Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ: Po pás ve sněhu, bez bot. INFO.CZ na alpském přechodu, kde migranti doufají v zázrak

REPORTÁŽ: Po pás ve sněhu, bez bot. INFO.CZ na alpském přechodu, kde migranti doufají v zázrak

Briançon, nejvýš položené francouzské město. Metr sněhu jen za poslední týden. Teploty hluboce pod nulou. Místní upozorňují, že s příchodem zimy se výrazně zhorší situace, kterou řeší už několik měsíců. Od léta k nim totiž z Itálie přicházejí přes průsmyk Col de l´Echelle desítky migrantů, převážně Afričanů, týdně. Sníh vidí poprvé v životě a v teniskách, bez ponožek a bez jídla na extrémní podmínky rozhodně nejsou připraveni. 

První víkend lyžařské sezóny. Vánoční výzdoba, svařák a spokojení lyžaři. Zdánlivě alpská idylka. Přeruší ji hluk vrtulníku. Tentokrát ale neletí pro lyžaře, co si zlomil nohu, ale pro mladého Afričana, co uvízl na italsko-francouzské hranici. Ve sněhu po pás, bez bot, ve stavu těžkého podchlazení. V nemocnici už si zvykli – za poslední půl rok řešili tři sta podobných případů. Celkem prošly dvanáctitisícovým městem od léta dva tisíce migrantů. 

Uprchlíci v AlpáchUprchlíci v Alpáchautor: Magdaléna Rejžková, Anežka Rozehnalová

Alpská cesta

Alpskou cestou se migranti z Itálie začali vydávat letos, když policie zpřísnila kontroly u hranic  mezi italským městem Ventimiglia a francouzským Mentonem u moře. Col de l´Echelle v nadmořské výšce 1700 metrů je pak nejnižším průsmykem, kterým se dá hranice v Alpách překonat. Když tuto jedinou přístupovou cestu zasypal první sníh, běžence to neodradilo. "Říkáme jim, ať posílají zprávy známým, co jsou ještě v Itálii, ať tudy nechodí, je to strašně nebezpečné. Na italské straně jsou prudké svahy, na několika místech hrozí laviny. Ale neodradí je nic, říkají, že přešli poušť, přeplavali moře, takže nějaký sníh je nezastaví,” říká jeden z horských vůdců, který se zúčastnil solidárního pochodu upozorňujícího na závažnost situace. Na hranicích navíc z neznámého důvodu zmizela tabule s nápisem Francie, migranti proto často ani netrefí cestu a záchranáři je pak sbírají po kopcích. "Noc co noc vyrážíme v dvoučlenných hlídkách na lyžích a na sněžnicích do hor a snažíme se zachránit, co se dá,” doplňuje horal.

Pomož, kdo můžeš

Najíst. Napít. A hlavně zakrýt hlavu, kterou uniká nejvíc tepla. Doktor z briançonské nemocnice po službě jede do místního sociálního centra, kde právě vysvětluje dobrovolníkům, jak poskytnout první pomoc při podchlazení. Pro některé z místních jsou podobné záchranné akce novinkou, ptají se proto na všechno. Jak poznáme červenou omrzlinu na černé kůži? Můžu se nakazit, když po nich umyju nádobí? A jsou na energii lepší buráky, nebo coca-cola? Je vidět, že některé rady jsou pak testem limitů vlastní ochoty: "V nejhorším případě, když někoho najdete v podchlazení, tak se k němu musíte co nejsilněji přitulit.”

720p 360p
Solidarita je víc než volnost, rovnost, bratrství – říká starosta alpského města, kterým za poslední rok prošlo 2000 migrantů

Doktoři školí, lyžaři hledají, dobrovolníci pomáhají. Až neuvěřitelnou solidaritu, která se ve městě zvedla, vysvětlují místní horskou mentalitou. "Tak jako na moři, když uvidíš někoho v nouzi, tak ho prostě zachráníš,.” říká jeden z dobrovolníků. Jejich odhodlání napomáhá i velké množství nejrůznějších klubů a asociací ve městě a hlavně podpora radnice. "V první řadě jsem člověk, pak až politik,” říká starosta Gérard Fromm. "Zapojili se lidé z pravicového i levicového spektra. Někteří dokonce migrantům poskytli svoje domy, když odjeli na prázdniny, to vyžaduje neuvěřitelnou štědrost a důvěru. Není to samozřejmé, musíme na tom léta pracovat. Strach je přirozená věc, ale v určité chvíli musíte mít odvahu s ním bojovat,” dodává.

