Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: „Génius“ Putin vede Rusko vstříc kolapsu. Co přijde po něm, bude ještě horší

ANALÝZA: „Génius“ Putin vede Rusko vstříc kolapsu. Co přijde po něm, bude ještě horší

Vladimir Putin bývá často vykreslován jako geniální stratég. Ve skutečnosti jeho strategie Rusko vede po známé sovětské cestě stagnace, zaostávání a otrocké závislosti na plynu a ropě. Konflikt se Západem je pro něj šance i past.

Ani k tomu nepotřeboval další volby. Už před nedělním hlasováním zlomil Vladimir obzvlášť symbolický rekord. V čele země stojí, v té či oné funkci, déle než Leonid Brežněv. Pichlavou ironií osudu se jeho režim stále více začíná podobat poměrům, které vládly za časů zkornatělé sovětské gerontokracie.

Na první pohled to nemusí být patrné, stejně jako se Putin, chlapácký bývalý agent s černým páskem z juda, nepodobá zchátralému aparátčíkovi Brežněvovi. Pod povrchem naleštěných televizních show, v nichž prezident exceluje v hlavní roli, ale Rusko směřuje k podobně neslavnému osudu, jaký potkal Brežněvovu říši.

It’s not the economy, stupid

Jde o ekonomiku, hlupáčku. S tímhle mottem zvítězil v prezidentských volbách Bill Clinton. V případě Vladimira Putina by mohl platit opak. Kdyby se ruští voliči rozhodovali podle momentální ekonomické situace, měl by Vladimir Putin ve volbách velké problémy.

Země se jen pomalu vzpamatovává ze zhroucení cen ropy v roce 2014. Jejím výsledkem byl prudký hospodářský propad a strádání velké části populace. Pod hranicí chudoby nyní přežívá téměř 20 milionů Rusů.

Nic z toho ale Vladimira Putina neohrozí. Rozhodovat bude národní hrdost. Ne náhodou si Putin za zlatý hřeb své kampaně zvolil prezentaci zbraní, zejména těch, které by dokázaly USA změnit na prach a popel.

Rozhodovat bude taky minulost. Rusové jsou na tom pořád výrazně lépe, než v temných Jelcinových časech.

A vítězství přinese Putinovi i naděje. Prezident v kampani sliboval konec utahování opasků. Slíbil investice ve výši tří miliard rublů, které mají nastartovat ekonomiku a zlepšit Rusům jejich každodenní úděl, aniž naznačil, kde chce tuto gigantickou částku vzít. A konečně, slíbil z Ruska udělat zemi „přitažlivou svou životní úrovní“ a méně závislou na ropě a plynu.

Tyto sliby mají jednu chybu. Z úst Vladimirta Putina a jeho věrných už jsme je slyšeli mnohokrát.

720p 360p
Rusko vs. USA

Naděje, štěstí, ropa a pšenice

Do těchto čtyř slov by se dala shrnout nejen dosavadní Putinova ekonomická strategie, ale pravděpodobně i strategie příští.

Blouznění o tom, že sankce Západu a jejich ruská odpověď budou konečně ten pravý stimul, který Rusko změní z „benzínové pumpy s jadernými raketami“ v moderní ekonomiku, zůstalo jen blouzněním. Struktura ruské ekonomiky zůstala podivuhodně stabilní. Zhruba stále více než třetinu svého rozpočtu země sytí z ropy a zemního plynu. Tyto dvě suroviny navíc odpovídají za celých 70 % jeho exportu.

To je ovšem jen část této narkomanie. Kam zařadit daně, které platí zaměstnanci energetického sektoru? Kam přidruženou výrobu a služby? Není divu, že příjmy ruského rozpočtu kopírují výkyvy na trhu s ropou a plynem s přesností ohromujících 98 %. Téměř veškerý zbytek ruského exportu navíc vyplňují další suroviny a zemědělské produkty. Putin dokázal usměrnit oligarchy a nasměrovat penězovod tím správným směrem. Jinak je ale jeho ekonomický úspěch z prvních let jeho prezidentství dílem šťastných okolností, extrémně vysokých cen ropy, dalších surovin a potravin.

Putinovi stoupenci tvrdí: reformy přijdou, jen počkejte po volbách. Existuje ale řada dobrých důvodů, proč se kromě kosmetických úprav nestane nic.

Zatarasená cesta vpřed

Vladimir Putin má ve své blízkosti člověka, který by Rusko dokázal postavit na nohy. Bývalý ministr financí Alexej Kudrin s ním spolupracuje už od jeho politických začátků na Petrohradské radnici. Jeho recept zní: investovat do toho nejlepšího co Rusko má. Překvapivě ne do ropy, ale do jeho početné, zčásti velmi vzdělaní a kreativní populace. Místo do armády a policie mají peníze plynout do vzdělání a zdravotní péče. Spolu s privatizací, reformou státní správy a justice mají tato opatření z Ruska udělat zemi přitažlivou po byznys a investice.

Kudrinova cesta dává smysl, skrývá ale jeden zásadní háček. Jde přímo proti zájmům lidí, na kterých závisí Putinova moc. Nejen obřích státních podniků, které zodpovídají za víc než dvě třetiny ruské ekonomiky. Jde i o vojensko-průmyslový komplex, závislý na velkorysém utrácení státních prostředků za hypermoderní zbraně. A v neposlední řadě jde o samotnou mocnou armádu, policii a tajné služby.

