Na britskou „catch all party“ nemáme buňky. Co postavit proti Babišovi italský blok?

 FOTO: Profimedia

Martin Schmarcz

06. 10. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Krajské volby potvrdily, že kyvadlo se začalo pohybovat směrem od Andreje Babiše. Demokratická opozice sahá po většině. Aby však měla za rok jistotu, že jí dosáhne, musí se poprat se dvěma problémy: rozdrobeností a důvěryhodností. Oba by mohlo vyřešit sestavení volebního bloku po vzoru Itálie, v němž by se sdružilo více stran, a který by měl vlastní název a silného lídra. Složité? Možná. Účinné? Jistě!

Nějakou dobu po listopadu 1989 jsme se zhlíželi v britském stranickém systému. Ale málo platné, k ostrovní politické kultuře máme daleko, naším osudem je kontinent. Co se týká uspořádání společnosti, máme asi nejblíže k Němcům. V záležitostech, jako je vztah k vládě a vůbec stranám, však máme mnoho společného s Italy. Nadáváme na „ty nahoře“, nejsme příliš loajální k vlastnímu státu, naše přízeň je přelétavá. Ostatně i v Itálii se rozpadlo tradiční politické spektrum. Nahradil ho systém širokých volebních bloků.

Můžeme to brát tak, že Italové nás předběhli. Berlusconi se svým hnutím „Forza Italia!“ vyhrál volby již v roce 1994. Šlo o stranu typu business-firm party. Na Západě Andreje Babiše srovnávají s Berlusconim. To však nesedí, protože přes všechny kontroverze italský mediální magnát vždy konzistentně prosazoval pravicovou reformní politiku. Neboli jeho hnutí sice bylo nové, široké, oligarchické a docela populistické, ale zcela jasně ideově vyhraněné. V každém případě tím začala éra totálního překreslení italské politické mapy.

Dnes se ve volbách obvykle utkávají tři velké koaliční bloky složené z více stran. V parlamentu pak každý z jejích členů utvoří vlastní poslanecký klub. U nás něco takového zkusila Čtyřkoalice, která se později redukovala na Koalici KDU-ČSL a US-DEU, přičemž každá ze stran pak ve Sněmovně působila samostatně. Tenkrát zde však stále fungovaly dvě velké strany, levicová ČSSD a pravicová ODS, šlo tedy „jen“ o to dát dohromady menší subjekty a vytvořit silnou alternativu.

Dnes je situace kvalitativně jiná. Z tradičních stran není opravdu silná žádná. Existuje tu právě jen obdoba Forza Italia. Když už jsme se vydali na tu italskou cestu rozbití tradičního spektra – která je zjevně jednosměrná – nenastal čas pokročit po ní o kus dál? Sám bych se rád otočil a běžel zpět do 90. let, ale obávám se, že to prostě není možné. Z politického akvárka máme rybí polévku, tak se ji snažme aspoň dovařit tak, aby šla pozřít a svobodnému člověku z ní nezaskočila ostrá autoritativní kost v krku.

Utvoření koalic více menších stran u nás komplikuje vysoké kvorum, kdy se pětiprocentní klauzule lineárně sčítá, takže spojení tří subjektů musí získat nejméně patnáct procent hlasů, čtyř už dvacet procent. Volební stranu nic takového neomezuje. Problémem je financování, protože nový zákon neumožňuje vložit do takového subjektu prostředky zakládajících stran, což je absurdní nesmysl, který z hlediska transparentnosti vůbec nic neřeší a jen dusí svobodnou politickou soutěž. Muselo by se najít nějaké řešení.

Po překonání počátečních potíží nabízí volební blok, říkejme mu třeba „Svobodné Česko“ několik výhod. Za prvé by upozadil značky stran, což by utlumilo řevnivost jejich sympatizantů a případnou nechuť k „těm druhým“. Za druhé by odstranil rozdrobenost beze strachu z překonání hranice pro vstup do Sněmovny (která je sice spíše psychologickou, ale silnou překážkou v integraci). Za třetí by zmizela nedůvěra, která u mnoha voličů stále přetrvává vůči tradičním pravicovým stranám, neboť by šlo o nové hnutí.

