Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Píšťalku si nechte! Australany zděsil otřesný případ znásilnění a vraždy mladé komičky

Píšťalku si nechte! Australany zděsil otřesný případ znásilnění a vraždy mladé komičky

Dvaadvacetiletá stand-up komička Eurydice Dixonová se minulý týden v Melbourne vracela z práce. V baru, kde vystupovala, se rozloučila s přítelem Tonym a po desáté hodině večer odešla domů. Cestou si koupila něco k jídlu a vzala to přes místní park, kam chodí lidé běhat, děti si hrát, kde je fotbalové hřiště a kde to znala jako své boty. Bylo před půlnocí, když poslala Tonymu esemesku, že už je v pohodě kousek od domova, a jestli je i on v pořádku? Vzápětí se její životní dráha střetla s tou devatenáctiletého Jaymes Todda. Nikdy předtím se neviděli. Náhoda je blbec, říká se. Ve tři hodiny ráno našel její tělo náhodný kolemjdoucí. Todd se už ve čtvrtek pod náporem pozornosti, kterou případu věnovala média, sám přihlásil na policii, byl vzat do vazby a obviněn ze znásilnění a vraždy. A Austrálie je od středy na nohou a cloumá jí vlna vzteku a odporu.

Píšťalku nechci

Z vraždy mladé ženy se během pár dní stalo politické a společenské téma. Už nejde jen o Eurydicin případ nebo o případ kohokoliv jiného, konkrétního. Teď už jde o obecnější otázky a touhu po změně zažitých stereotypů. „Nechci žádnou blbou píšťalku, chci změnu!“ hlásá na instagramu jedna z Australanek. Pod palbou kritiky je především problematický, v souvislosti se sexuálně motivovanými trestnými činy pohříchu častý postoj veřejnosti, která se ve snaze přesvědčit sebe samu, že „jim“ by se to stát nemohlo, uklidňuje tím, že si za to oběť mohla alespoň částečně sama. Byla příliš pozdě venku, měla příliš krátkou sukni, nedávala pozor, chodila, kde neměla…

Navíc prohlášení policie, že by si ženy i muži, kteří prochází parkem, měli dávat pozor na to, co se kolem děje, měli by mít po ruce telefon a v případě čehokoliv podezřelého kontaktovat policii, působilo jako svalování viny na oběť a jen přililo olej do ohně vášnivé veřejné diskuse. „Ona ale měla telefon,“ napsal na svůj facebookový profil premiér státu Victoria Daniel Andrews, „Používala ho. Dívala se kolem sebe. Dávala na sebe pozor. Chovala se zodpovědně. Dělala všechno, co bychom očekávali… Budeme se ptát: ‚Proč byla v noci venku sama?‘ Měli bychom se ale ptát: ‚Proč byl venku on?‘“

Možná bychom skutečně měli. Jaymes Todd podle vyjádření jeho právníka trpí poruchou autistického spektra a užívá dlouhodobě léky. Jeho otec pro Daily Mail Australia řekl, že Jaymes je nejstarším z jeho tří dětí a on i celá rodina jsou úplně v šoku a zničení z toho, co se stalo. „Nedá se to popsat. Je to pro mě a celou rodinu moc těžké, s rodinou Eurydice a jejími přáteli hluboce soucítíme a chceme jim vyjádřit upřímnou soustrast. Není nic, co bych mohl udělat, abych to celé změnil nebo to napravil, i když bych si to moc přál.“ Jaymes z fotek, na nichž má na žádost rodiny rozostřený obličej (kvůli patnáctiletému bratrovi, který už tak zkusí dost), vypadá jako vysoký, statný mladík. Žil stále s rodiči, o nichž psal hezké zprávy na facebook. Ti jsou spolu už 27 let, takže tentokrát nepůjde vytáhnout argument o rozvráceném domově a ukradeném dětství. Agresivní zprávy na sociálních sítích přesto na sebe nenechaly čekat.

O pocity rodičů, kterým z dítěte vyrostl vrah, a o to, jaké stigma si zbytek života nejspíš oni i jejich zbývající děti ponesou, ale tolik nejde. Nejde ani o jejich pranýřování, debata se točí kolem požadavku na změnu přístupu a postoje k ženám v mnohem širší a obecnější rovině. „Posíláme kamarádkám zprávy, posazujeme je do taxíků a uberů, nenavazujeme oční kontakt, běháme místo abychom šly, učíme se sebeobranu – ale nic z toho nebude nikdy stačit. Policie a veřejnost často svaluje část viny na oběť, na to, co měla na sobě, a proč byla venku tak pozdě. Jak se jen opovažujeme vyskytovat se na těchto místo v noci?“ píše spisovatelka Nayuka Gorrieová.

Praha nebo Melbourne

A ať se nám to líbí nebo ne, Melbourne nebo Praha, zkušenosti žen a jejich pocity, jsou podobné. Britská alternativní zpěvačka Courtney Barnettová ve své písni Nameless, Faceless zpívá přesně o tom samém, co potkalo Eurydice: „I wanna walk through the park in the dark / Men are scared that women will laugh at them / I wanna walk through the park in the dark / Women are scared that men will kill them / I hold my keys / Between my fingers“ („Chci chodit po setmění parkem / Muži se bojí, že se jim ženy budou smát / Chci chodit po setmění parkem / Ženy se bojí, že je muži zabijí / Svírám klíče / Mezi prsty“). Právě zakomponovaný citát kanadské spisovatelky a básnířky Margaret Atwoodové a symbol nočních návratů domů – klíče mezi prsty jako potenciální zbraň, se nejčastěji objevoval v souvislosti s Eurydicinou vraždou na sociálních sítích. „Neznám žádnou ženu, která by tohle nedělala, protože ve tmě číhají démoni,“ píše Freya Loganová.

Jenže i kdyby se ženy v rámci opatrnosti zabarikádovaly ve svých domovech, nepomohly by si. Vlastně možná právě naopak. Statisticky je totiž mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že vám, pokud jste žena, fyzicky ublíží někdo, koho znáte. Podle organizace RAINN bojující proti sexuálnímu násilí, není setkání pachatele s obětí v sedmi z deseti případů jejich prvním. V 59 % případů se jedná o známého člověka, ve 34 % o člena rodiny a pouze v sedmi procentech je to někdo zcela cizí. Z toho vyplývá, že statisticky víc démonů číhá doma, na pracovišti nebo v místech, kde se běžně pohybujete než v noci v parku.

Na vigilii, která se konala pár dní po Eurydicině vraždě, se sešlo na deset tisíc lidí. Drtivá většina nadanou komediantku vůbec neznala, ani ji neviděla vystupovat, i tak ji jejich zbytečná smrt silně zasáhla. Vlna sympatií a sounáležitosti připomíná tu, kterou vzbudilo znásilnění a zavraždění Irky Jill Meagherové v roce 2012. I ona se vracela domů z baru, kam si zašla s kolegy z práce. Čekala ji jen krátká cesta domů, kde na ni čekal manžel. Tam ale nedošla. I ona se stala symbolem, který na čas sjednotil místní lidi a vytáhl na světlo otázku bezpečnosti žen.

Australská komentátorka a spisovatelka Jane Carová to formulovala velmi ostře, ale výstižně: „S narůstajícím počtem ubožáků trpících utkvělou představou, že muži jaksi ‚vlastní‘ sex a že naše těla nejsou tak docela naše, ale patří i společnosti (nos tohle, nenos tamto), církve (roztáhla jsi nohy, tak si to dítě musíš nechat), policie (nechoďte tam, nechoďte támhle) a rodiny (jestli se ode mě, ty děvko, pokusíš odejít, zabiju tě), potřebujeme, aby slušní muži začali důrazně požadovat, aby se ostatní muži, obzvláště pokud sami mají syny, chovali k ženám s úctou.“

720p 360p
Týráním zvířat k miliardovým výdělkům. Zisky jdou množírenské „mafii“ i domácím chovatelům

Ne kolektivní vina

Celá debata o událostech a jejích širších společenských souvislostech ovšem čelí i kritice. Mnohým vadí, že jsou muži házeni do jednoho pytle, že to nebyli „muži“, kdo Eurydice znásilnil a zabil, ale jeden konkrétní muž, který stane 3. října před soudem, jenž mu za jeho čin vyměří trest. Pod palbou kritiky je i samotná pozornost, protože nebýt Eurydice bílá mladá žena z města, nikdo by její tragické smrti nevěnoval tolik pozornosti.

Stačí připomenout podstatně méně medializovaný případ osmadvacetileté, v Austrálii žijící, Číňanky Qi Yu. Ta zmizela 8. června, a přestože nebylo dosud objeveno její tělo, byl z její vraždy obviněný její devatenáctiletý spolubydlící Shuo Dong. Nikdo ale nevytváří hashtagy, nepořádá vigilie a v australských celostátních denících o ní nenajdete ani čárku. Jenže Eurydice sice byla mladá a bílá, ale že by vyrůstala a žila v bůhvíjak privilegovaném prostředí, to se rozhodně říct nedá. Její matka údajně brala tvrdé drogy a zemřela, když bylo její dceři teprve sedm let.

Nakonec se ale všechno vrací k tomu nejpodstatnějšímu. K tomu, že agresivita jednoho člověka ukončila brutálním způsobem život jiného. Sama Eurydice se považovala za feministku a otázku postavení žen a mužů ve společnosti řešila i ve svých vystoupeních. Jen pár hodin před smrtí stála před publikem a vykládala, že jí občas dělá velké starosti, že by se mohla probudit ve společnosti zotročené roboty. „Snažím se být optimistka, a tak si říkám ‚zotročená společnost… to znamená, že nikdo nemá žádná práva. Konečně máme rovnost pohlaví. Všichni jsou na tom blbě – ale stejně blbě.“ A diváci se rozesmáli.

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232