Schmarcz: Výchova dětí je právem rodičů, ne státu. V Česku se to tak ale nebere | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Výchova dětí je právem rodičů, ne státu. V Česku se to tak ale nebere

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Spor o základní školu Františky Plamínkové na Praze 7 poukazuje na chronický problém českého přístupu ke vzdělávání. Je v něm velmi málo prostoru pro názor rodičů. Byť se na první pohled může zdát, že jde o výměnu ředitelky, ve skutečnosti je zde pošlapáváno základní ústavní právo rodičů vychovávat své děti. Nikoli poprvé či naposled, jde o trvalou vadu systému.

Právo rodičů na výchovu dětí jistě není absolutní. Samotná povinná školní docházka do něj zásadně zasahuje a kromě hodně extrémních liberálů, či naopak konzervativců, tuto státní regulaci nikdo nezpochybňuje. Ale možnost si alespoň v jistých mezích zvolit pro své dítě školu a styl výuky by rodiče mít měli. Byl to také jeden z porevolučních požadavků v reakci na komunistickou indoktrinaci a takřka vězeňské pojetí vzdělávací soustavy. Učitel byl tehdy pán a rodič pouhý kmán. Pokud tedy sám nebyl v nomenklatuře…

Vztah učitelů, žáků a rodičů se opravdu hodně proměnil a je daleko rovnoprávnější (někteří dokonce tvrdí, že druhá strana má nyní až nezdravě navrch). Ale to je jen část problému, ta mezilidská. Samotný systém se nezměnil dostatečně. Především proto, že se nedotáhla do konce myšlenka školských rad. Ty už neměly být pouhými SRPŠ, Potěmkinovými vesnicemi kryjícími totalitní systém, ale skutečnými správními radami rozhodujícími o zásadních záležitostech školy.

Ve školské radě dnes nakonec rodiče mají třetinu křesel. Druhou má učitelský sbor a třetí zřizovatel, v tomto případě radnice Prahy 7. Takový je zákon a lze to brát jako fér. Žádná skupina nemůže přehlasovat zbylé dvě. Nemá však moc logiku, že názor rady je de facto jen poradní a radnice ho nemusejí respektovat. Tak, jako se to stalo právě u školy Františky Plamínkové. Poměrem 5:4 si rada přála potvrdit ve funkci stávající ředitelku, přesto se politické vedení obce rozhodlo vypsat konkurs. Protože dle zákona mohlo.

Dodejme, že opravdu nejde primárně o jméno. Jde o to, jakým způsobem je škola vedena. A to v tradičním tereziánském duchu. Ten je mnoha rodiči i odborníky kritizován coby zkostnatělý a neefektivní, často právem. Nicméně rodiče si ho v tomto případě sami vybrali. Paradoxně jiní si stěžují, že ho jejich potomkům stát vnucuje a hledají alternativy. Zde naopak progresivní alternativu prosazují politici proti přání rodičů.

Nejde tedy ani tak o to, zda má být výchova povinně progresivní, či povinně tradiční, jako o právo na výběr. V určitém rozumném koridoru a samozřejmě v závislosti na místních možnostech by se mělo rodičům umožnit vybrat pro své děti tu nejvhodnější školu, a to i veřejnou. V některých zemích se to řeší tak, že stát poskytne místnímu společenství peníze dle počtu žáků a to si samo rozhodne, jak bude vypadat škola, samozřejmě při splnění povinných standardů výuky.

Dlouho bylo problémem sehnat školu, která se vymyká rigidnímu českému stylu výuky. Dnes už jich je poměrně dost. Nejen mezi těmi soukromými. Na oné Praze 7 je to dokonce tak, že progresivní jsou všechny ostatní obecní základky a škola Plamínkové je poslední konzervativní. Tím spíše by takovou měla zůstat, když si to rodiče přejí. Jako je třeba odmítnout nesnášenlivou kampaň proti principu inkluze, měli bychom se vyvarovat druhého extrému, kdy je “dobro” alternativy vnucováno rodičům proti jejich vůli.

Zde vidíme, jak důležité jsou instituce a jejich forma. Jsou-li nastaveny špatně, může toho zneužít jedna i druhá strana. Česká vzdělávací soustava zůstává rigidní zejména proto, že lidé, kteří ji stále ovládají, chtěli zabetonovat konzervativní styl výuky a nedali rodičům dostatek pravomocí. Může se to však zvrtnout, a když se k moci dostanou progresivisté, využijí toho ke svým cílům. Centralismus je prostě špatný sám o sobě, bez ohledu na to, ve jménu čeho je budován.

Výchova dětí má zcela zásadní význam pro ně i pro celou společnost. Někdy stát musí napravovat nezájem rodičů. Tím spíše by neměl plýtvat jejich energií, když jim o něco jde. V tomto případě mají konzervativci a liberálové stejný zájem. Aby prosadili výuku dětí podle svých preferencí, měli by bojovat za větší pravomoci “do toho” mluvit. Listina základních práv a svobod neobsahuje žádné právo státu na výchovu dětí, to dává ústava skutečně jen rodičům.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud