Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Píšťalku si nechte! Australany zděsil otřesný případ znásilnění a vraždy mladé komičky

Píšťalku si nechte! Australany zděsil otřesný případ znásilnění a vraždy mladé komičky

Dvaadvacetiletá stand-up komička Eurydice Dixonová se minulý týden v Melbourne vracela z práce. V baru, kde vystupovala, se rozloučila s přítelem Tonym a po desáté hodině večer odešla domů. Cestou si koupila něco k jídlu a vzala to přes místní park, kam chodí lidé běhat, děti si hrát, kde je fotbalové hřiště a kde to znala jako své boty. Bylo před půlnocí, když poslala Tonymu esemesku, že už je v pohodě kousek od domova, a jestli je i on v pořádku? Vzápětí se její životní dráha střetla s tou devatenáctiletého Jaymes Todda. Nikdy předtím se neviděli. Náhoda je blbec, říká se. Ve tři hodiny ráno našel její tělo náhodný kolemjdoucí. Todd se už ve čtvrtek pod náporem pozornosti, kterou případu věnovala média, sám přihlásil na policii, byl vzat do vazby a obviněn ze znásilnění a vraždy. A Austrálie je od středy na nohou a cloumá jí vlna vzteku a odporu.

Píšťalku nechci

Z vraždy mladé ženy se během pár dní stalo politické a společenské téma. Už nejde jen o Eurydicin případ nebo o případ kohokoliv jiného, konkrétního. Teď už jde o obecnější otázky a touhu po změně zažitých stereotypů. „Nechci žádnou blbou píšťalku, chci změnu!“ hlásá na instagramu jedna z Australanek. Pod palbou kritiky je především problematický, v souvislosti se sexuálně motivovanými trestnými činy pohříchu častý postoj veřejnosti, která se ve snaze přesvědčit sebe samu, že „jim“ by se to stát nemohlo, uklidňuje tím, že si za to oběť mohla alespoň částečně sama. Byla příliš pozdě venku, měla příliš krátkou sukni, nedávala pozor, chodila, kde neměla…

Navíc prohlášení policie, že by si ženy i muži, kteří prochází parkem, měli dávat pozor na to, co se kolem děje, měli by mít po ruce telefon a v případě čehokoliv podezřelého kontaktovat policii, působilo jako svalování viny na oběť a jen přililo olej do ohně vášnivé veřejné diskuse. „Ona ale měla telefon,“ napsal na svůj facebookový profil premiér státu Victoria Daniel Andrews, „Používala ho. Dívala se kolem sebe. Dávala na sebe pozor. Chovala se zodpovědně. Dělala všechno, co bychom očekávali… Budeme se ptát: ‚Proč byla v noci venku sama?‘ Měli bychom se ale ptát: ‚Proč byl venku on?‘“

Možná bychom skutečně měli. Jaymes Todd podle vyjádření jeho právníka trpí poruchou autistického spektra a užívá dlouhodobě léky. Jeho otec pro Daily Mail Australia řekl, že Jaymes je nejstarším z jeho tří dětí a on i celá rodina jsou úplně v šoku a zničení z toho, co se stalo. „Nedá se to popsat. Je to pro mě a celou rodinu moc těžké, s rodinou Eurydice a jejími přáteli hluboce soucítíme a chceme jim vyjádřit upřímnou soustrast. Není nic, co bych mohl udělat, abych to celé změnil nebo to napravil, i když bych si to moc přál.“ Jaymes z fotek, na nichž má na žádost rodiny rozostřený obličej (kvůli patnáctiletému bratrovi, který už tak zkusí dost), vypadá jako vysoký, statný mladík. Žil stále s rodiči, o nichž psal hezké zprávy na facebook. Ti jsou spolu už 27 let, takže tentokrát nepůjde vytáhnout argument o rozvráceném domově a ukradeném dětství. Agresivní zprávy na sociálních sítích přesto na sebe nenechaly čekat.

O pocity rodičů, kterým z dítěte vyrostl vrah, a o to, jaké stigma si zbytek života nejspíš oni i jejich zbývající děti ponesou, ale tolik nejde. Nejde ani o jejich pranýřování, debata se točí kolem požadavku na změnu přístupu a postoje k ženám v mnohem širší a obecnější rovině. „Posíláme kamarádkám zprávy, posazujeme je do taxíků a uberů, nenavazujeme oční kontakt, běháme místo abychom šly, učíme se sebeobranu – ale nic z toho nebude nikdy stačit. Policie a veřejnost často svaluje část viny na oběť, na to, co měla na sobě, a proč byla venku tak pozdě. Jak se jen opovažujeme vyskytovat se na těchto místo v noci?“ píše spisovatelka Nayuka Gorrieová.

