ROZHOVOR JANA MALINY | Pražský magistrát chce kočáry s koňmi vytlačit z centra, prý kvůli utrpení zvířat. Jenže ti, kdo o tom rozhodují, často nikdy nestáli ani ve stáji a o koních prostě nevědí nic. „Kůň je vyšlechtěný pro spolupráci s člověkem. Vzít mu práci znamená mu ublížit,“ říká Tomáš Förchtgott, který vede jedinou záchranku pro velká zvířata v Česku. V rozhovoru popisuje, co koně skutečně potřebují, proč fiakristé svá zvířata netýrají a jak městské zásahy mohou koním paradoxně víc uškodit než pomoci. Jak se říkalo za minulého režimu: Iniciativní blb je horší než třídní nepřítel.
Tomáš Förchtgott se ke „koňské záchrance“ dostal díky prolnutí dvou světů: jeho technického zázemí profesionálního řidiče a odbornosti jeho partnerky – zootechničky. Společně si postavili menší stáj, pořídili auto a přívěs a od roku 2004 začali koně převážet i jako autorizovaní přepravci. Postupně vyvíjeli závěsné systémy, které zraněného koně během transportu odlehčí tak, aby nemusel stát na postižené končetině, a tím pádem netrpěl při převozu.
K debatě o fiakrech přistupuje z pozice praxe: zdůrazňuje dlouhodobou domestikaci koně a potřebu práce, pohybu a kontaktu s člověkem.
Když dnes sleduje snahu pražských politiků a aktivistů omezit provoz fiakrů na Staroměstském náměstí, mluví s klidem, ale zjevnou zkušeností. „Kůň není plyšák. Je to tvor, který tisíce let slouží člověku. Potřebuje práci, pohyb a kontakt. Vzít mu to znamená ublížit mu,“ říká muž, který zasvětil život jejich záchraně.
Z kamionu do sanitky
Pane Förchgotte, jak se člověk vůbec dostane k tomu, že provozuje záchranku pro velká zvířata?
Vedla mě k tomu moje paní, inženýrka zootechnička. Já jsem spíš technického rázu, bývalý řidič z povolání. Tak se to propojilo – ona rozumí zvířatům, já technice. Před pětadvaceti lety jsme si pořídili první koně, postavili malou stáj a protože jsem měl řidičská oprávnění na všechny druhy vozidel, pořídili jsme auto a přívěs. Zpočátku jsme jezdili se svými koňmi po závodech, ale v roce 2004 jsme se stali i autorizovanými přepravci.
Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do záchrany zvířat?
Klinika chorob koní nás tehdy oslovila, protože potřebovala vyřešit převozy ortopedických pacientů. V běžných podmínkách to bylo velmi obtížné. V Itálii jsme viděli, jak vypadá skutečná sanitka pro zvířata, a napadlo nás přizpůsobit ten systém českým podmínkám. Vymysleli jsme závěsný systém, který zvíře podpírá při převozu tak, aby nemuselo stát na postižené noze.
Zavedli jsme i vybavení pro ležící koně – naviják, podložky, zvedací systémy. Po světové konferenci záchranářů velkých zvířat v roce 2015 jsme se začali věnovat i vyprošťování zapadlých koní. Dnes spolupracujeme s hasiči v rámci Integrovaného záchranného systému Jihomoravského kraje jako jeho ostatní složka. Díky podpoře kraje máme špičkové vybavení.
Jak vypadá vaše práce v praxi? K jakým situacím vyjíždíte nejčastěji?
Naše činnost má několik podob. Přepravujeme zvířata, která už nelze ošetřit v terénu – když se jejich stav zhorší natolik, že potřebují kliniku. Často jde o plánované výjezdy, ale i o akutní zásahy. Koně převážíme buď v závěsu, nebo vleže.
Další oblastí je spolupráce s hasiči. Vyjíždíme třeba k případům, kdy kůň zapadne do bahna, spadne do sklepa nebo do šachty. Pomáháme i s výcvikem hasičských jednotek, aby věděly, jak při záchraně zvířat postupovat bezpečně.
