Schmarcz: Kdo se bojí „klimatické“ Grety? | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Kdo se bojí „klimatické“ Grety?

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE Na šestnáctiletou holku dokázala docela dost. Přijímají ji na světových fórech. Mnozí jí nekriticky tleskají, jiní se jí bojí. Jenomže Greta Thunbergová není příčinou problému a není ani jeho řešením. Ona na něj ukazuje. Přičemž ten skutečný problém je daleko víc společenský, než přírodní. Buď najdeme jeho evoluční (konzervativní) řešení. Nebo nás čeká klimatická revoluce.

Mohlo by se zdát, že ona revoluce už probíhá. Řada nápadů, které produkují orgány EU - drastické snížení emisí aut, uhlíková neutralita do roku 2050 - bezpochyby revoluční je. Greta T. ale ukázala, že může být hůř, protože podle ní nikdo nic nedělá, aby zachránil budoucnost. V Evropě to působí jako rána palicí do hlavy. Máme se snad vrátit do jeskyní? Musíme se však z úderu rychle otřepat a přemýšlet, jak zachránit planetu. Ne před uhlíkem. Ale před převratem.

Klimatismus podle vzoru komunismus

Situace kolem boje o klima poněkud připomíná hnutí radikálních socialistů v 19. století. Z něj se nakonec zrodil komunismus, nejvražednější režim v historii. Snad nikdo by si nechtěl něco podobného zopakovat s klimatismem. Netrvrdím, že mám hotový recept, jak tomu zabránit. Ale zde je pár myšlenek, jak se poučit z historie a opravdu zachránit budoucnost.

Racionálním jádrem komunismu byl konflikt mezi bouřlivě se vyvíjejícím kapitalismem a zájmy námezdních sil. Marx tvrdil, že systém si s tímto konfliktem neporadí (varující je, že i Greta se vyjádřila, že pokud nelze problém s klimatem řešit v rámci systému, je třeba změnit systém a je to i heslo klimasocialistů - System Change Not Climate Change). Kapitalismus si nakonec se sociální otázkou poradil dobře, daleko hůře si poradil s komunismem. Proč? A musíme něco podobného opakovat s klimatismem?

Zakladatel komunismu padělal statistická data. Když vyšel jeho Kapitál, obsahoval údaje z dolů a továren v Anglii, které už dávno nebyly pravdivé, protože sami kapitalisté podmínky dělníků mezitím zlepšili. Marx však potřeboval dokázat, že kapitalismus je nereformovatelný a tak si pomohl falešnými údaji. I když tedy na počátku bylo poměrně seriozní ekonomické bádání (ona klimatologie je také věda), na konci byla nenávistná světovládná ideologie řídící se heslem jsou-li fakta v rozporu s mojí teorií, tím hůře pro fakta.

Přestože komunismus byl od počátku falešným pavědeckým učením, dokázal v řadě zemí vyhrát - a dokonce se pasovat na vědecký marxismus. To mělo komplexní společensko-historické příčiny, ale pro naše účely nám postačí si velmi zjednodušeně popsat tři důvody:

1. komunisté tvořili malou, ale semknutou, odhodlanou a ukřičenou skupinku vybavenou argumenty, které nepřipouštěly diskusi.

2. komunismus zapustil silné kořeny v intelektuální sféře a v médiích. Mezi opinion leaders tak měl mnohdy větší zastání, než měli demokraté.

3. komunismus potřeboval k vítězství nějakou katastrofu, hrozbu, extrémní konflikty, chaos a napětí ve společnosti.

Uchopit problém po svém 

Řekněme si rovnou, že první dva předpoklady pro vítězství klimatismu jsou splněny. Hlasitou skupinu ideologů disponující drtivým vlivem (nejen) v médiích už bychom tu měli. Co s tím třetím? Vidíme, že ekonomická krize, migrace a růst strachu z další globalizace nahrávají extremistům a populistům všech barev. Dlouho byli terčem výtek nacionalisté a odpůrci západní demokracie. Jistě i proto, že ti velkým mediálním vlivem nedisponují (o to více jsou aktivní na sociálních sítích). Volby do Evropského parlamentu však potvrdily, že chaos a nedůvěra pomohly i extremistům z druhého pólu spektra - ekosocialistům.

