Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Píšťalku si nechte! Australany zděsil otřesný případ znásilnění a vraždy mladé komičky

Píšťalku si nechte! Australany zděsil otřesný případ znásilnění a vraždy mladé komičky

Dvaadvacetiletá stand-up komička Eurydice Dixonová se minulý týden v Melbourne vracela z práce. V baru, kde vystupovala, se rozloučila s přítelem Tonym a po desáté hodině večer odešla domů. Cestou si koupila něco k jídlu a vzala to přes místní park, kam chodí lidé běhat, děti si hrát, kde je fotbalové hřiště a kde to znala jako své boty. Bylo před půlnocí, když poslala Tonymu esemesku, že už je v pohodě kousek od domova, a jestli je i on v pořádku? Vzápětí se její životní dráha střetla s tou devatenáctiletého Jaymes Todda. Nikdy předtím se neviděli. Náhoda je blbec, říká se. Ve tři hodiny ráno našel její tělo náhodný kolemjdoucí. Todd se už ve čtvrtek pod náporem pozornosti, kterou případu věnovala média, sám přihlásil na policii, byl vzat do vazby a obviněn ze znásilnění a vraždy. A Austrálie je od středy na nohou a cloumá jí vlna vzteku a odporu.

Píšťalku nechci

Z vraždy mladé ženy se během pár dní stalo politické a společenské téma. Už nejde jen o Eurydicin případ nebo o případ kohokoliv jiného, konkrétního. Teď už jde o obecnější otázky a touhu po změně zažitých stereotypů. „Nechci žádnou blbou píšťalku, chci změnu!“ hlásá na instagramu jedna z Australanek. Pod palbou kritiky je především problematický, v souvislosti se sexuálně motivovanými trestnými činy pohříchu častý postoj veřejnosti, která se ve snaze přesvědčit sebe samu, že „jim“ by se to stát nemohlo, uklidňuje tím, že si za to oběť mohla alespoň částečně sama. Byla příliš pozdě venku, měla příliš krátkou sukni, nedávala pozor, chodila, kde neměla…

Navíc prohlášení policie, že by si ženy i muži, kteří prochází parkem, měli dávat pozor na to, co se kolem děje, měli by mít po ruce telefon a v případě čehokoliv podezřelého kontaktovat policii, působilo jako svalování viny na oběť a jen přililo olej do ohně vášnivé veřejné diskuse. „Ona ale měla telefon,“ napsal na svůj facebookový profil premiér státu Victoria Daniel Andrews, „Používala ho. Dívala se kolem sebe. Dávala na sebe pozor. Chovala se zodpovědně. Dělala všechno, co bychom očekávali… Budeme se ptát: ‚Proč byla v noci venku sama?‘ Měli bychom se ale ptát: ‚Proč byl venku on?‘“

Možná bychom skutečně měli. Jaymes Todd podle vyjádření jeho právníka trpí poruchou autistického spektra a užívá dlouhodobě léky. Jeho otec pro Daily Mail Australia řekl, že Jaymes je nejstarším z jeho tří dětí a on i celá rodina jsou úplně v šoku a zničení z toho, co se stalo. „Nedá se to popsat. Je to pro mě a celou rodinu moc těžké, s rodinou Eurydice a jejími přáteli hluboce soucítíme a chceme jim vyjádřit upřímnou soustrast. Není nic, co bych mohl udělat, abych to celé změnil nebo to napravil, i když bych si to moc přál.“ Jaymes z fotek, na nichž má na žádost rodiny rozostřený obličej (kvůli patnáctiletému bratrovi, který už tak zkusí dost), vypadá jako vysoký, statný mladík. Žil stále s rodiči, o nichž psal hezké zprávy na facebook. Ti jsou spolu už 27 let, takže tentokrát nepůjde vytáhnout argument o rozvráceném domově a ukradeném dětství. Agresivní zprávy na sociálních sítích přesto na sebe nenechaly čekat.

O pocity rodičů, kterým z dítěte vyrostl vrah, a o to, jaké stigma si zbytek života nejspíš oni i jejich zbývající děti ponesou, ale tolik nejde. Nejde ani o jejich pranýřování, debata se točí kolem požadavku na změnu přístupu a postoje k ženám v mnohem širší a obecnější rovině. „Posíláme kamarádkám zprávy, posazujeme je do taxíků a uberů, nenavazujeme oční kontakt, běháme místo abychom šly, učíme se sebeobranu – ale nic z toho nebude nikdy stačit. Policie a veřejnost často svaluje část viny na oběť, na to, co měla na sobě, a proč byla venku tak pozdě. Jak se jen opovažujeme vyskytovat se na těchto místo v noci?“ píše spisovatelka Nayuka Gorrieová.