Spolupráce, síla a důvěra, to jsou tři hlavní atributy, které by mohl nový volební subjekt přinést. Nejsilnější z tradičních stran – ODS – nemá šanci, aby znovu získala všechny tři naráz. Proto, jak říká politolog Ladislav Mrklas, „už nikdy sama nevyhraje žádné volby“. Obvykle se to otlouká o hlavu Petru Fialovi, který opravdu není tak silným lídrem jako někteří jeho předchůdci. I kdyby ale byl, tak situace je jiná a tvrdé limity, na něž standardní pravicová strana i kvůli své minulosti naráží, prostě nelze překonat tak snadno.

Kyvadlo se ovšem opravdu vrací. To ukázalo krajské klání, které se stalo referendem o Babišovi – a proto rozhodně neplatí, že šlo o volby druhého řádu; nepravdivé je i tvrzení, že prostě přišli všichni voliči opozice a ANO nikoli. Místo chtěných 30 % získal „český Berlusconi“ jen 21,82 %. Pravicová opozice bez Pirátů dostala zhruba 35 %. Takto snadno to samozřejmě nelze přepočítat na sněmovní volby, které jsou navíc až za rok. Ale cosi to naznačuje.

Přesná čísla nejsou zásadní. Trend však ano. Kromě toho v politice záleží na symbolech. Voliči vidí, že Babiš je porazitelný, byť šlo „jen“ o kraje. Nedejme se mást tím, že opticky dostalo ANO nejvíce hlasů. Až obsazení hejtmanství ukáže, kdo získal většinu. Lidem, kteří odmítají zemanovsko-babišovský režim, ale od roku 2013 jdou jen od porážky porážce, tak svitla naděje. Bylo by škoda ji zahodit. I proto, že silný subjekt s nadějí na vítězství by snad vrátil politice přízeň velkých sponzorů. Dnes má peníze na marketing jen ANO.

„Svobodné Česko“ by (bez strachu z psychologické klauzule) mohlo cílit na překonání hranice 30 % hlasů, již ostatně před pár lety jak ODS, tak ČSSD dosahovaly. Volební strana by vyloučila možnost, že nějaké hlasy „odpadnou“. Šlo by o hnutí s novým názvem a na volebním lístku by si každý kroužkoval ty „své“, neboli v podstatě by pořád podporoval favorizovanou stranu, ale díky synergii jí dával větší sílu. Spolu s Piráty by pak velmi pravděpodobně „Svobodné Česko“ dosáhlo na většinu.

Úspěch nové formace by mohl pomoci opět stabilizovat politické spektrum. Mimo jiné by donutil ČSSD, pokud by chtěla přežít, aby sestavila podobný blok na levici. Jakkoli jejím aktuálním, či spíše akutním, problémem je Babiš, tak perspektivně bude muset vyřešit, jak dostat pod jednu střechu „starou“ a „novou“ levici, což se jí samotné moc nedaří. A Hamáček stejně jako Fiala s ODS naráží se sociální demokracií na hříchy minulosti a klesající důvěru, či přímo otrávenost voličů z této nestarší české strany.

Založit „Svobodné Česko“ jistě není snadné. Kdyby ano, už by vzniklo. Kromě problémů s financováním by museli všichni potlačit svá ega a stranické značky a najít do čela opravdového vůdce. Co se týká nějaké malicherné řevnivosti, tu u dnešního vedení pravicových stran nevidím. Nebo nad ní přinejmenším převládá vědomí zodpovědnosti za budoucnost. Horší je najít a shodnout se na lídrovi. Ale co, ať ho třeba vyberou z několika kandidátů losem – a pak ho podporují s vědomím, že férově rozhodla náhoda.

Nová volební strana by byla v politice tím, čemu se v obchodních aplikacích říká „integrátor“. Už nechodíte do jednotlivých obchodů, prostě důvěřujete nastavení svého programu, kde máte „vše na jednom místě“. V komplexním světě, kde se většina lidí sama neorientuje ani v tom, kde nejvýhodněji koupit nejlepší košili či blůzu, je prostě třeba rozhodování co nejvíce zjednodušit a dát jim ho doslova „pod nos“. Zde marketingově silnou, vše důležité zahrnující a důvěryhodnou volební platformou. Vzhůru, svobodné Česko!

SDÍLET