Politici reagují různě, dle svého ideového a osobního založení. Někteří vítají, že se klima dostává do centra pozornosti. Jiní se nad tím pohoršují. Jenomže politiky si nevolíme, aby problém komentovali, ale aby ho řešili. Evidentně tu existuje reálný konflikt (podobně jako v 19. století). Změna klimatických podmínek a nedostatek vody má vliv na ekonomiku bohatých zemí a v těch chudých hrozí katastrofa a masové migrační vlny. Potenciálně ještě horší potíže nás však čekají, když otázky globální ekologie necháme v rukách extremistů, ideologů a obecně lidí, pro něž je to jen záminka, jak diktovat ostatním.

Je lepší uchopit problém po svém, než před ním zavírat oči nebo válčit s šestnáctiletou holkou. Hledejme tedy konzervativní řešení. Otázkám planetárního klimatu stále nerozumíme. Je dětinské, když politici tlučou pěstmi do stolu, každý na jedné straně, přičemž jeden tvrdí, že když něco ihned neuděláme, je s námi do dvanácti let konec, a druhý zase, že se neděje vůbec nic. Přirozená starost o životní prostředí, princip předběžné opatrnosti a humanismus jsou stejně jako důraz na soukromou iniciativu a osobní svobodu konzervativní zásady. Ani jako absolvent matfyzu neumím přesně zhodnotit vliv člověka na globální klima. Ale vidím sucho, vidím znečištění, vidím hrozící bídu a stěhování národů. A vidím novou generaci, v níž klíčí semínko vzpoury. To vše se budu snažit řešit. Pragmaticky, s ohledem na člověka a jeho důstojnost, s ohledem na mé vlastní děti.

Šance pro konzervativce

Řada opatření navrhovaných pro boj se sodovkovým plynem je dobrá pro životní prostředí i ekonomiku. Některá ale ani pro jedno a ještě zavání diktaturou. Toto je, myslím, velká příležitost pro konzervativní strany, aby ukázaly, že chtějí a umějí - při zachování svobody a kapitalismu - řešit otázky sucha, zavádění šetrných technologií, úspor energií, globálního rozvoje (nejen ekonomického, ale i lidskoprávního, což obojí je nejlepší prevence migrace).

Je to i šance, jak konečně prosadit jadernou energii na evropské úrovni jako čistý zdroj (máme-li někde být v EU opravdu tvrdohlaví, tak zde, ostatně jádro podpořila i Greta). Šance je i v tom navrhnout, aby se Unie místo velmi malých globálních úspor emisí s drastickými dopady na hospodářství a na životní úroveň (doprava) věnovala například celosvětovému zalesňování (Amazonie, Sahara). Což by při vynaložení zlomku peněz, co nás stojí tažení proti autům, přineslo mnohonásobné výsledky. Nejen ve snížení obsahu CO2 v atmosféře, ale také v lepších životních podmínkách stamilionů lidí, kteří jsou ohroženi suchem a hladem, a i proto migrují. Kromě politiků se tu samozřejmě nabízí příležitost pro inovativně uvažující průmyslníky, kteří mohou dokázat, že kapitalismus není příčinou problému, leč jeho řešením.

Hledejme zkrátka praktická opatření, která pomohou životu, planetě, vesmíru a tak vůbec. Jde o win-win řešení. Zvýšíme ekonomický výkon a konkurenceschopnost, pomůžeme přírodě a mnoha milionům lidí. Toto je reálné, nikoli ideologické řešení konfliktu. S něčím takovým lze jít i za onou bouřící se mladou generací a získat si ji. Nejde však jen o ni. Silný ekologický akcent provázel demonstrace na Václavském náměstí a na Letné, jejichž základ tvořili lidé z generace 40-50 let. Boj se suchem, za ukončení extenzivního zemědělství a plundrování krajiny má velký politický potenciál.

Otočit revoluční vývoj směřující ke klimatismu a nahradit ho konzervativní starostí o přírodu nepůjde rychle ani snadno. Klima-lobby mezi opinion leadery a činiteli EU je velmi silná. Ale kdo si něvěří, ten prohrál předem. A prohrát v tomto případě dost možná znamená ztratit civilizaci. Na druhé straně, pořád máme demokracii a toto je snad dobrý plán, s nímž lze oslovit hodně voličů. Rozhodně je to lepší, než se bát Grety T. Jak řekl Winston Chruchill: Zvládnuté potíže jsou vyhrané příležitost. Tak kdo se té šance chopí?

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud