Články odjinud

ANALÝZA: Čína slaví čtyřicet let reforem, které přinesly hospodářský zázrak. Kudy se vydá dál?

Čínští komunisté se 18. prosince 1978 rozhodli, že mohou žít i v tržním hospodářství. Dokonce chápali kapitalismus jako jedinou cestu, jak přežít a udržet se u moci. Dnes, o čtyři desetiletí později, se zdá, že se země obrací opačným směrem. Jen cíl zůstal stejný, zachovat vládu komunistické strany.

V roce 1978 byla Čína jednou z nejchudších zemí na světě. Starší Číňané měli v živé paměti občanskou válku čtyřicátých let i desítky miliónů mrtvých při následných represích, střední generace si pamatovala hladomor po neúspěšných ekonomických reformách zvaných „Velký skok vpřed“ s dalšími desítkami milionů mrtvých, a mladí zažili „kulturní revoluci“ šedesátých let s jejími zmatky, ničením památek i vědeckých institucí, a opět s miliony mrtvých. Obyvatelé země včetně jejích vůdců už byli unaveni krvavými experimenty, neustálou nejistotou a mizernou ekonomickou situací. Zdálo se jim, že se Čína ocitla několikrát na pokraji rozpadu a ani komunisté si nebyli jisti, zda lze dále moc udržovat jen násilím. Zvláště když se občas násilí v rámci stranických čistek obrátilo i proti nim.

V této situaci se pragmatici ve vedení strany rozhodli, že už se znovu nesmí vlády ujmout jen jeden všemocný vůdce, jakým byl v roce 1976 zesnulý zakladatel komunistické Číny Mao Ce-tung. A že je třeba posílit čínskou ekonomiku a tím zmenšit nespokojenost lidí. Teng Siao-pching, faktický vládce Číny, proto na zasedání ústředního výboru čínské komunistické strany, které začalo 18. prosince 1978, prosadil rozsáhlý plán reforem a posléze i otevření Číny světu a faktické omezení moci některých komunistických funkcionářů.

Teng byl přitom pragmatik. Právě jemu je přisuzováno rčení, „je jedno, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši“. Měl tím dát najevo, že je jedno, jestli bude mít Čína plánované hospodářství nebo kapitalismus volného trhu, hlavně když bude ekonomicky fungovat. A bezpochyby tím mínil také to, že je jedno, jaký systém udrží komunisty u moci. Hlavně aby u ní zůstali a jejich vedení si mohlo užívat všech jejích výhod bez obav, že je zabijí či nechají mučit jejich spolustraníci, nebo to samé udělají po revoluci vzbouřené davy.

INFOGRAFIKA: Nová Hedvábná stezkaINFOGRAFIKA: Nová Hedvábná stezkaautor: INFO.CZ

Výsledky Tengova přístupu jsou ohromující. Díky tomu, že umožnil zemědělcům hospodařit na svém (i když formálně je dosud všechny půda v Číně státní, takže spíše pronajatém či propůjčeném) a dalším občanům podnikat, je dnes Čína největší ekonomikou na světě. Jak uvádí týdeník The Economist, měřeno místní měnou bylo čínské HDP v roce 2004 jedenáctkrát vyšší než v roce 1978 a další údaje uvádějí, že dnes je pětkrát vyšší než v roce 2004.

Čínská ekonomika letos vzrostla o 6,5 procenta a podle Arthura Kroebera, odborníka na Čínu z firmy Gavekal Dragonomics citovaného agenturou Bloomberg, může růst minimálně pětiprocentním tempem ještě v příštím desetiletí. Počet Číňanů žijících pod hranicí chudoby klesl z téměř 90 procent obyvatel na začátku osmdesátých let minulého století na dnešních šest procent. Číňané také žijí déle – očekávaný věk dožití vzrostl od roku 1978 o deset let – a jsou zdravější.

V zemi přitom stále pevně vládne komunistická strana. Jediný větší pokus o reformu režimu zezdola, studentské demonstrace na pekingském náměstí Nebeského klidu, režim v roce 1989 nechal rozjezdit tanky. A navíc ani to nezastavilo naplánované reformy. Tržní hospodářství se rozšířilo z původních speciálních ekonomických zón do celé země, do komunistické strany mohli po pár letech vstoupit i podnikatelé a nakonec i milionáři a miliardáři. Komunistická strana se začala oddělovat od státního aparátu. Sami vedoucí komunisté či spíše jejich příbuzní začali podnikat a užívat si svého bohatství. Tengem zavedené „kolektivní vedení“ strany znemožňovalo krvavé čistky a zajistilo vedoucím komunistům klidný důchod. Rostla svoboda slova a vyjadřování.

V devadesátých letech minulého století a na začátku století jednadvacátého většina politologů i politiků na Západě věřila v to, že pokud Čína dále zbohatne, dojde v ní k dalším ekonomickým a hlavně demokratickým reformám. Právě tahle víra přispěla mimo jiné k přijetí Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 i k tomu, že Západ a zejména USA otevíraly své trhy čínskému zboží více, než nakolik se otvírala Čína světu.

