KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Česko formálně učinilo krok směrem k postkoronavirové rekonvalescenci. Vláda zaslala do Bruselu tzv. „národní plán obnovy“, na jehož uskutečnění požaduje z centra Evropské unie celkem 180 miliard korun. Pes je zakopán v tom, že Evropská komise na uskutečnění monstrózního plánu obnovy nemá ani vindru a hodlá jej financovat na dluh, jako by vlády už tak nebyly dost zadlužené. Plán však především zavání dojmem, že jeho primárním cílem je obnovení pošramocené důvěry v EU formou demonstrování její velikosti a moci...
Unijní centrála tváří v tvář důsledkům koronavirové pandemie vytvořila Fond obnovy, v němž chce mít celkem 750 miliard eur (19,1 bilionu Kč), jež hodlá „vykouzlit“ z ničeho, tedy vydáváním dluhopisů. A jak to tak u „vševědoucích“ plánovačů chodí, stanovili v Bruselu i přesný poměr, jak mají být tyto dluhové miliardy použity. Takže více než třetina prostředků musí být nalita do „klimaticky šetrných“ projektů, pětina má jít na digitalizaci. Česko v rámci národního plánu obnovy hodlá i s využitím unijních peněz investovat až 200 miliard Kč. Největší část, zhruba 91 miliard, chce vláda napumpovat do infrastruktury a na přechod ke klimaticky šetrnému hospodářství. Desítky miliard poputují také na „digitální transformaci“, včetně digitalizace soukromých firem, což je bizarní, ale k této pozoruhodnosti se ještě dostaneme.
Původem česká eurokomisařka Věra Jourová (ANO) vysvětlila, že tento „velký balík peněz“ má posloužit k tomu, „abychom se posunuli skokem dopředu“. Jak se v takových případech říká: přání je otcem (respektive i matkou) myšlenky. Je iluzorní myslet si, že k lepším zítřkům lze skočit oportunistickým přeléváním stovek miliard do – státními úředníky a politiky narýsovaných – projektů v oblasti „zelené tranzice“, digitalizace či „rozvoje infrastruktury sociálních služeb“ nebo „rozvoje regionálního kulturního a kreativního sektoru“. Jde spíše jen o zbožné přání a víru v lepší příští. Ostatně, naše země je již 17 let součástí jiného masivního plánu obnovy, jenž plyne z členství v EU, potažmo z masivního toku eurodotací. Tzv. čistá pozice Česka dosáhla za tuto dobu celkem 900 miliard korun. Ne snad, že by se Česko nevyvíjelo, nemodernizovalo. Nicméně, žádný mimořádný skok vpřed se nekonal (s výjimkou kont majitelů firem, jež z veřejných eurofondů čerpají miliardy). Za západními státy EU zaostává Česko skoro pořád stejně. Přibližovat se jim začíná možná tak v zadlužování veřejných financí…
Idea vládním supercentrem řízeného a dotovaného „skoku vpřed“ (za cenu zadlužení daňových poplatníků) je vadná z principu. Přirozeného rozvoje a modernizace ekonomiky nelze dosáhnout rozhodnutím politiků a centrálním přerozdělováním. Skutečný byznys, tedy ekonomický rozvoj, vzniká a funguje zdola. Ne z rozhodnutí Evropské komise. V normálním ekonomickém světě se hodnoty a skutečný rozvoj vytvářejí tak, že nejdříve přijde nápad, záměr, služba, produkt, které by mohly přinést prospěch spotřebitelům. Až poté se řeší financování.
