Válka jako reklama. Syrské dobrodružství Moskvy funguje coby svérázné PR

Karel Svoboda

07. 10. 2020 • 11:03
Uplynulo pět let od chvíle, kdy Rusko oficiálně vstoupilo do syrského konfliktu na straně vojsk Bašára Asada. Jeho konec se zdál kdysi být nevyhnutelný, než příchod silného protektora a letecké útoky v jeho režii situaci zcela změnily.

Syrské vládní síly začaly díky podpoře Moskvy dobývat zpět ztracené území a Rusko získalo pověst aktéra, který zvrátil průběh války ve prospěch Damašku. A odneslo si také řadu obvinění z válečných zločinů či bombardování civilních objektů včetně nemocnic. Analýz motivací ruské strany již vzniklo dost – můžeme se přiklánět k tomu, že šlo o geopolitické důvody, snahu likvidovat „vlastní“ radikály mimo ruské území, zkoušku nových zbraní a taktik nebo třeba prostě o podporu spřízněného režimu. Věnovat se ale chci důsledkům ekonomickým, které nejsou na první pohled tak zřejmé.

Jedná se o vývoz bezpečnostních služeb a zbraní. Jakkoli to může znít cynicky, z hlediska byznysu pomohla válka v Sýrii upevnit vztahy s jednou důležitou cílovou skupinou. Podpora Asadovi zdůraznila ochotu Moskvy pomáhat režimům, které Západ považuje za odsouzeníhodné. Ostatně, k Moskvě (a Pekingu) se přikláněl nejen Mugabe či Umar al-Bašír, ale i další. Rusko ukázalo, že je ochotné na podporu svých klientů působit nejen politicky, ale pokud to bude potřeba i silově.

Typicky jde o režimy, které se nemohou opírat o férové volební výsledky, popřípadě svoji podporu mezi voliči zcela ztratily, je jedno jestli kvůli korupci nebo kvůli diktátorským tendencím. Není tak ani divu, že se jejich představitelé na Rusko s žádostí o pomoc přímo obracejí. Moskva se na kvalitu demokracie či vládu práva neptá, považuje ji za čistě vnitřní věc, která ji nezajímá, pokud je politika dané země v danou chvíli v souladu s jejími zájmy.

Zkráceně řečeno, ruská operace v Sýrii posloužila jako perfektní reklama na ruské zbraně i ruské soukromé vojenské společnosti (ruské zákonodárství přitom tento termín nezná, představitelé země odmítají, že by něco takového existovalo). Rusko se samo netajilo, že si v Sýrii může zkoušet nové zbraně, což také dělalo a mohutně propagovalo, někdy dokonce až tak, že ministr průmyslu Denis Manturov mluvil o nových tancích Armata testovaných přímo v bojích, což odborná veřejnost zpochybňovala. Nic to nemění na tom, že se ruské zbraně alespoň z pohledu cílové skupiny ukázaly jako velmi efektivní. Mějme přitom na paměti, že těmto „klientům“ nejde o boj proti moderním armádám, jako spíše proti guerillovým uskupením podobným Islámskému státu.

Do daného systému dobře zapadá i činnost tzv. Wagnerovy skupiny. Ta poskytuje služby od ochrany politiků po přímou bojovou činnost, výměnou za to dostává přímý podíl na těžbě nerostných surovin. Nejedná přitom jako součást ruských ozbrojených sil, ale dělá za ně špinavou práci hlavně tam, kde by hrozily velké ztráty regulérní armády nebo nežádoucí spojení s Ruskem. Relativně organizovaná síla s bojovými zkušenostmi je v konfliktech lokální povahy často rozhodujícím faktorem.

Nejnověji sledujeme tento trend v Africe, kde lidé jako prezident Středoafrické republiky Touadera (jehož bezpečnostním poradcem je ruský občan, zřejmě důstojník vojenské tajné služby Valerij Zakcharov) či prezident Guineje Alpha Condé či Edison Mnangagwa v Zimbabwe pošilhávají po ustavení či upevnění své moci na úkor opozice. K tomu se jim podpora ze strany Moskvy hodí. Pro Rusko jsou tyto režimy atraktivní, protože mohou výměnou za „bezpečnostní služby“ poskytnout suroviny, které samo nemá nebo jejichž těžba je pro firmy jako Rosněfť, Alrosa či Gazprom příliš nákladná. Nemusí jít vždy jen o čistě vojenskou podporu, ochota Ruska poskytnout půjčky na oblíbený projekt místního prezidenta, a to bez ohledu na ekonomickou smysluplnost, je také vítaná…

Má to háček, který celý tento model dělá poměrně rizikový. Ruští klienti jsou často velmi zadlužení a nemusejí zvládat splátky svých závazků. Rusku tak podpora zkorumpovaných či autokratických režimů ne vždycky vychází. Sázka na Jacoba Zumu v Jihoafrické republice skončila fiaskem, kdy zjevná podpora výměnou za prosazení nesmyslně drahé jaderné elektrárny s Rosatomem jako hlavním dodavatelem přinesla jen ztráty ve chvíli, kdy jeho nástupce celý projekt zrušil jako naprostý nesmysl. Prakticky v každém případě dochází k tomu, že ohrožení ruského klienta je, vzhledem k soukromé povaze vztahů, ohrožením ruských zájmů.

Ruská operace v Sýrii tak s sebou nese ještě jeden důležitý aspekt, a to komerční. Pro zemi, která je schopna vyvážet kromě surovin a potravin pouze zbraně či bezpečnostní služby, to vůbec není zanedbatelný aspekt. Zatímco na velkých trzích panuje tvrdá konkurence, zmiňované režimy jsou pro rusko „dostupné“. Tam, kde západní firmy mohou mít z politických důvodů překážky pro prodej zbraní, má Rusko volné ruce, což zjevně chápe jakou svéráznou konkurenční výhodu. Spojte si to s faktem, že dané země obecně můžou mít vyšší poptávku po zbraních, protože se musejí opírat o silnou armádu. Výsledek téhle rovnice se Moskvě pochopitelně líbí.

SDÍLET