Schmarcz: Život v pravdě. Jak by měl vypadat projev prezidenta Zemana k 28. říjnu | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Život v pravdě. Jak by měl vypadat projev prezidenta Zemana k 28. říjnu

Česká republika si připomněla 101 let od vzniku samostatného československého státu. Po celé zemi se konaly pietní akce a prezident Miloš Zeman ve Vladislavském sále Pražského hradu předal státní vyznamenání. Ještě předtím hlava státu, jak bývá zvykem, přednesla projev, jímž slavnostní chvíli zahájila. Jak by měl takový prezidentský projev v ideálním případě vypadat, sepsal politický komentátor INFO.CZ a někdejší poradce několika českých premiérů Martin Schmarcz. 

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Ústavního soudu, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, excelence, dámy a pánové.

Naší republice je právě dnes 101 let. Ale česká státní tradice je daleko delší. Více než tisíciletá. Tato úctyhodná tradice nám dává sílu a sebevědomí. A zároveň nás vede k pokoře a zodpovědnosti. Ukazuje nám, jak malicherné jsou naše současné spory a hádky. Koho spojuje tisíc let stejné historie, toho nemohou rozdělit jiné názory, jiné volby, jiné zájmy. Ani jiný počet let, po něž žije na světě, příslušnost k jiné společenské vrstvě či život v jiném regionu naší krásné země. My všichni jsme přece Češi.

„Sub specie aeternitatis.“ Pod zorným úhlem věčnosti. Filozof Baruch Spinoza chtěl těmito slovy vyjádřit, že nad věcmi prchavými a omezenými existují věci věčné a universální. Tisíc let jistě není věčnost. Ale je to dost úctyhodná doba trvání. Je to dvě stě padesátkrát déle než délka jednoho volebního období poslanecké sněmovny a dvě stě krát déle než funkční období prezidenta republiky.

Zkusme se nad tím na chvíli zamyslet. Zde, v tomto historickém sále. Zadržme na chvíli dech a pomněme, jak my sami jsme malí a pomíjiví…

Jsme součástí něčeho mnohem většího, mnohem trvalejšího. Něčeho, co nás dalece přesahuje. Něčeho, co zde bylo dávno před námi a co nás přežije. Nemysleme pyšně na to, co my sami coby jednotlivci zanecháme jako svůj odkaz, jako své dědictví, jak na nás budou druzí vzpomínat. Mysleme na ty generace před námi, na to, co společně vytvořily, co nám předaly a co jsme povinni zachovat, zvelebit a předat těm po nás.

Často se dohadujeme, jaká je vlastně česká identita, smysl našich dějin, národní vize. Jakkoli jsem pro svobodnou debatu, tak myslím, že zde nic hledat netřeba. Tisíc let historie a konání padesáti generací, milionů lidí, slavných i bezejmenných, ve svém součtu vytvořily jasnou a sotva změnitelnou národní identitu, smysl existence a vizi, která formuje současnost i ukazuje cestu k budoucnosti. Své místo v životě, smysl bytí, své štěstí si musí hledat každý sám. Ale jako národ vůbec nemusíme tápat.

Pohled do naší historie nám říká jasně, že jsme hrdým a svobodným evropským národem v rodině hrdých a svobodných evropských národů.

Jako národ sv. Václava, sv. Vojtěcha, Jana Amose Komenského a mnoha dalších velkých duchovních osobností jsme součástí evropské křesťanské humanitní a mravní tradice.

Jako národ Karla IV., Tomáše G. Masaryka, Václava Havla a mnoha dalších velkých státníků jsme součástí prostoru univerzálních hodnot, v jejichž rámci budujeme vlastní národní správu.

Jako národ Josefa Ressela, Emila Škody, Tomáše Bati a mnoha dalších velkých inovátorů a podnikatelů jsme součástí společenství činorodých a podnikavých lidí, kteří využívají trh jako nástroj prosperity a pokroku.

Křesťanská morálka, parlamentarismus, svobodné podnikání. Podle politologa Michaela Novaka tři sloupy Západu. Nejsme bezvýznamní mezi národy, které patří k tomuto civilizačnímu okruhu. Rozhodně ne. Naopak, můžeme být na náš stát hrdí. Važme si naší historie a toho, co máme, rozvíjejme odkaz předků, žijme svorně soused vedle souseda a směřujme k ještě lepší budoucnosti pro naše děti.