Praha nebo Melbourne

A ať se nám to líbí nebo ne, Melbourne nebo Praha, zkušenosti žen a jejich pocity, jsou podobné. Britská alternativní zpěvačka Courtney Barnettová ve své písni Nameless, Faceless zpívá přesně o tom samém, co potkalo Eurydice: „I wanna walk through the park in the dark / Men are scared that women will laugh at them / I wanna walk through the park in the dark / Women are scared that men will kill them / I hold my keys / Between my fingers“ („Chci chodit po setmění parkem / Muži se bojí, že se jim ženy budou smát / Chci chodit po setmění parkem / Ženy se bojí, že je muži zabijí / Svírám klíče / Mezi prsty“). Právě zakomponovaný citát kanadské spisovatelky a básnířky Margaret Atwoodové a symbol nočních návratů domů – klíče mezi prsty jako potenciální zbraň, se nejčastěji objevoval v souvislosti s Eurydicinou vraždou na sociálních sítích. „Neznám žádnou ženu, která by tohle nedělala, protože ve tmě číhají démoni,“ píše Freya Loganová.

Jenže i kdyby se ženy v rámci opatrnosti zabarikádovaly ve svých domovech, nepomohly by si. Vlastně možná právě naopak. Statisticky je totiž mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že vám, pokud jste žena, fyzicky ublíží někdo, koho znáte. Podle organizace RAINN bojující proti sexuálnímu násilí, není setkání pachatele s obětí v sedmi z deseti případů jejich prvním. V 59 % případů se jedná o známého člověka, ve 34 % o člena rodiny a pouze v sedmi procentech je to někdo zcela cizí. Z toho vyplývá, že statisticky víc démonů číhá doma, na pracovišti nebo v místech, kde se běžně pohybujete než v noci v parku.

Na vigilii, která se konala pár dní po Eurydicině vraždě, se sešlo na deset tisíc lidí. Drtivá většina nadanou komediantku vůbec neznala, ani ji neviděla vystupovat, i tak ji jejich zbytečná smrt silně zasáhla. Vlna sympatií a sounáležitosti připomíná tu, kterou vzbudilo znásilnění a zavraždění Irky Jill Meagherové v roce 2012. I ona se vracela domů z baru, kam si zašla s kolegy z práce. Čekala ji jen krátká cesta domů, kde na ni čekal manžel. Tam ale nedošla. I ona se stala symbolem, který na čas sjednotil místní lidi a vytáhl na světlo otázku bezpečnosti žen.

Australská komentátorka a spisovatelka Jane Carová to formulovala velmi ostře, ale výstižně: „S narůstajícím počtem ubožáků trpících utkvělou představou, že muži jaksi ‚vlastní‘ sex a že naše těla nejsou tak docela naše, ale patří i společnosti (nos tohle, nenos tamto), církve (roztáhla jsi nohy, tak si to dítě musíš nechat), policie (nechoďte tam, nechoďte támhle) a rodiny (jestli se ode mě, ty děvko, pokusíš odejít, zabiju tě), potřebujeme, aby slušní muži začali důrazně požadovat, aby se ostatní muži, obzvláště pokud sami mají syny, chovali k ženám s úctou.“

720p 360p
Týráním zvířat k miliardovým výdělkům. Zisky jdou množírenské „mafii“ i domácím chovatelům

Ne kolektivní vina

Celá debata o událostech a jejích širších společenských souvislostech ovšem čelí i kritice. Mnohým vadí, že jsou muži házeni do jednoho pytle, že to nebyli „muži“, kdo Eurydice znásilnil a zabil, ale jeden konkrétní muž, který stane 3. října před soudem, jenž mu za jeho čin vyměří trest. Pod palbou kritiky je i samotná pozornost, protože nebýt Eurydice bílá mladá žena z města, nikdo by její tragické smrti nevěnoval tolik pozornosti.

Stačí připomenout podstatně méně medializovaný případ osmadvacetileté, v Austrálii žijící, Číňanky Qi Yu. Ta zmizela 8. června, a přestože nebylo dosud objeveno její tělo, byl z její vraždy obviněný její devatenáctiletý spolubydlící Shuo Dong. Nikdo ale nevytváří hashtagy, nepořádá vigilie a v australských celostátních denících o ní nenajdete ani čárku. Jenže Eurydice sice byla mladá a bílá, ale že by vyrůstala a žila v bůhvíjak privilegovaném prostředí, to se rozhodně říct nedá. Její matka údajně brala tvrdé drogy a zemřela, když bylo její dceři teprve sedm let.

Nakonec se ale všechno vrací k tomu nejpodstatnějšímu. K tomu, že agresivita jednoho člověka ukončila brutálním způsobem život jiného. Sama Eurydice se považovala za feministku a otázku postavení žen a mužů ve společnosti řešila i ve svých vystoupeních. Jen pár hodin před smrtí stála před publikem a vykládala, že jí občas dělá velké starosti, že by se mohla probudit ve společnosti zotročené roboty. „Snažím se být optimistka, a tak si říkám ‚zotročená společnost… to znamená, že nikdo nemá žádná práva. Konečně máme rovnost pohlaví. Všichni jsou na tom blbě – ale stejně blbě.“ A diváci se rozesmáli.

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718