Trable českého fotbalu neberou konce. Problém ale není Berbr, nýbrž systém prolezlý korupcí

 FOTO: Barbora Reichová (Sport)

Vratislav Dostál

16. 10. 2020 • 17:42
KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Ten výjev mám před očima dodnes: je mi asi patnáct, fotbalová sezóna se blíží ke konci, a my jedeme hrát jako tabulkově jednoznačně lepší mančaft venkovní zápas s týmem, který hraje o záchranu. Sotva vylezeme z autobusu, dostávají se k nám zkazky, že tam body neuhrajeme. A taky že jo, rozhodčí nás po celých devadesát minut nepustil k balónu, prohráli jsme 1:0.

Tím to ale nekončí, pamatuju si to hlavně kvůli tomu, jaký měl zápas dohru. Náš trenér uměl zařvat, byl přísný na sebe i na nás. Během tréninku, natož při zápase. Občas to byla velká jízda. Tehdy to ale bylo jiné, neschytali jsme to totiž my, strašným způsobem seřval rozhodčí a delegáta. Nepamatuju si to přesně, takže parafrázuju: „Jste naprostý hovada! Že se nestydíte. Je absolutně nepochopitelný, že ten fotbal kurvíte už takhle malým klukům!“ Bylo to možná poprvé, co jsem takto intenzivně zažil to, o čem jsem beztak už předtím slyšel. V českém fotbale jsou cinknuté, koupené nebo jinak zmanipulované zápasy běžným jevem, a to dokonce už i v mládežnických kategoriích.

Do svých sedmnácti nebo osmnácti let jsem nežil ničím jiným, jen fotbalem. Trénink každý den, v zimě, v létě, ve vedrech, ve sněhu nebo v dešti. Pořád, každý den, po celý rok. Přidával jsem si, dodnes mám z těch let pevný návyk, běhám minimálně obden. Ještě v pondělí jsme si vždycky rozebrali víkendový zápas, od úterý jsme se už systematicky připravovali na ten další. Jak praví klasická hláška, ve fotbale musíte postupovat od zápasu k zápasu. Nejezdil jsem s rodiči na dovolenou, neměl jsem jiné koníčky, celé dětství a dospívání pro mě byl jenom sport. Dodnes mám v tom prostředí celkem dost přátel.

A teď si vezměte ten náraz: doma i v kabině jste veden k tvrdému tréninku, systematické práci, trpělivosti, odpovědnosti nejen za sebe, ale hlavně za tým. Chce se po vás, abyste nebyl sobec, abyste na sobě pracoval, dodržoval životosprávu a hlavně abyste hrál férově. Žádné podrazy, zákeřné fauly, nic nepoctivého. Fotbal je krásná komplexní hra, je v něm taktika, strategie, bezpočet variant, jak vyřešit situaci, je tam souhra týmu i prostor pro individuální kreativitu, rychlost i vytrvalost, virtuozita, elegance, dřina. V osobní rovině to máte srovnané, jenomže v jeden moment – a to vcelku brzo – zjistíte, že v tom prostředí něco nehraje.

Je to vlastně strašné, jak brzo kluci a holky, kteří se dají na fotbal, přijdou na to, o jak nemocné prostředí se jedná. Korupce je zde naprosto běžnou součástí, prakticky se s ní není možné nepotkat. Funguje na okresní úrovni, i v nejvyšších ligách. Někde si koupíte rozhodčího za párek a tři panáky rumu nebo sud piva, jinde jde o dost velké peníze. Někde jde o klasické protislužby těch, „co spolu mluví“, jinde půjde o sofistikovanější metody, jak utkání ovlivnit. A nemusí to být ani na první pohled vidět.

Rozhodčí má bezpočet příležitostí, jak „připískávat“ jednomu týmu, jak druhému kouskovat hru, nepustit ho k balónu, znemožnit plnění taktiky. Takže pokud jsme se dnes dozvěděli, že na svazu zasahuje kriminální policie, z korupčních trestných činů mělo být obviněno celkem devatenáct lidí, mimo jiné také Roman Berbr, místopředseda Fotbalové asociace ČR a bývalý rozhodčí, nikdo, kdo fotbal aspoň trochu sleduje, nemohl být překvapen.

Tady totiž nejde o Berbra, ač právě on je podle všeho jedním z architektů rozlezlé chobotnice, která ovládá nejen svaz a rozdělování dotací, ale také samotné výsledky fotbalových zápasů. Především ve druhé a třetí lize (ČFL). Za vlivnou pozicí Berbra je podle všeho jeho propojení s fotbalovými bafuňáři, kteří ovládají krajské a okresní pobočky fotbalového svazu, jak na potvoru jde většinou o bývalé rozhodčí. Právě tyto struktury rozhodují o tom, kdo bude pískat jednotlivá utkání, Berbr pochopitelně ví, kdo mu jde na ruku (například při volbě vedení FAČR), a kdo naopak stojí proti němu.

Zde citace z jeho korespondence, na které to lze ilustrovat: „Do pátku mně pošlete vybrané kluby zpět na můj mail. Vyberte jen ty spřízněné a co vás volí. Celková suma musí být mezi 1,5 – 1,6 mil. Čest.“ Podstatné je, že nejde o anomálii, nýbrž běžnou komunikaci, jak víme nejpozději od legendárního představení „Ivanku, kamaráde, můžeš mluvit?“. Celý český fotbal je naprosto otřesným mikrosociálním prostředím, na kterém se vcelku věrně odráží to, s čím se potýkáme také jinde. U fotbalu je to tím horší, že jde o masový sport, který hraje ještě pořád velké množství dětí. Na individuální rovině je vedeme k tomu všemu, o čem píšu výše, na té systémové jim ale mrvíme už v dětství charaktery. Skoro ideální terén pro psychology, ustát se ctí to totiž může jen hodně silná osobnost.

Pokud v tom prostředí chtějí obstát, musí kromě obrovských tréninkových dávek vstřebat také to, že budou součástí prasáren. Já na ni narazil už v patnácti, v dospělých kategoriích je to ale naprosto běžná součást každé sezóny na všech úrovních. Cinknutých jsou desítky zápasů, mnohdy je to dokonce tak, že si rozhodčí nechávají platit za to, že budou pískat „rovinu“. Řešení to ale nemá, leda že by se celý svaz rozpustil a vystavěl znovu. Vzpomeňte si ostatně, jak rychle a vlastně bez výsledků se z pozice předsedy poroučel bývalý reprezentant Ivan Hašek. Moje hypotéza je tato: vcelku záhy zjistil, že je svaz nereformovatelný. A teď si dejte svoje dítě na fotbal…

SDÍLET