REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Rychlebské hory jsou dost možná nejodlehlejší končinou naší republiky a právě v nich skupinka místních patriotů a sportsmenů pořádá děsuplný vytrvalostní závod. Běží se na vzdálenost, kterou chodili vězni koncentračních táborů při pochodech smrti a vojáci na bojiště s plnou polní, takže nic moc. Vtip je ale v tom, že sportovci tohle martyrium podstupují dobrovolně a dokonce i rádi. Pokusil jsem se stát jedním z nich.
Zhruba před rokem jsem se na těchto místech dojímal nad svým průměrným výkonem na třeboňském půlmaratonu. Uvedl mě po dlouhých letech flákání se zpět do světa běžeckých závodů, ale jestli to nemělo tímto ojedinělým vzepětím skončit, chtělo to rychle najít novou výzvu.
Jenže tělo stárne a na žádné osobní rekordy v distancích 5, 10 či 21,1 kilometrů už to nevypadá, a tak je potřeba hledat motivaci tam, kde rychlost a výbušnost nehrají hlavní roli. Mezi běžci se tomu všeobecně říká „ultra“ a jde typicky o vzdálenosti přesahující rozměr klasického maratonu, tedy 42,2 km. Běhá se nejčastěji v přírodě a aby to stálo za to také v pořádných kopcích. Takový je i závod Zapomenuté hory, jehož registraci mi podstrčil ďábel ukrytý v redakčním kolegovi.
Příprava nepříprava
Kdo v sobě totiž nemá zakódovanou přirozenou potřebu se neustále hýbat a zušlechťovat tělo sportem, ten je odkázaný na vlastní podvědomý systém lstivých motivací a osobních výzev, které na sebe musí s citem chemika míchajícího čistou dávku heroinu pravidelně šít.
Uběhnout 76 kilometrů, to znamená jedno – běhat, běhat a běhat. Běhat pomalu, dlouho a často. Jistě jste si všimli, že jsem vynechal slůvko rychlost. Ne že by určitého tempa, které odlišuje běh od chůze (v té absentuje tzv. fáze letu), nebylo třeba, ale v tretrách na tartanovou dráhu kvůli tomu fakt nemusíte. Mnohem těžší je naučit se běhat pomalu. Kdybyste totiž do nějakého ultra běhu vyrazili v tempu, jaké byste běžně nasadili na půlmaraton, nejpozději na třicátém kilometru by vám došlo a zbytek závodu by byl depresivním bolestivým trápením zakončeným často sportovní sebevraždou, tedy potupným odstoupením ze závodu.
Jenže právě s tímhle jsem měl největší problém. Ne, že bych byl nějaký rychlík, ale běhat v tréninku kilometr za čtyři a půl, nebo za šest minut je prostě rozdíl a mně se na trati nikdy nechtělo uměle zůstávat déle, než bylo pro potřebu uražení dané vzdálenosti opravdu nutné. Prostě jsem netrpělivý a moje tělo se špatně smiřuje s tím, když musí dělat něco pomaleji, než je schopné.
Závod měl termín v půlce října, registrace ale proběhla už v únoru a tak jsem se zprvu opravdu nepřepínal s naběháváním objemu a raději se bavil znovunalezenou radostí z krátkých lokálních závodů, kde se mi občas dařilo prodat něco z někdejší sportovní formy. Běžet dobře šestku nebo dvanáctku je ale úplně jiný sport než zdolat delší vzdálenost. Abych měl motivaci, přihlásil jsem se na padesátikilometrový běh v Krkonoších konaný uprostřed léta – ale vykašlal jsem se na něj. Prostě se mi nechtělo, neměl jsem náladu, morálku a chuť něco dělat.
Tehdy se započal nenápadný pokles formy, který mi moje přechytralé hodinky také s radostí průběžně zvěstovaly. Skoro nikdy jsem neběžel přes 50 km za týden a když to přece jen začalo trochu vypadat, měl jsem na konci srpna velkou nehodu na silničním kole, která mě na dva týdny úplně vyřadila z tréninku.