A pak jsme také záchranná služba na závodech – hlídáme možné kolize, asistujeme pořadatelům, zajišťujeme bezpečnostní a evakuační plány. Třeba pro velké akce jako Prague Playoffs v O2 areně. Naším cílem je prevence – aby se koně ani lidé nezranili.
Koně na Staromáku jsou v perfektní kondici
Z toho, co říkáte, máte ke koním hodně blízko. Jak se díváte na současné snahy vytlačit fiakry z historického centra Prahy?
Sleduji to od roku 2021, kdy se to začalo řešit přes magistrát. Chápu lidi, kteří koně litují – vidí je tahat vůz v horku a řeknou si „chudáci“. Jenže kůň, který je chovaný tisíce let pro práci, má s divokým koněm málo společného. Říkám to často na seminářích: chtít z domácího psa udělat vlka taky nejde.
Kůň je úžasný tvor, ochotný sloužit člověku – predátorovi – někdy až za hrob. Sloužil ve válkách, v dopravě, při práci na polích. Je vyšlechtěný pro spolupráci s člověkem. Když mu vezmeme možnost činnosti, ubližujeme mu. Kůň nemůže žít volně v české přírodě. Potřebuje pohyb, aktivitu a kontakt s lidmi.
Jak se podle vás mýlí lidé, kteří mluví o „utrpení“ koní v lehké zápřeži?
Často nerozumějí tomu, co znamená welfare. Každý kůň má jiné nároky – stejně jako člověk. Některé poučky, které aktivisté opakují, jsou naprosto mimo realitu. Například že kůň musí mít 24 hodin denně přístup k vodě. To je nesmysl. Ve volné přírodě se žádné zvíře nezdržuje u napajedla celý den. Když koně naučíme mít vodu neustále, ztratí schopnost hospodařit s vnitřní vlhkostí, a například při delším převozu může mít problém.
Lidé z nich dělají domácí mazlíčky. Ale ti koně jsou zvyklí pracovat. Stačí se podívat na záběry fiakristů – koně jsou dobře živení, opečovávaní, krásní. Tyhle koně rozhodně nikdo netýrá. Naopak, daleko horší případy jsou u domácích chovů, kde to nikdo nevidí.
Máte přehled o tom, jak časté jsou úrazy nebo úhyny koní při práci či sportu?
Za šestnáct let, co jezdíme po závodech, jsme viděli kolem 150 až 160 tisíc startů a byli jsme u tří smrtelných případů. Dvě z nich byly čisté nehody, jako když přejede auto chodce. Letos jsme měli kolem 30 výjezdů k domácím chovům a deset koní nepřežilo – většinou kvůli neznalosti nebo podcenění situace ze strany majitelů.
V devětadevadesáti procentech to není úmysl, jen nevědomost. Dnes si koně může koupit každý a často netuší, co dělá. To je větší problém než fiakristé.
Praha by se mohla inspirovat Vídní – tam koně jezdí po památkách s průvodcem, je to kulturní zážitek. Do historického centra koně patří víc než elektrovozítka.
A co fiakristé konkrétně? Jak to podle vás vypadá v praxi?
Stačí se tam jít podívat. Existuje i záznam celého dne pražských fiakristů. Neříkám, že jinde ve světě je všechno ideální, ale když někdo dělá chybu, má být potrestán on, ne celý obor. Pražští fiakristé si v devadesátkách na vlastní náklady postavili stanoviště s přívodem vody a kanalizací, aby neznečišťovali městskou.
Mají směny, koně pracují maximálně šest hodin denně, obvykle tři, čtyři dny v týdnu. Fiakry jsou lehké, moderní, utáhne je jeden člověk, natož dva koně. Ti koně jsou k tomu chovaní a psychicky připravení.
Správný majitel nechá koně dělat dvě až tři hodiny, pak má pauzu. Nakrmí nejdřív koně, až potom sebe. Protože ví, že je na něm závislý. Když tyto činnosti zrušíme, přestanou se koně vůbec chovat. Krmení stojí spoustu peněz a pokud nebudou mít v budoucnu i komerční využití, nikdo je chovat nebude.
