Rakušan žil rok jako „klimatický mnich“. K záchraně klimatu je skeptický | info.cz

Články odjinud

Rakušan žil rok jako „klimatický mnich“. K záchraně klimatu je skeptický

Rakouský novinář Edmund Brandner podnikl před devíti lety ojedinělý experiment. Po dobu jednoho roku se pokusil žít tak, aby jeho „osobní“ emise nepřekročily 2,5 tuny CO2, tedy množství, které někteří vědci označují za mezní hranici pro trvale udržitelný život na Zemi. V rozhovoru s INFO.CZ nyní popisuje, jak výsledek experimentu ovlivnil jeho myšlení do budoucna, zda v úspoře emisí pokračuje a co si ve světle svých zkušeností o současném boji proti klimatickým změnám myslí.

Pojďme si na začátek zopakovat, v čem váš experiment, tehdy popisovaný v mnoha evropských médiích vlastně spočíval...

Na Kodaňské klimatické konferenci v roce 2009 mimo jiné zaznělo, že pokud chceme dosáhnout stanovených cílů v oblasti ochrany klimatu, budeme muset zřejmě snížit průměrnou produkci emisí jednoho obyvatele zeměkoule na dvě až dvě a půl tuny ročně. Přitom průměrný Rakušan dnes vyprodukuje kolem jedenácti tun skleníkových plynů. Takže jsem se prostě pokusil prokázat, zda je vůbec možné, aby člověk v zemi jako je Rakousko dokázal snížit své osobní emise na čtvrtinu.

Co ještě udělal jako první?

Nejprve jsem prodal auto a začal do práce jezdit na kole. Taky jsem celý rok nesedl do letadla, i když jsme dříve jednou ročně s rodinou na dovolenou létali. Ten rok jsme ale jeli do Skotska vlakem. Výrazně jsem také omezil spotřebu masa, jehož výroba je významným producentem skleníkových plynů. Kupoval jsem pouze regionální, sezónní potraviny, žádné ovoce z dovozu.  Na rajčata v zimě jsem musel zapomenout. Na nákupy jsem chodil s klimatickou kalkulačkou.

A výsledek?

Přes veškerou snahu se mi nakonec podařilo snížit množství osobní emisí zhruba na polovinu rakouského průměru, dál to prostě nešlo. Můj život se ale výrazně zlepšil, zpomalil, měl jsem více času na rodinu, cítil jsem se lépe. Není vůbec špatné se takzvaně restartovat, soustředit se na důležité věci a užívat si života způsobem, na který už jste možná zapomněli. Před experimentem jsem se bál vzdát auta i letadla, omezit spotřebu masa, ale výsledek mě překvapil. Kvalita mého života se objektivně zvýšila.

Edmund Brandner (nar. 1969)
Je rakouský novinář, který pracuje v deníku Öberösterreichische Nachrichten. Po klimatické konferenci v Kodani v roce 2009 se rozhodl na vlastní kůži vyzkoušet, zda je možné snížit množství „osobních emisí“ na hlavu v Rakousku na „klimaticky přijatelných“ 2,5 tuny. Se souhlasem a podporou zaměstnavatele proto žil celý rok tak, aby „jeho“ emise maximálně poklesly. O průběhu experimentu pravidelně informoval čtenáře. Z novinových příspěvků pak v roce 2011 sepsal knihu s názvem „Tagebuch eines Klimamönchs (Deník klimatického mnicha)“, která se v Rakousku setkala s velkým úspěchem. O Brandnerově experimentu referovala i řada zahraničních médií, včetně českých. Ve Spojených státech už s podobným projektem slavil velký komerční úspěch Colin Beavan, který striktním pravidlům „života bez emisí“ podrobil nejen sebe, ale i svou manželku a dítě. O svých zkušenostech napsal knihu „No Impact Man“.

Pokračujete v takzvaně nízkoemisním životě i po skončení pokusu nebo jste se vrátil do starých kolejí?

Jsem stále šetrný ke klimatu, ale už ne tak radikální. Nevlastním auto, nechci ho, místo toho najezdím přes 7000 kilometrů ročně na kole.  Také nelétám, do letadla jsem deset let nesedl. Horší je to se spotřebou masa. V téhle oblasti se má disciplína od konce experimentu hodně zhoršila. A týká se to bohužel obecně i mého dalšího spotřebitelského chování. Na druhou stranu si ale říkám: každý může přispět svou troškou do mlýna a udělat pro klima, co je v jeho silách. Přílišný radikalismus a snaha o perfekcionismus se mi nelíbí.

Dobře. Sám na sobě jste ale prokázal, že představa o snížení osobních emisí na čtvrtinu současného stavu je minimálně pro obyvatele střední Evropy ryze utopická, prakticky neproveditelná. Co z toho tedy podle vás vyplývá?

