RECENZE MICHALA BORSKÉHO | Tradiční automobilka vstupuje s elektrickým modelem do nové éry. Jak úspěšný nakonec bude, ukáže až čas – ale už teď je možné říct, že s duchem milánské značky má pramálo společného. Otázka je, jestli byl její někdejší „vznešený duch“ v komerčním smyslu vůbec udržitelný.
Když jsem nedávno pojednával o prodejích zahraničních automobilek na českém trhu, svoji oblíbenou Alfu Romeo jsem při tom vynechal. Proč? Protože to moc za zmínku ani nestálo.
K letošnímu březnu u nás prodala 23 aut a za celý loňský rok 198 vozů (modelů Giulia, Stelvio a Tonale), což ji řadí na „pěkné“ 34. místo.
Alfa samozřejmě nikdy nepatřila mezi tuctovky – v dobrém ani ve zlém – a je na tom letitě po právu bita.
Nedávné vtělení koncernu Fiat a tím i Alfy Romeo pod hlavičku převážně francouzského molochu Stellantis znamenalo příchod sdílených koncernových platforem i další techniky do vozů z Lombardie.
Prvním plodem této konstelace bylo před dvěma lety menší SUV Tonale, a teď jej následuje ještě ordinérnější a menší Milano.
Plastová svatokrádež
Abychom pochopili, co se vlastně s jednou z nejcennějších značek (alespoň z hlediska historie) momentálně děje, je nezbytné lehce zabrousit do minulosti.
Jméno firmy spojuje názvy A.L.F.A. (Anonima Lombarda Fabbrica Automobili) a konstruktéra Nicoly Romea, který v podniku nejprve koupil podíl a osm let po založení jej celý převzal.
Již v předválečné éře představovaly rudé Alfy na sportovním poli hrdinný odboj proti děsuplným německým strojům Mercedes a Auto Union, později se od ní odrodilo Ferrari; sportovního espritu se ale nikdy nevzdala.
Zhruba do 70. let platila Alfa za rovnocenného konkurenta německých BMW či Fordů, včas ale nezachytila nové trendy, a od té doby se plus minus táhnou její martyria spojená s kolísavou kvalitou výroby, nevyhovující skladbou modelů i ztrátou identity.
Tu se jí podařilo znovu objevit s kvalitativně notně vylepšenými modely Giulia a Stelvio s vlastními motory a pohonem všech nebo zadních kol.
Jejich drahý životní cyklus se ale rychle chýlí ke konci a ničeho podobně charakterního už se od Alfy nejspíš nedočkáme.
Nové modely jsou stavěny na koncernových základech, tedy s technickými útrobami shodnými s vozy Citroën, DS, Fiat, Peugeot, Jeep, Opel a dalšími členy Stellantisu.
Při pohledu na nejčerstvější novinku nelze než kvitovat její italský šarm, ještě víc ale upoutá kus proděravělého černého plastu v tradiční „podkově“ na chladiči.
Ano, zjevně by měl připomínat nádherný znak firmy s křížem a hadem. Podobně pohledný „bastl“ byl ale k vidění asi jen na Alfě Spider z poloviny 80. let.
Zjevně nejhezčí logo v automobilovém světě je stejně krásné a komplikované jako celá Itálie.
V kruhu se tísní kříž sv. Jiří ze znaku Milána a zelený korunovaný had, který požírá saracéna. Ten je také spjat s Lombardií, patří totiž do erbu mocného rodu Viscontiů, dávných vládců Milána.
Vnitřní futuro
Uvnitř najdete členitou palubní desku, která se snaží odkazovat na tradice značky.
Digitální kokpit je orámován klasickým „dalekohledem“, který k vozům Alfa Romeo prostě patří, středová dotyková obrazovka je zase mírně natočená směrem k řidiči.
Dobrou zprávou je, že zůstala fyzická tlačítka pro ovládání klimatizace. Minimalistické ovládání automatické převodovky pak evidentně pochází od Peugeotu a spol., stejně jako startovací tlačítko, klíček a další detaily.
Nicméně pozor, Alfa Romeo Milano má být nejprostornějším vozem ve své kategorii, třeba kufr nabídne objem 400 litrů.
Elektrický pohon bude mít výkonnostní verze Electrica (156 k) a Veloce (240 k), přičemž by Milano mělo ujet až 410 km na jedno nabití, což odpovídá dojezdu asi 15 litrů nádrže nafty. Je to díky baterii o kapacitě 54 kWh, kterou bude možné dobíjet výkonem 100 kW.
Hybrid označený jako Ibrida pak kombinuje benzinový tříválec o objemu 1,2 litru s 21kW elektromotorem – opět koncernové dílko, které dosahuje na celkový výkon 136 koní.
Jak už bylo řečeno, podvozková platforma je shodná s vozy jako Jeep Avenger, Fiat 600 nebo Peugeot 2008.
Těžko říct...
Skalní fanoušci automobilových značek tvoří nezanedbatelné vlivové entity a u některých specifických výrobců, jako jsou třeba Honda, Volvo nebo zrovna Alfa Romeo, jde o lidi velmi vyhraněné. Jejich oddanost je nezměrná, to ale výrobce neuživí.
Velká část příznivců totiž nemá na to, aby si nová auta od svého oblíbence pořizovala. Pořizují si tedy ty starší, čímž ovšem dělají firmě občas medvědí službu, neboť například mimoděk podporují zvěsti o horší kvalitě a podobně.
Příběh o vášni jménem Alfa Romeo je plný milostných vzplanutí i masochistických depresí.
Jakým směrem se bude budoucnost značky ubírat, je ve hvězdách. Podle mě je ale jisté, že těch skalních fanoušků hodně ubude, protože charakter značky, ať už byl jakýkoliv, nenávratně mizí. Mimochodem, slyšeli jste někdy o Alfě Romeo, která by se vyráběla v Polsku? Tak tohle je ona.