Přesto jsem se vydal podpořit kamaráda na jeho cestu ultratriatlonem na Slovensku. Běžel jsem s ním 25 km po Malé Fatře a měl toho plné kecky, energie veškerá žádná, krátký dech a těžké nohy. Nebýt různých výživových doplňků, které jsem do sebe průběžně soukal, nejspíš bych jako podpora zcela selhal.
Jáma lvová se blíží
Máte druhou půlku září, závod je za necelé tři týdny, forma mizerná. Co s tím? Nic moc. Jsou tady volby, práce jak na kostele. Vyběhnout zvládám po setmění a to zhruba ob den, více jak deset kilometrů v kuse to skoro nikdy nedá. Přesto se odhodlávám k jedné pořádné zkoušce. Naplánoval jsem necelých 40 tréninkových km po brdských lesích.
Jak to šlo? Škoda mluvit. Ve vytyčený den lije jako z konve, ale nedá se nic dělat. A tak běžím, topím se v blátě, větru a na hřebeni odolávám prvním sněhovým vločkám. Do kopců spíše jdu, než běžím a málo doplňuji tekutiny, takže v tom všeobecném vlhku po třiceti kilometrech zmírám žízní. Hodinky vytrvale ukazují upadající formu. Žádná morální vzpruha se tedy nekoná.
Teď už nezbývá než čekat, futrovat se těstovinami a výživovými doplňky a doufat, že se tělo jakž takž zmátoří. Do Rychleb odjíždím v bojové náladě, zkratkou přes Polsko jsem u registrace Zapomenutých hor v tajemném Račím údolí nedaleko místní metropole Javorníku z Prahy ani ne za čtyři hodiny.
Nikoliv překvapivě je mi přiděleno startovní číslo třináct a na něm záložky pro patnáct kontrol v průběhu závodu. Najím se bryndzových halušek a piva a jdu spát. Na sousední lůžko chystám čelovku, sportovní gely, ampule s magnéziem a protikřečové tablety. Hodinky a telefon dobíjím do plna.
Do boje!
Je 6:55 a s dalšími zhruba sedmdesáti odvážlivci stojím za ranní jinovatky a tmy na startu. Povzbudivá slova moderátorky vůbec nevnímám, chci už jen být v cíli. Těší mě, že okolo sebe nevidím žádné naspídované borce v módních úborech, ale spíše šlachovité kluky nad třicet, ale i nad šedesát, vyzbrojené namnoze trekingovými hůlkami a nepromokavými bundami. Nic z toho já chytrák nemám.
No nic, jde se na věc. Myšlení zužuju na jedinou úvahu: Mentálně připravit tělo na to, že bude deset nebo dvanáct hodin v pohybu, takový delší pracovní den. Jen nebudu sedět v redakci u stolu s počítačem, ale zápolit s terénem a nepřízní počasí. Pojímání závodu jako boje o vítězství nebo o život je vyloženě zpátečnické kazící bojovou morálku. Když není v kondici tělo, musí být bezpodmínečně silná hlava. To by mi snad ještě šlo.
Trať jsem zbytečně moc nestudoval a Rychlebské hory znám tak leda z mapy. Považoval jsem je za víceméně neškodnou pahorkatinu s vlnitým zalesněným terénem asi tak na úrovni Šumavy nebo Jizerek. Chyba! Hned na prvních několika kilometrech nabíráme asi 400 výškových metrů, což je v nohách opravdu cítit. No nic, aspoň se trochu rozdýchám, utěšuji se v duchu.
Padají mi kalhoty a ruce mám slepené od přeslazeného gelu, přesto neopomenu proštípnout první kontrolu a přes mokré kořeny, kameny a kaluže poskakuji dál. Jestli jste v Rychlebách nikdy nebyli a máte rádi ticho až mrtvo, určitě tam zajeďte. I na běžných značených turistických stezkách zažijete prodírání se stromovím a křovisky na úzkých chodnících, aby se vám vzápětí otevřel dechberoucí výhled na vyprázdněnou krajinu nebo epickou mýtinu s prastarými osamocenými listnatými stromy nebo božími muky. Nádhera veliká!