V rodině funguje následnost generací. Naši rodiče nás vychovali, tvrdě pracovali, aby nám dali nám do života to nejlepší, co mohli. Nyní je na nás nést společenské břímě, postarat se o babičku a dědečka a dát vzdělání našim dětem. Jednou se stejně postarají oni o nás. Dobře fungující stát je jako dobře fungující rodina. V rodině nemusíme mít všichni na vše stejný názor. Ale musíme mít k sobě úctu, vzájemný respekt a pocit zodpovědnosti jeden za druhého a za zachování společenství.

Když jsem byl zvolen, slíbil jsem, že budu prezidentem všech. Prezident je především národním svorníkem, reprezentuje tradici, národní svébytnost, svobodu a demokratický charakter našeho státu. „Demokracie není panováním.“ „Demokracie je diskuse.“ „Každý musí snést názor druhého.“ „Jen ať jsou spory, ale ať se bojuje s rozumem a poctivě.“ „Pravda je ve všem, i v politice nejpraktičtější.“ Toto říkával Tomáš Garrigue Masaryk.

Význam a trvalost slov prezidenta Osvoboditele si velmi silně uvědomuji právě nyní. V době, kdy se nám daří nejlépe v historii. Kdy máme jako nikdy zaručeno naše bezpečí a mír. Kdy se těšíme svobodě a demokracii. Kdy naše země prosperuje a zlepšuje se životní prostředí. Ale jako by nás pálilo dobré bydlo. Rozdělují nás spory, v nichž nejde o pravdu, leč o ponížení druhého. Pochybujeme o našem místě v západní civilizaci. Šíření strachu, lží a nenávisti rozežírá důvěru ve stát, v jeho instituce i mezi občany navzájem.

Chci využít této příležitosti a tohoto místa k tomu, abych se jasně zavázal, že po celý svůj mandát se budu snažit bořit zdi a zasypávat příkopy mezi lidmi. Že budu poctivě hledat cestu k těm, kteří mě nevolili a snažit se získat jejich důvěru. Když už ne přímo ve mě jako osobu, tak v to, že budu ctít pravidla, respektovat ústavu, prosazovat spravedlnost, bránit práva menšin a svobodu a důstojnost každého jedince.

Dále budu dělat vše, co budu moci, pro bezpečí občanů a schopnost státu chránit je před terorismem, cizím zasahováním, hybridními útoky, diverzí a špionáží. Obojí spolu souvisí. Jen společnost, která je silná vnitřně, v níž vládne vzájemná důvěra a pocit sounáležitosti a která se zároveň umí ubránit před napadáním zvnějšku, účinně odolává rozvratu.

Padesát generací pracovalo na tom, abychom se dostali tam, kde jsme. Padesát generací kámen po kameni stavělo budovu české svébytnosti a identity. Padesát generací nás dostalo na vrchol tisícileté hory dějin, z níž dnes můžeme shlížet na naši krásnou vlast.

My dnes nemusíme dlouze hloubat nad národní vizí. Musíme bránit náš stát, jeho hodnoty, jeho ukotvení v západní civilizaci. Nic více. Ale také nic méně.

Dámy a pánové,

před 101 lety vznikl stát, jehož jsme dnes občany. Jako jeden z deseti milionů oněch občanů si dovolím na závěr se vší pokorou říci, co považuji za nejdůležitější pro naši historii, současnost i budoucnost. Je to život v pravdě. Když se u nás dařilo pravdě, dařilo se také nám. Když se jí nevedlo, nevedlo se ani nám. V té souvislosti zde odcituji celý výrok Jana Husa, jehož část je vepsána do prezidentské standarty: „Pravda nakonec vždy vítězí, byť na čas poražena bývá.“

Jsme i národem Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida a mnoha dalších velkých novinářů a myslitelů, kteří zasvětili život hledání pravdy. Jako prezident budu vždy bránit svobodná média a otevřenou kritickou debatu.

Sub specie aeternitatis: Pod zorným úhlem věčnosti je smyslem českých dějin hledání pravdy, úcta k pravdě a vítězství pravdy. Dnes nemusíme za pravdu bojovat a umírat, jako mnozí naši předkové. Hledejme ji ve svobodné diskusi, věcných argumentech a respektu k druhým. Když to dokážeme, pak jsem si jist, že nebudeme žít v nejistotě ohledně české identity a národní vize. A že si i dokážeme sami sobě dobře vládnout. Když budeme ctít život v pravdě, pak ani za dalších sto let náš stát nezmizí z povrchu zemského.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud