Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Erdogan už Afrín Kurdům nevrátí. Bude z enklávy pole pro stalinské experimenty?

ANALÝZA: Erdogan už Afrín Kurdům nevrátí. Bude z enklávy pole pro stalinské experimenty?

Kurdské město Afrín padlo do tureckých rukou. Arabští spojenci Ankary v něm ničí kurdské symboly. Kam pošle Ankara své vojáky příště? A dojde k jejich fatálnímu střetu s americkými kolegy z NATO? Nabízíme odpovědi na základní otázky ohledně konfliktu, který podle všeho ještě nekončí.

Kolik životů stálo dobytí enklávy Afrín? Proč je pro Turecko důležité?

Oficiální turecký argument pro útok na kurdskou enklávu Afrín zněl: musíme zlikvidovat Lidové obranné jednotky, tedy teroristické milice syrských Kurdů známé pod zkratkou YPG. Ty jsou podle Ankary identické se separatistickou Stranou kurdských pracujících (PKK), která usiluje o odtržení převážně kurdského jihovýchodu Turecka od zbytku země.

Ankara proslula zjevnou tendencí řadit všechny Kurdy – a nejen je – pod hlavičku PKK. Jeho vládcům v čele s prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem to uvolňuje ruce při vnitřní mobilizaci země stejně jako v propagandě. Vazby mezi YPG a PKK jsou tak nejpevnější v tureckých médiích, na bojišti jsou dramaticky rozvolněnější.

Kurdové

Jisté je, že turecký útok nepřežilo až pět sovek kurdských civilistů a téměř 1 700 bojovníků. Na cestu se vydalo asi 200 tisíc běženců. Turecko hlásí padesátku zabitých vojáků a jejich syrští spojenci několik set mrtvých bojovníků.

A důvod turecké operace, jak jej vidí experti v zahraničí? Nicholas Heras z washingtonského think-tanku Center for New American Security má jasno: „Afrín je jedním ze strategicky nejdůležitějších bodů v severozápadní Sýrii. Turecko se odsud jen tak nehne“.

Jaká je budoucnost enklávy?

Turecký vicepremiér Bekir Bozdag tvrdí, že jeho vojáci v enklávě nezůstanou, přesto v ní už vyvěsili své vlajky. Enklávu prý Ankara předá jejím „pravým majitelům“ a i když turecký lídr nikoho nejmenoval, Kurdové se právem obávají, že oni to nebudou.

Do Afrínu totiž spolu s tureckými vojáky vpochodovaly jimi podporované oddíly tzv. Svobodné syrské armády, která je tvořena především syrskými Araby a Turkmeny. Její bojovníci v Afrínu nejen rabovali obchody, domy a zabavovali automobily, ničili ale také kurdské symboly. Na jiných územích obsazených Turky a jejich spojenci obvykle vzniká jakási místní správa, ovšem pod protektorátem Ankary.

Nejen list The Economist spekuluje o tom, že se enkláva Afrín – už bez většiny jejich kurdských obyvatel – může stát novým domovem syrských uprchlíků žijících v Turecku. A nejen jich: mohou sem prý být přesunuti také rebelové ze syrské provincii Idlib stejně jako další povstalci, kteří se protiví proruské vládě prezidenta Bašára Asada.

Jinými slovy: Afrín bez Kurdů a pod patronací Turecka by získali noví „praví majitelé“ – syrští uprchlíci a povstalci ze všech koutů země. Takový plán, pokud je realistický, nápadně připomíná Stalinovy tahy s celými národy, tehdy ovšem po sovětské šachovnici.

720p 360p
Saúdská Arábie vs. Írán

Bude Turecko v boji se syrskými Kurdy pokračovat? Kde?

„Po vítězství v Afrínu budeme pokračovat do Manbídže, Ajn al-Arabu, Tel Abjadu, Ras al-Ajnu a Kamišlí. Neskončíme, dokud nevytvoříme nárazníkové pásmo při naší hranicí,“ vyhlásil Erdogan den po dobytí Afrínu (tedy 18. března).

Naznačil tak pro Turecko optimální výsledek: oddělení Kurdů a jejich bojovníků od hranice s Tureckem, a to ještě na syrském území.

Mimochodem, Erdoganem zmíněné Kamišlí bylo podle předválečných statistik jen těsně druhým největším městem syrských Kurdů (po Hasace). A Ajn al-Arab zná celý svět pod kurdským jménem Kobane: zde se mezi roky 2014 a 2015 odehrál nelítostný souboj mezi Kurdy a Islámským státem. Úporní obránci města před islamistickými extremisty si tehdy pro svoji statečnost získali planetární sympatie.

Kurdové

Je otázka, zda se mluvný Erdogan pustí do takového dobrodružství. V jím vyjmenovaných kurdských městech a oblastech se budou Kurdové bránit mnohem úporněji prostě proto, že nebudou mít kam ustoupit. Jde navíc o srdce jejich komunity.

Enkláva Afrín byla – cynicky řečeno – odsouzena k pádu v okamžiku, kdy se jej Erdogan rozhodl obsadit. Jako pravděpodobné se proto jeví, že Turecko zaútočí na Taal Rifaat, který se nachází na východě enklávy (a asi čtyřicet kilometrů od syrského Aleppa). Taková turecká akce každopádně prodlouží utrpení kurdských uprchlíků, neboť jen z Afrínu sem podle odhadu OSN uprchlo na 180 tisíc lidí. Otázka je, kam se běženci vydají poté…

Město Manbídž, na které si Erdogan také reálně brousí zuby, je ale docela jiná káva. Odsud už vede jasná cesta do Kobane a dále na historická území syrských Kurdů. Přítomní tu navíc jsou američtí specialisté, kteří podporovali syrské milice YPG v jejich boji proti Islámskému státu. A USA zatím tvrdí, že jejich vojáci odsud neodejdou.

720p 360p
Proč se bát al-Káidy? Hrozí další 11. září?

Hrozí tedy Turecku přímý střet s Američany?

Ano, ale je otázka, zda k němu opravdu dojde. Zatím obě strany válčí slovy, v čemž je ovšem přeborníkem Erdogan. „Tak Američané údajně nechtějí opustit Manbídž. Především, nemáte žádné právo tam být! Proč jste sem přišli ze svého kontinentu, která je 11 tisíc kilometrů daleko? Je to snad Vaše země?“ pustil se do Washingtonu turecký vládce kvůli… syrskému území.

Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu nabídl světu i Americe o něco vlídnější tvář. Vyhlásil, že Ankara bude usilovat o dohodu s Washingtonem ohledně toho, kdo zabezpečí Manbídž po případném odchodu kurdských bojovníků. Turecko podle Çavuşoglua chce, aby domluva, jejíž obsah zatím není jasný ani v obrysech, platila pro všechna území kontrolovaná kurdskými bojovníky.

Je jasné, že pokud USA na jakoukoli podobnou dohodu přistoupí, budou ji syrští Kurdové vnímat jako fatální zradu.

Co se vztahu Spojených států a Turecka týče: obě země jsou členy NATO a zatím se nezdá, že by na tom chtěli cokoli fakticky měnit. Jejich zájmy se střetávají na jižní hranici Turecka, jinde ale jsou a mohou být shodné.

Pustí se Erdogan do boje s Kurdy i v Iráku?

Ankara už dokonce oznámila, že zahájí boje v Sindžáru, tedy v regionu ležícím na severozápadě Iráku při hranici se Sýrií a Tureckem. Sindžár osídlený v drtivě většině kurdsky hovořícími jezídy, na sebe strhnul světovou pozornost v roce 2014, kdy jej obsadili extremisté z Islámského státu. Ti několik tisíc jezídů zabili, jejich ženy a děti zotročili. Jezídové jsou specifickou náboženskou, podle některých i etnickou skupinou.

Ankara tvrdí, že nyní v Sindžáru operují bojovníci ze separatistické Strany kurdských pracujících (PKK), která usiluje o odtržení převážně kurdského jihovýchodu Turecka od zbytku země. Turecko příliš mezi jednotlivými kurdskými skupinami nerozlišuje a má zjevnou tendenci je všechny řadit k PKK.

Irácký premiér Hajdar Abádí reagoval slibem, že jeho vojáci zařídí, aby Kurdové nedostali šanci působit při hranici s Tureckem. Což zřejmě Ankaru uspokojilo a operace v Sindžáru je snad přinejmenším odložena.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1