Klid, stabilita, úpadek

„Všichni to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. Není náhodou, že autorem této okouzlující věty je bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin.

„Jako vždycky“ zřejmě bude postupovat i Vladimir Putin. I v ekonomické oblasti se má čím pochlubit – poměrně nízkou nezaměstnaností, poměrně nízkým veřejným dluhem. Ukazatele, které spíš než o rozvoji vypovídají o stabilitě. Té bude ruský vládce dávat přednost než před překotným a pro něj nebezpečným vývojem.

Praktickým průvodcem po blízké budoucnosti Ruska je čerstvá zpráva Carnegieho centra v Moskvě. Rusku nepředpovídá rychlý kolaps, ale:

  • Stagnaci či pomalý růst
  • Zaostávání za Západem i některými rozvíjejícími se ekonomikami
  • Rozšiřování státního na úkor soukromého sektoru
  • Přetrvávající epidemickou korupci a nevýkonnost ve státní správě, stejně jako dysfunkční právní stát

I v samostatné a extrémně důležité kapitole, tedy závislosti Ruska na energetických surovinách, prognózy slibují podobný příběh: bezprostřední kolaps nehrozí, žádná sláva se nechystá. Makléři předpokládají, že ceny ropy se po několik příštích let stabilizují zhruba na dnešní úrovni. Dost vysoké na to, aby Rusko přežilo. Příliš nízké, než aby prosperovalo.

Snahy členů kartelu OPEC vyhnat cenu vzhůru omezením těžby se míjejí účinkem. Suroviny je na trhu dost. Jen před pár dny oznámily americké společnosti další zvýšení těžby z ropných břidlic. USA nejpozději v příštím roce předstihnou Ruko v pozici největšího ropného producenta.

Je pravda, že tento posun může být krátkodechý. Naděje pro Rusko se rýsuje za horizontem zhruba tří až pěti let. Ložiska břidličného plynu a ropy jsou typická tím, že se rychle vytěžují. Břidličný boom může ztroskotat stejně rychle a nečekaně jako přišel. Začátek 20. let našeho století proto může být obdobím renesance Putinovy vlády v plném lesku.

Ani to ale nemění celkový výhled, který z Ruska dělá zemi, přikovanou k ekonomickému modelu bez budoucnosti.

Přechod světa do éry po ropě probíhá sice mnohem pomaleji, než slibovali nadšenci, ale zároveň mnohem rychleji, než jak prorokovali skeptici. Česko-kanadský univerzitní profesor a uznávaná světová intelektuální veličina, Václav Smil, konstatuje, že přechod do postfosilní doby bude pomalý a komplikovaný, jednou ale přijde. V době, kdy 40 % produkce elektřiny v EU zajišťují obnovitelné zdroje, je už alespoň představitelná éra, když ne konce fosilních paliv, tak jejich nízké a dále klesající spotřeby. Je představitelná na rozdíl od Ruska, odstřihnutého od petrodolarů. Ruska s možná méně než polovičním rozpočtem, s polovinou lékařů a učitelů, s poloviční armádou.

720p 360p
PROČ: Migrace z Afriky. Problém, který jen tak neskončí

Kolaps přijde. Kdy?

Analytici Carnegieho centra předvídají v důsledku stagnace Rusku zhroucení, ne ale v příštích letech. Poukazují na to, s jakým stoickým klidem Rusové překonali hospodářský otřes minulých let. Do hry vstupují kulturní faktory, zejména zvláštní forma inteligentního života, známá jako „homo sovieticus“, tedy lidský druh, schopný přežít i za extrémně nepříznivých podmínek. I to může fungování současného hospodářského režimu prodloužit možná o desítky let. Anebo také ne.

Velkou část svých dějin se Rusko jevilo přesně tak, jak se jeví dnes: jako zdánlivě stabilní masa, kompenzující ekonomickou slabost neobyčejnou vojenskou silou, s imperiálními cíli a obyvatelstvem, které trpělivě snáší státní šikanu i ekonomické propady.

Jeví se tak vždy až do okamžiku, kdy zkolabuje. Rusko se bezmála zhroutilo v roce 1905. Jeho moc se rozpadla v roce 1917. Sovětský svaz, následovník carské říše, se zcela nečekaně rozpadl v roce 1991. Příští kolaps může být plíživý a trvat desítky let. Stejně tak ale může být stejně náhlý jako rozklad Sovětského svazu.

Rusko v příštích letech bude dál předstírat sílu. Ukrajina, Blízký východ, Balkán, to budou místa konfliktů nutných k tomu, aby Rusko jevilo dojem, že expanduje.

Putinova cesta střetu se Západem je zřejmě jednosměrná. Je také velmi drahá za situace, kdy na obrovské ruské teritorium budou dotírat rozkladné vlivy. Chudoba, beznaděj, bezpříkladná demografická krize a alkoholismus, nacionalismus a separatismus v ruských regionech. Skořápka, která tento chumel problémů svírá, je sice díky vojenské síle neprorazitelná zvenčí, může ale už poněkolikáté prasknout zevnitř.

Carnegieho centrum v Moskvě považuje v takovém případě návrat prozápadního liberalismus Jelcinových dob za téměř vyloučený. Spíše je třeba obávat se extrémně levicového a zároveň extrémně nacionalistického, agresivního následníka, prorostlého s armádou a silovými složkami. V takovém případě bude Západ ještě s nostalgií vzpomínat na Putinova léta. A zároveň mu po právu vyčítat, že budoucnost své země podřídil vlastní moci.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1