Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

117 vypálených raket, šest jaderných testů. Připomeňte si Kimovo zbrojní snažení, které teď vzdává

117 vypálených raket, šest jaderných testů. Připomeňte si Kimovo zbrojní snažení, které teď vzdává

Po měsících severokorejských raketových testů a vzájemných výhrůžek mezi Washingtonem a Pchjongjangem svítá mezinárodní bezpečnosti na lepší časy. Severokorejský vůdce Kim Čong-un oznámil, že KLDR dnešním dnem s okamžitou platností zastavuje jaderné a raketové testy a uzavře i jadernou střelnici na severu země. Podívejte se, čeho ve svém zbrojním programu Kim dosáhl.

Testy raket

KLDR podle odhadů vypálila od roku 1984 do posledního testu rakety loni v listopadu 117 raket různého doletu. Současný severokorejský vůdce Kim Čong-un otestoval za šest let svého vládnutí přes 80 balistických střel. To je více, než kolik jich za své vlády vyslali jeho otec Kim Čong-il (15) a děd Kim Ir-sen (16) dohromady.

1080p 720p 360p
KLDR: jak vznikl hrozivý režim a proč se (ne)bát jaderného konfliktu

Podle odhadů z roku 2015 vlastní KLDR přes 1000 raket různého typu. Severokorejské rakety se dělí na střely krátkého, středního a dlouhého doletu. Střely krátkého doletu mají dolet maximálně 1000 kilometrů, ale často i jen několik set kilometrů; mezikontinentální střely dlouhého doletu pak mohou za určitých podmínek dosáhnout vzdálenosti kolem 6000 kilometrů. Testovány byly třeba raketa krátkého doletu Scud, raketa středního doletu Pukguksong-2, raketa krátkého až středního doletu KN-17 či rakety středního až dlouhého doletu Hwasong-12 či Hwasong-15.

Vývoj raket v KLDR začal v 70. letech, do země byly dodávány sovětské rakety R-300 Elbrus (SS-1 či Scud-B) o doletu 300 kilometrů. Na jejich základě severokorejští inženýři začali vyvíjet vlastní rakety a na severovýchodním pobřeží země vybudovali střelnici Musudan. V roce 1984 KLDR poprvé otestovala raketu Hwasong-5 (Scud-B).

Připomeňte si některé z raketových testů v posledních letech:

  • 5. července 2016 - neúspěšný test dvoustupňové mezikontinentální balistické rakety Tepodong-2, která by podle odhadů mohla s doletem přes 6000 kilometrů teoreticky ohrozit také americký stát Aljaška.
  • 5. dubna 2009 - neúspěšný pokus rakety Unha-2 vynést na oběžnou dráhu komunikační družici Kwangmjongsong-2.
  • 12. prosince 2012 - úspěšný test rakety Unha-3, což je verze Tepodong-2, která vynesla na oběžnou dráhu družici Kwangmjongsong-3.
  • 24. srpna 2016 - test balistické rakety středního doletu Pukguksong-1, která podle USA a Japonska dopadla do japonských výsostných vod.
  • 13. května 2017 - test rakety středního doletu Hwasong-12 s možným doletem až 4500 kilometrů.
Raketa Hwasong-14Raketa Hwasong-14autor: INFO.CZ
  • 4 července 2017 - úspěšný test mezikontinentální balistické rakety Hwasong-14, která by mohl zasáhnout Aljašku (střízlivé odhady stanovily dosah na 7000 kilometrů). Raketa letěla 37 minut, dosáhla výšky 2802 kilometrů a dopadla do Japonského moře.
  • 28. července 2017 - další test mezikontinentální rakety Hwasong-14. Raketa letěla 47 minut a údajně dosáhla výšky 3000 kilometrů.
  • 29. srpna 2017 - další test rakety středního doletu Hwasong-12. Raketa přeletěla Japonsko, doletěla 2700 kilometrů daleko.
  • 15. září 2017 - další test rakety středního doletu Hwasong-12. Raketa opět přeletěla Japonsko a doletěla ze všech nejdále - údajně překonala vzdálenost 3700 kilometrů.
  • 28. listopadu 2017 - test mezikontinentální balistické rakety Hwasong-15, jejíž dosah podle Pchjongjangu pokryje celé území USA. Raketa dopadla do Japonského moře asi 1000 kilometrů od místa odpalu a údajně dosáhla výšky na 4500 kilometrů.

Jaderné testy

  • KLDR dosud provedla šest jaderných zkoušek: v říjnu 2006, v květnu 2009, v únoru 2013, dva v roce 2016 (leden a září) a poslední v září 2017.
  • Zkouška 9. října 2006 nebyla podle expertů příliš úspěšná, podle odhadů měla sílu maximálně dvě kilotuny trinitrotoluenu (TNT).
  • Test z 25. května 2009 měl sílu přibližně 2,4 kilotun TNT.
  • Test z 12. února 2013 měl sílu devíti až 16 kilotun TNT.
  • Další test z 6. ledna 2016, kdy KLDR ohlásila úspěšnou zkoušku miniaturizované vodíkové pumy, měl sílu nejméně sedmi kilotun TNT.
  • Síla pátého testu z 9. září 2016 se odhaduje na 15 až 25 kilotun TNT.
  • Síla bomby z 3. září 2017 se odhaduje na 70 až 280 kilotun TNT, údajně se jednalo o test vodíkové bomby.

Jaderná střelnice

Jaderné zkoušky se konají ve vesnici Pchunggje v hornaté izolované provincii Hamgjong pukto v okrese Kildžu na severovýchodě země asi 100 kilometrů od hranic s Čínou a 200 kilometrů od ruských hranic. Zde se uskutečnilo všech šest jaderných testů.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1