Uplynulo pět let od chvíle, kdy Rusko oficiálně vstoupilo do syrského konfliktu na straně vojsk Bašára Asada. Jeho konec se zdál kdysi být nevyhnutelný, než příchod silného protektora a letecké útoky v jeho režii situaci zcela změnily.
Syrské vládní síly začaly díky podpoře Moskvy dobývat zpět ztracené území a Rusko získalo pověst aktéra, který zvrátil průběh války ve prospěch Damašku. A odneslo si také řadu obvinění z válečných zločinů či bombardování civilních objektů včetně nemocnic. Analýz motivací ruské strany již vzniklo dost – můžeme se přiklánět k tomu, že šlo o geopolitické důvody, snahu likvidovat „vlastní“ radikály mimo ruské území, zkoušku nových zbraní a taktik nebo třeba prostě o podporu spřízněného režimu. Věnovat se ale chci důsledkům ekonomickým, které nejsou na první pohled tak zřejmé.
Jedná se o vývoz bezpečnostních služeb a zbraní. Jakkoli to může znít cynicky, z hlediska byznysu pomohla válka v Sýrii upevnit vztahy s jednou důležitou cílovou skupinou. Podpora Asadovi zdůraznila ochotu Moskvy pomáhat režimům, které Západ považuje za odsouzeníhodné. Ostatně, k Moskvě (a Pekingu) se přikláněl nejen Mugabe či Umar al-Bašír, ale i další. Rusko ukázalo, že je ochotné na podporu svých klientů působit nejen politicky, ale pokud to bude potřeba i silově.
Typicky jde o režimy, které se nemohou opírat o férové volební výsledky, popřípadě svoji podporu mezi voliči zcela ztratily, je jedno jestli kvůli korupci nebo kvůli diktátorským tendencím. Není tak ani divu, že se jejich představitelé na Rusko s žádostí o pomoc přímo obracejí. Moskva se na kvalitu demokracie či vládu práva neptá, považuje ji za čistě vnitřní věc, která ji nezajímá, pokud je politika dané země v danou chvíli v souladu s jejími zájmy.