Myslím, že je v podmínkách dnešního Rakouska skutečně nemožné, aby člověk žil takzvaně klimaticky neutrálně a snížil produkci emisí na požadovanou čtvrtinu. Já sám dnes při svém způsobuje života, hodně šetrném k životnímu prostředí, vyprodukuji odhadem 7 tun emisí za rok. Rakouský průměr je přitom stále 11 tun.  Mluvíme ale jen o osobních emisích. Proto bych k šancím na zastavení nebo zpomalení klimatických změn nebyl zase až tak skeptický.

Z jakého důvodu?

K úspoře v takzvaných osobních emisích musíme ještě připočíst emise, které svou investiční politikou nebo změnou v zákonech ušetří vlády. Pokud bychom tedy snížili množství emisí v privátní sféře o třetinu, což je podle mého názoru reálné, další výraznou úsporu, možná také  třetinovou, by mohly přinést vládní opatření a také kompenzace, spojené například s výsadbou stromů na celém světě. Takže pokud člověk jako já nedokáže snížit emise na čtvrtinu rakouského průměru, ještě to neznamená, že je boj s klimatickými změnami ztracený.

Různá bohulibá opatření na záchranu klimatu se ale často setkávají s kritikou, protože mohou mít někdy kontraproduktivní účinek. Příkladem může být zvyšování energetické efektivity, které podle některých studií v konečném důsledku vede k vyšší spotřebě a tedy i dalšímu ničení planety. Jaká klimatická opatření jsou tedy podle vašeho názoru opravdu smysluplná?

Chápu složitost úvah o tom, které změny mohou k záchraně klimatu přispět nejvíce. Klima se ale mění tak dramaticky, že bychom se měli snažit opravdu využít všechny možnosti, jak se těmto změnám bránit. A to i za cenu některých možných omylů. Času je málo.  Třeba často zmiňovaný zákaz plastových sáčků v obchodech sice určitě pomůže řešit problém s odpady, v porovnání s omezením letecké dopravy je ale jeho vliv na klima marginální.  A létat se přitom ve velkém nepřestává. Velký potenciál v boji proti klimatickým změnám proto vidím například v úsporách a snížení emisí při vytápění domů. To jsou změny efektivní a přitom společensky přijatelné.

Došel jste při svém experimentu k nějakým překvapivým zjištěním?

Ano, bylo jich mnoho. Třeba jsem zjistil, že nákupem jednoho bavlněného trička vyprodukuji zhruba 11 kilogramů emisí, což je zhruba stejná emisní zátěž jako při čtyřicetikilometrové jízdě autem. Podobně mě překvapily obrovské emisní náklady letecké dopravy. Pokud bych například letěl z Vídně na klimatickou konferenci do Cancúnu, což jsem původně chtěl, zatížil bych svoje emisní konto 11 tunami skleníkových plynů. A během jednoho letu bych tak vyprodukoval emise průměrného Rakušana za celý rok. Takové množství emisí pro srovnání vyprodukuje malý automobil za 100 tisíc ujetých kilometrů.

Kritici snah o omezení osobních emisí někdy tvrdí, že takový způsob života, při němž člověk konzumuje jen regionální, většinou dražší biopotraviny, nakupuje výhradně domácí zboží a odmítá levný dovoz, si mohou dovolit jen bohatí. Jak v tomto ohledu skončil váš experiment?

Je pravda, že třeba cesta vlakem a lodí do Skotska mě vyšla se vším všudy asi desetkrát dráž, než kdybychom jako dříve využili levné aerolinky. Naše životní náklady jako rodiny se však během experimentu snížili minimálně o čtvrtinu. Rodina nakupovala kvalitnější věci a jídlo, naše celková spotřeba se však v celkovém měřítku výrazně snížila. Přitom to naší životní úrovni podle mého názoru nijak neublížilo. Právě naopak. Proto se v rámci možností snažíme žít šetrným způsobem života i nadále.

Některá rakouská i evropská média vás v době vašeho experimentu nazývala klimatickým mnichem, za svůj pokus jste sklidil jak obdiv, tak kritiku a výsměch. Co jste v této souvislosti říkal na vystoupení švédské ekologické aktivistky Grety Thunbergové na půdě OSN? Měla podle vás Greta dostat Nobelovu cenu míru?

Osobně Gretu Thunbergovou obdivuji, zároveň jsem ale rád, že Nobelovu cenu nezískala. Ta dívka se stala hračkou médií, míra nenávisti i agresivity, které čelila a čelí, je neskutečná. A kdyby dostala Nobelovu cenu, bylo by to ještě horší.

Názory na to, zda můžeme jako lidé zastavit klimatické změny, se liší dokonce i mezi vědci. Můžete mi upřímně říci, zda po svém experimentu opravdu věříte v takzvanou záchranu klimatu?

Opravdu upřímně řečeno si v odpovědi na tuto otázku nejsem vůbec jistý. Naše děti budou nějaké klimatické katastrofě čelit zcela určitě, o tom jsem přesvědčen. A my bychom se měli stydět za to, co jsme jim tady zanechali.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud