korun, obrana před suchem vyjde řádově levněji a má větší pravděpodobnost úspěchu. Zatímco u emisí kysličníku uhličitého vám ani ten nejzarytější klimahysterik nezaručí, že i když je stáhneme na nulu, nebude se planeta oteplovat. Navíc když dáme do pořádku krajinu, skoncujeme s extenzivním zemědělstvím, ozdravíme lesy, zazeleníme města a obnovíme přirozený koloběh vody, zvýšíme kvalitu života. Je to otázka priorit. Napřed vyléčíme naši zemi a klima chvíli počká.

Kdybychom měli neomezené prostředky, mohli bychom se s plným nasazením věnovat jak boji s uhlíkem, tak se suchem. Kdybychom přesně rozuměli fungování planetárního ekosystému včetně fyziky atmosféry, možná bychom měli v ruce klíč, jak nastavit Zemi na tu správnou teplotu. Ani jedno však neplatí a v takové chvíli je třeba s omezenými možnostmi a znalostmi jednat obezřetně, dle principu předběžné opatrnosti. Raději počítejme, že se klima bude oteplovat a přizpůsobme se. S dostatkem vody se lépe čelí i horku.

Proti suchu pomůže reforma zemědělství. Zmenšení osevních ploch, obnovení remízků a mokřadů, konec extenzivního zemědělství a odstřižení agrokombinátů od dotací ale narazí na urputný odpor současných vládců, kteří jsou závislí na zachování statu quo. Tím spíše je nutné získat podporu zelených. Koneckonců nejde o nic jiného, než o dotažení původních cílů ekologických hnutí. Navíc by změny měly zahrnout investice do výzkumu alternativních způsobů produkce potravin, což výrazně sníží emise CO2.

Naštěstí zdaleka ne všichni zemědělci jsou latifundisté a zdaleka ne všichni ochránci klimatu jsou zaslepeni „uhlíkovou vírou“. Musíme maximálně podpořit české sedláky se skutečným vztahem k půdě a konečně se po třiceti letech zbavit dominance jézéďácké klaky. A musíme přesvědčit mladé, pro něž je strach z klimatických změn základem uvažování o správě věcí veřejných, že heslo „mysli globálně, jednej lokálně“ má svou platnost. I opatření proti suchu a za lepší zacházení s půdou pomohou klimatu.

Čeká nás velká bitva, v níž svobodní, rozumní a zodpovědní lidé budou stát proti těm, kteří je chtějí zotročit, vymýt jim mozky a utratit jejich peníze. Navíc budeme čelit dalšímu náporu na mezigenerační soudržnost, protože falešné souznění klimaalarmistů a agrofertistů se zákonitě promění v rozhořčenou válku, do níž ti první budou šturmovat mladé, ti druzí seniory a štvát obě skupiny proti sobě. A protože zelení jsou velmi silní v Bruselu a agrárnící zase doma, vznikne i další zraňující dělící linie ve vztahu k EU.

Jediná šance je v tom, že sucho je tak srozumitelný, viditelný a naléhavý problém, že snad půjde lidem všech generací a světonázorů vysvětlit, proč boj s ním musí být prioritou. A proč uhlík počká a reforma zemědělství naopak nepočká. Sucho je bezprostřední nepřítel, který nám hrozí tady a teď. Emise kysličníku uhličitého můžeme snižovat i zítra, rozkulačit socialistická JZD jsme měli už včera. Nelze obětovat současnost chiméře budoucnosti ani stínům minulosti. Žít se musí pořád, tak se snažme, aby život lidí byl kvalitní.

Proti paktu lobbistů postavme spojení rozumných lidí. Mladých i starých, liberálních i konzervativních. Nenechme se mačkat z obou stran extremisty, kterých je sice pár, ale drží v šachu zbytek společnosti, která je na rozdíl od nich rozdrobená a neorganizovaná. Pověstná mlčící většina by už klimaalarmistům i agrobaronům měla hlasitě říci „dost“. Hypotetického vražedného oteplení planety se nemusíme vůbec dožít, když nezastavíme vysychání. A času nám ubývá…

SDÍLET