Kritici ale tvrdí, že ve městě je horko, hluk a výfukové plyny. Co na to říkáte?
V tom případě by tam nemohli žít ani lidé. Kůň má jinou termoregulaci než člověk, 35 stupňů ve stínu pro něj není problém, pokud není přetěžován. Fiakristé si to hlídají sami a mají pravidelné kontroly ze státní veterinární správy i od města.
Praha by se mohla inspirovat Vídní – tam koně jezdí po památkách s průvodcem, je to kulturní zážitek. Do historického centra koně patří víc než elektrovozítka.
A mimochodem – už před sto lety měla Praha speciální hasičské jednotky pro koně, kteří uklouzli na dlažbě. Měli trojnožku, pásy, zvedli koně a pomohli mu na nohy. Takže to, co dnes děláme, má i historickou tradici.
Setkal jste se někdy s aktivisty osobně?
Ano, několikrát. Většinou to jsou mladí lidé, často nezletilí, kteří o koních nic nevědí. Na jedné akci v Praze jsem se ptal, kdo z nich má doma koně. Nikdo. Řekl jsem jim: běžte na půl roku do stáje a pak mluvte. Ale oni nepůjdou.
Problém je, že ti, co tyto protesty organizují, často sedí v kanceláři. Posílají tam děti, aby to na fotkách vypadalo hezky. Ale když fiakristy zrušíme, kdo se o ty koně postará? Aktivisté určitě ne.
Kůň, který ztratí kontakt s člověkem a přestane pracovat, psychicky chřadne. Měli jsme hřebce, který se dožil téměř dvaatřiceti let – jen proto, že měl pořád pohyb a kontakt. Kdyby byl jen na pastvině, záhy by zřejmě uhynul.
Zmiňoval jste také, že je důležité, jak se s koňmi pracuje. Co tím myslíte?
Není důležité, jaký nástroj jezdec používá, ale jak s ním zachází. I s ostrým udidlem může pracovat jemně, pokud to umí. Dnes je ale všechno uspěchané – lidé chtějí, aby kůň vyhrával ve čtyřech letech závody. Přitom sedmiletý kůň je pořád „remonta“, tedy mladý ve výcviku.
Starší jezdci jako John Whitaker to vědí a mají respekt k výcviku. Dnes se ale lidé radši přihlásí na kurz narovnávání čaker než na kurz o správném krmení nebo manipulaci s koněm. To je druhý extrém.
Ve Vídni město během covidu fiakristům pomohlo. Měla by se Praha inspirovat?
Určitě. Město by mělo fiakristy zapojit do kulturních aktivit v centru – třeba při akcích na Staroměstském náměstí, mezi radnicemi, při převozu zásilek nebo účastníků kulturních programů. Nemusí tam jezdit auta, město by mělo přehled a kontrolu.
Mrzí mě, že politici rozhodují od stolu, aniž by znali realitu. Přitom máme zákony, které by stačily. Například paragraf 40 zákona o policii umožňuje vstoupit na pozemek bez souhlasu majitele, pokud je důvodné podezření na týrání zvířete. Jenže ten paragraf se nevyužívá.
Lidé to nahlásí, tři měsíce se nic neděje a mezitím zvířata hynou. Viděli jsme to třeba u případů množíren psů. Stát prostě často neplní svou výkonnou moc.
Co byste vzkázal těm, kteří chtějí fiakry zakázat?
Když něco zakážeme plošně, je to jako zakázat auta, protože v nich umírají lidé. Místo zákazů bychom měli dělat všechno pro to, aby se nehody nestávaly, a když už se stanou, aby následky byly co nejmenší.
Trestat se mají konkrétní viníci, ne celé obory. Ale to je složitější – zakázat něco od stolu je snadné. Přesvědčit lidi, že je to populární, taky. Ale to není pomoc zvířatům, jen politická póza.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