Praha nebo Melbourne

A ať se nám to líbí nebo ne, Melbourne nebo Praha, zkušenosti žen a jejich pocity, jsou podobné. Britská alternativní zpěvačka Courtney Barnettová ve své písni Nameless, Faceless zpívá přesně o tom samém, co potkalo Eurydice: „I wanna walk through the park in the dark / Men are scared that women will laugh at them / I wanna walk through the park in the dark / Women are scared that men will kill them / I hold my keys / Between my fingers“ („Chci chodit po setmění parkem / Muži se bojí, že se jim ženy budou smát / Chci chodit po setmění parkem / Ženy se bojí, že je muži zabijí / Svírám klíče / Mezi prsty“). Právě zakomponovaný citát kanadské spisovatelky a básnířky Margaret Atwoodové a symbol nočních návratů domů – klíče mezi prsty jako potenciální zbraň, se nejčastěji objevoval v souvislosti s Eurydicinou vraždou na sociálních sítích. „Neznám žádnou ženu, která by tohle nedělala, protože ve tmě číhají démoni,“ píše Freya Loganová.

Jenže i kdyby se ženy v rámci opatrnosti zabarikádovaly ve svých domovech, nepomohly by si. Vlastně možná právě naopak. Statisticky je totiž mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že vám, pokud jste žena, fyzicky ublíží někdo, koho znáte. Podle organizace RAINN bojující proti sexuálnímu násilí, není setkání pachatele s obětí v sedmi z deseti případů jejich prvním. V 59 % případů se jedná o známého člověka, ve 34 % o člena rodiny a pouze v sedmi procentech je to někdo zcela cizí. Z toho vyplývá, že statisticky víc démonů číhá doma, na pracovišti nebo v místech, kde se běžně pohybujete než v noci v parku.

Na vigilii, která se konala pár dní po Eurydicině vraždě, se sešlo na deset tisíc lidí. Drtivá většina nadanou komediantku vůbec neznala, ani ji neviděla vystupovat, i tak ji jejich zbytečná smrt silně zasáhla. Vlna sympatií a sounáležitosti připomíná tu, kterou vzbudilo znásilnění a zavraždění Irky Jill Meagherové v roce 2012. I ona se vracela domů z baru, kam si zašla s kolegy z práce. Čekala ji jen krátká cesta domů, kde na ni čekal manžel. Tam ale nedošla. I ona se stala symbolem, který na čas sjednotil místní lidi a vytáhl na světlo otázku bezpečnosti žen.

Australská komentátorka a spisovatelka Jane Carová to formulovala velmi ostře, ale výstižně: „S narůstajícím počtem ubožáků trpících utkvělou představou, že muži jaksi ‚vlastní‘ sex a že naše těla nejsou tak docela naše, ale patří i společnosti (nos tohle, nenos tamto), církve (roztáhla jsi nohy, tak si to dítě musíš nechat), policie (nechoďte tam, nechoďte támhle) a rodiny (jestli se ode mě, ty děvko, pokusíš odejít, zabiju tě), potřebujeme, aby slušní muži začali důrazně požadovat, aby se ostatní muži, obzvláště pokud sami mají syny, chovali k ženám s úctou.“

720p 360p
Týráním zvířat k miliardovým výdělkům. Zisky jdou množírenské „mafii“ i domácím chovatelům

Ne kolektivní vina

Celá debata o událostech a jejích širších společenských souvislostech ovšem čelí i kritice. Mnohým vadí, že jsou muži házeni do jednoho pytle, že to nebyli „muži“, kdo Eurydice znásilnil a zabil, ale jeden konkrétní muž, který stane 3. října před soudem, jenž mu za jeho čin vyměří trest. Pod palbou kritiky je i samotná pozornost, protože nebýt Eurydice bílá mladá žena z města, nikdo by její tragické smrti nevěnoval tolik pozornosti.

Stačí připomenout podstatně méně medializovaný případ osmadvacetileté, v Austrálii žijící, Číňanky Qi Yu. Ta zmizela 8. června, a přestože nebylo dosud objeveno její tělo, byl z její vraždy obviněný její devatenáctiletý spolubydlící Shuo Dong. Nikdo ale nevytváří hashtagy, nepořádá vigilie a v australských celostátních denících o ní nenajdete ani čárku. Jenže Eurydice sice byla mladá a bílá, ale že by vyrůstala a žila v bůhvíjak privilegovaném prostředí, to se rozhodně říct nedá. Její matka údajně brala tvrdé drogy a zemřela, když bylo její dceři teprve sedm let.

Nakonec se ale všechno vrací k tomu nejpodstatnějšímu. K tomu, že agresivita jednoho člověka ukončila brutálním způsobem život jiného. Sama Eurydice se považovala za feministku a otázku postavení žen a mužů ve společnosti řešila i ve svých vystoupeních. Jen pár hodin před smrtí stála před publikem a vykládala, že jí občas dělá velké starosti, že by se mohla probudit ve společnosti zotročené roboty. „Snažím se být optimistka, a tak si říkám ‚zotročená společnost… to znamená, že nikdo nemá žádná práva. Konečně máme rovnost pohlaví. Všichni jsou na tom blbě – ale stejně blbě.“ A diváci se rozesmáli.

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744