Velká část trasy se pohybuje po česko-polské hranici, úzkém lesním průseku se zbytky plotů, hromadou kamení a podivných hlinitých ďolíků. Boty už mám úplně durch, což není nic moc, ale snažím se toho nevšímat. S velkou nechutí se do sebe průběžně snažím soukat potravu, aby mi tzv. nedošlo. Plíce stačí v pohodě, ale nohy už trochu začínám cítit a to jsem teprve ve třetině.
Už zase lezu do strmého kopce. Doslova, některé kameny jsou tak veliké, že nejde jít, natož běžet. Proklínám se, že jsem si nevzal hůlky. Po prvních kilometrech jsem na cestě víceméně sám, jen u kontroly tu a tam narazím na jiného závodníka. Dobrý vtip přichází asi na pětadvacátém kilometru. Poté, co se vydrápu asi do 1000 metrů nadmořských, narážím na rozhlednu a pod ní potměšilý smích pořadatelů hlásících, že kontrola je na jejím vrcholu a schody jsou prý dost namrzlé. Haha!
Ale běžím dál, nemyslím vůbec na nic. Zapomínám na své blízké, na problémy, na všechno. Před sebou vidím jen cíl a koncentruji se na každý krok, abych nepodklouzl a něco si neudělal. I tak asi dvakrát kvalitně padám a to je vždy směrem na kluzké ostré kořeny.
Mimo soutěž
Rozhodující moment přichází zhruba po pětatřiceti kilometrech. Špatně sleduji hodinky i nijak výrazné značení a tam, kde bych se měl dostat na asi patnáctikilometrový okruh s dalšími stoupáními a padáky, špatně zahýbám, běžím si v klidu hřebenovým močálem a říkám si, že to přece jen jde. Jen už nějak dlouho nebylo občerstvení a kontrola...
Zhruba za dalších deset kilometrů konečně přichází a je to pořádně studená sprcha, informace na cedulce totiž signalizuje, že bych měl být asi na 57. km, jenže podle hodinek jich v tuhle chvíli mám slabých 45. Co teď? Když se budu vracet, naběhnu dalších asi 25 navíc. To by mě dneska asi zabilo. Nebo ne, ale prostě není morál.
Rozhoduji se pokračovat, zalit zlostí a nadávkami sobě samému. Jenže to, co člověka jindy opouští celé dlouhé hodiny nebo i dny, je ve zrychleném vnímání času, jaké představuje závod, pryč ani ne za hodinu. Najednou nevidím věci tak špatně: na bednu by to asi nebylo a stejně naběhám 60 km nádhernou krajinou, i to počasí se umoudřuje a po pomyslném obědě se dělá krásně slunečno, což je ve vrcholícím podzimu kouzelná záležitost.
Sil kvapem ubíhá, je to už spíš indiánský běh. Trať nicméně začíná milosrdně konstantně klesat. Okolo se motají bezstarostní závodníci běžící kratší tratě 26 nebo 46 kilometrů. Stavím u poslední občerstvovačky, hltám poctivý vývar s nudlemi a zapíjím kolou. Gel už můj žaludek nemůže ani cítit.
Za chvíli mě předbíhá první závodník mojí dlouhé distance, který stihl oběhnout to, co jsem já vynechal a v čerstvém běhu mě míjí a mizí v dáli. Čas 7:44, kterého Vojta Grün docílil, je na více než 76 kilometrech opravdu snový. Já dobíhám svoji zkrácenou verzi čítající takřka na vlas rovných 61 km za 8 h 19 m. Kdybych udržel nastolené tempo, běžel bych něco pod 11 hodin a umístil se kolem dvacátého místa. Teoreticky.
V cíli pořadatelům potupně přiznávám nutnost mé diskvalifikace a později se škodolibou úlevou zjišťuji, že podobně dopadlo dalších asi 30 borců, což je na pováženou. Následují obvyklé pocity – chvilka zkalené euforie, úplné prázdno v hlavě a v duši a po několika desítkách minut přece jen dobrý pocit, že jsem si pěkně zaběhal. A to, že to nedopadlo úplně podle představ, je mi vlastně tak nějak jedno, protože dojem z nádherné přírody a nemalého výkonu všechno přebíjí. Tak příště snad lépe a radostněji, ale hlavně nestartovat s třináctkou!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