Jenže v Číně neustále existoval silný státní sektor. Soukromý kapitál se přitom věnoval spíše exportu, státní molochy mající úřední monopoly v mnoha oblastech se soustředily na nevývozní odvětví. Zákony sice platily pro všechny, ale některé byly značně vágní nebo pro jejich využití bylo potřeba být zadobře s příslušnými úředníky a stranickými činovníky. Výsledkem byly divoké poměry a obrovský růst korupce. Stát a komunistická strana do určité míry tenhle přístup tolerovaly. Důvody pro to nejsou zcela jasné. Patrně šlo o to, aby si straníci také užili ekonomického růstu a podporovali ho a navíc případné podvody týkající se cizinců byly vnímány jako chytrý způsob, jak posílit čínský kapitál a získat cizí patenty, vynálezy a vědomosti. V soukromých firmách pracovali lidé z venkova, kteří často měli nízké mzdy, minimální sociální jistoty (žádný nárok na nemocenskou, dovolenou nebo školu pro děti), zatímco státní podniky uměle držely zaměstnanost.

720p 360p
Supermoderní čínská stíhačka překvapila svět. Peking masivně zbrojí a Američané nestíhají

Vznikalo tak sociální napětí a zároveň komunistická strana ztrácela autoritu. Poptávka po zaměstnancích ale postupně zvýšila mzdy, stávky a protesty byť nelegální nakonec vedly úřady před pár lety k výraznému vylepšení sociálního systému a k tomu, že do něj začlenily část lidí, která dosud byla mimo něj. Tento trend stále pokračuje. Výsledkem je ovšem jiný problém.

Číně hrozí, že se dostane do takzvané pasti středního příjmu. Jde o to, že už dávno není oním pověstným producentem levného zboží, které je levné kvůli nízkým nákladům na práci. Země dosáhla střední úrovně příjmů. Jenže pokud se chce dále rozvíjet a zařadit se mezi skutečně vyspělé země, musí přejít k výrobě náročnějšího zboží s vyšší přidanou hodnotou. Jinak nebude její jednoduché, ale dnes už ne levné zboží nikdo kupovat. A není jisté, jestli tohle Čína zvládne. Pouze 30 procent čínské pracovní síly má střední školu či vyšší vzdělání a přes raketový růst počtu vysokoškolských studentů, patentů a vědeckých studií (Čína má ročně nejvíc patentů a vědeckých studií na světě), je jejich úroveň často pochybná.

Čínská komunistická strana pod vedením současného prezidenta a šéfa strany Si Ťin-pchinga na to reagovala plány na rozvoj technologicky vyspělých odvětví. Vývoj nových technologií a produkci náročných výrobků má zajistit získávání patentů a technologií ze zahraničí (Západ podezřívá Peking, že počítá i s průmyslovou špionáží) a budování obřích podniků, které budou konkurenceschopné ve světovém měřítku.

Státní podniky se mají sloučit do ještě větších celků a získat podíly ve velkých technologických firmách, které pak budou řídit. Současně dochází k omezení financování malých start-upů, tedy živelné stránky inovací, kterou je těžké plánovat. Přitom při nástupu SiŤin-pchinga v roce 2013 do funkce prezidenta Číny většina pozorovatelů naopak čekala posílení trhu a privatizaci státních podniků. Stejně tak část odborné veřejnosti očekávala, že Si posílí vládu zákona a veřejně oznámí, že i komunisté se musí řídit ústavou. Nakonec se stal pravý opak. Sen o tom, že až Číňané zbohatnou, budou ještě více uvolňovat regulaci ekonomiky a vydají se cestou k demokracii, skončil.

Si Ťin-pchinga totiž vystrašil úpadek stranické autority a kontroly nad společností v desetiletí před jeho nástupem do funkce. Si se obával, že komunistická Čína by mohla skončit jako komunistický Sovětský svaz, a proto byl vybraným čínským straníkům povinně promítán „dokumentární“ film o ztrátě kontroly komunistické strany a rozpadu SSSR. Ve straně Si provedl čistku, při které zlikvidoval nejen korupčníky, ale i část svých politických oponentů. Strana posílila svoji autoritu na veřejnosti a vedení partaje svoji kontrolu nad jejími členy.

Dalším krokem je posilování kontroly nad státním aparátem i firmami a vůbec nad celou společností. Speciální „pozornost“ je přitom věnována národnostním a náboženským menšinám. Jako potenciálním ohniskům odporu proti centrální vládě i jako určité „laboratoři“, kde lze vyzkoušet metody později využitelné v širším měřítku. V Číně má být ostatně postupně zavedem systém takzvaného sociálního skóre, tedy technologicky vyspělého hodnocení a sledování všech občanů.

Jaký to bude mít vliv na čínskou ekonomiku zatím není jasné. Nicméně přibývá zřejmě – statistiky totiž neexistují – zásahů státu a strany do řízení soukromých podniků. O ekonomice se už v Číně ani nediskutuje, uvádí časopis The Economist. Přitom ekonomická diskuse byla povolena i po potlačení prodemokratického hnutí na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Tento vývoj povede k omezení a nakonec zastavení růstu čínské ekonomiky, tvrdí například ekonom James Robinson, spoluautor knihy Proč státy selhávají. Další ekonomové, například francouzský profesor Gérard Roland, si zase myslí, že Si nebude příliš zasahovat do chodu exportních podniků a nakonec změní svoji politiku. Jak to dopadne uvidíme v průběhu jednoho či dvou desetiletí.

720p 360p
Ujgurové

 

Články odjinud