Strach se v Briançonu zatím veřejně neprojevil. "Ti lidé spíš sedí doma a prostě nic nedělají, to je ta lepší varianta,” řiká starosta. Občas se prý objeví obavy matek, které mají strach, že jejich děti třeba chytnou svrab. "Jednou nám přivezli dítě, že chytlo od migrantů svrab, pak se ukázalo, že snědlo pizzu s mušlemi a mělo alergii na mušle, musíme správně komunikovat a vysvětlovat,” říká zdravotní sestra Anne, která se sama zapojuje do pomoci migrantům. Početná je i skupina obyvatel, kteří sami aktivně nepomáhají, ale když to dělají ostatní, tak jim to nevadí. "Nic proti nim nemám, těch lidí je mi líto, zároveň řeším jiné věci, třeba sníh. Nevadí mi, že radnice řeší migranty, ale pro mě je důležitější odklízení sněhu,” říká majitel palačinkárny na náměstí. Starostovi navrhuje variantu "lopatu pro migranta.” A vysvětluje: "Když my pomůžeme jim, tak ať oni zas naoplátku pomůžou nám.”

Skupinová sleva

V praxi se pomoc kromě nemocnice, zdravotnických zařízení a charitativních organizací soustředí do padesáti rodin, které u sebe uprchlíky na pár dní ubytují před další cestou. Třeba pár důchodců Jacques a Sylvie jich za poslední měsíce přijal skoro třicet. "Snažíme se je brát jako vlastní děti, kromě ubytování a jídla se snažíme pomoci i s azylovou procedurou. Když od nás odcházejí, mají v ruce papír s kontakty na organizace, které jim můžou pomoct. Moje žena jim také dává hodiny francouzštiny.” 

Centrem pomoci jsou pak dvě narychlo zřízené ubytovny. Jedna nezávislá, v neobývaném domě Chez Marcel. Město pak zřídilo urgentní příjem s 50 místy na spaní, šatnou, teplým oblečením, sprchou jídlem a lékařským dohledem. U stolu v jídelně sedí skupina pěti mužů. Zabaleni v péřových bundách mlčky pijí čaj. "Zrovna přišli, mají za sebou třídenní cestu. Měli štěstí, že je Italové vybavili teplým oblečením,” říká dobrovolnice Anne, která drží službu. Většina se zdrží kolem pěti dní, často čekají, až vytvoří skupinu deseti lidí, aby dostali hromadnou jízdenku na vlak a vyrazili dál, nejčastěji do Paříže. Pokud je před tím nechytí policie a nepošle zpátky do Itálie. 

Jedním z dobrovolníků v centru je i pětadvacetiletý Ali z Pobřeží slonoviny, který v červnu přišel stejnou cestou jako lidé, o které se teď stará. Ve městě od té doby taky pomáhá seniorům a chodí do skauta. "Šel jsem přes hrancie s jedním klukem, poprvé nás chytla francouzská policie. Byl tam zlý a hodný policajt. Hodný nám dal deku a najíst, zlý mu za to vynadal. Hodný mi dokonce řekl, že to nemám vzdávat. Prý má sám děti. Poslali nás autobusem zpátky do Itálie. Hned večer jsme se vydali znova na cestu. Ve čtyři ráno jsme se schovávali u Briançonu v příkopu, když kolem jelo auto a muž, že nás vezme. Kvůli tomu, co jsem zažil předtím, nemám důvěru k mužům, tak jsem nechtěl, nakonec tam ale byla i jeho žena, tak nás vzali k sobě.” Ve Francii nezná nikoho, ve městě chce zůstat kvůli jazyku a práci. Jeho žádost o azyl teď řeší Francie s Itálií. Podle dublinských dohod měl požádat tam, rozhodnutí se dozví za tři měsíce.

Generální stavy

Dublin, policejní kontroly, nedodržování práv cizinců a hlavně situace nezletilých migrantů, které třeba v Briançonu tvoří polovinu příchozích. Po celé Francii se mobilizují organizace a asociace, které vytvořily "generální stavy v otázce migrace” a apelují na vládu, aby začala situaci co nejrychleji řešit a přehodnotila migrační politiku. Na jejich setkání v Briançonu přijel i farmář Cédric Herrou, který za pomoc migrantům dostal podmínku: "Kontroly na hranicích mají sloužit k boji proti terorismu, k ničemu dalšímu.  Terorismus jde ale málokdy s migrační vlnou, to je blbost. Terorista může přiletět letadlem, mít víza. Tihle lidé, kterým pomáháme, nejsou teroristé. Většina teroristů jsou potomci dřívější migrace, které nebyla správně řízená.”

Briançonské ale teď víc než dlouhodobé řešení zajímá to akutní. Bojí se, že se solidarita brzo vyčerpá. Otázkou také je, jak tvrdá bude zima, a především, co může odkrýt jarní tání…

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1