Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Španělsko nechce vířit střelný prach. Katalánsko se nakonec může dočkat větší autonomie

Pro katalánské separatisty je současná situace jako opravdu špatný sen. Na bývalé ministry je uvalená vazba, expremiér se schovává v Bruselu a je na něj vydaný zatykač. Firmy z bohatého regionu odcházejí, podpora myšlenky samostatnosti klesá a vidina nižších příjmů z korporátních daní, zahraničních investic a poklesu turismu nad nimi visí jako Damoklův meč. „Současná situace opravdu neprospívá nikomu,“ komentuje pro INFO.CZ odborník na Španělsko Pavel Dvořák a odhaduje, jaký bude v regionu okolo Barcelony, města Gaudího, další vývoj. 

Současný reálný stav jakoby si někteří jeho aktéři vůbec neuvědomovali. A vzduchem mezitím létají velká slova. Vazba, zatykač, vězení!" Bývalá katalánská vláda v těchto dnech vypovídá u španělských soudů, kde exministrům hrozí dlouholeté tresty odnětí svobody za vzpouru. A bývalý premiér Carles Puidgemont je zatím s hrstkou nejvěrnějších v Bruselu, kde podobně jako princezna Koloběžka schovává neschovává a agituje neagituje. 

„To, co nyní předvádí bývalý premiér, je taková znouzectnost,“ vyjasňuje současnou situaci analytik Pavel Dvořák. „Myslím si, že Puidgemont primárně nechce být zatčený. Jeho přání na uznání exilové vlády mi nedává moc smysl, řekl bych, že se maximálně může snažit, aby ze sebe udělal spolu s dalšími Katalánci mučedníky,“ dodává odborník. Španělé na něj chtějí vydat evropský zatykač. „V tom případě by ho Belgie jistě vydala. Pokud si expremiér myslí, že by tam dostal nějaký politický azyl, tak žije v říši snů,“ dodává pro INFO.CZ přímo z Bruselu odborník na Španělsko a analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Ondřej Mocek.

Zatčení expremiéra přitom není vůbec nereálné. „Centrální vláda se nyní legitimně zachovat svoji územní jednotu a není proto nelogické, že zvažuje i možnost vydání eurozatykače,“ je přesvědčený Mocek. Španělská vláda má v současné chvíli v ruce většinu trumfů. Premiér Mariano Rajoy má oporu ve španělských zákonech a v soudních rozhodnutích, v Senátu, u krále i v Ústavě z roku 1978. „To, že vrcholní politici Katalánska nyní stanuli před soudy má zkrátka oporu v zákonech. Oni se skutečně snažili rozvracet stát,“ říká Mocek.

Katalánsko si při hodnocení současného stavu vede poněkud hůře. Podle posledních průzkumů tam klesla touha po vyhlášení samostatnosti na pouhých 33 procent. „Katalánci sice u veřejnosti získali jistý kredit tím, jak brutálním způsobem proti nim španělská vláda zakročila během konání referenda, ale tento kredit již dávno promrhali. Například tím, jak vyhlašovali nezávislost s odkladným účinkem a Madrid se jich tak nakonec musel po několika dnech poněkud trapně ptát, jak to tedy mají – zda nezávislost opravdu vyhlásili, či nikoliv,“ uvažuje Mocek.

To, že budou muset počítat s případným žalářem, přitom muselo být katalánskému vedení jasné ještě dříve, než první přípravy na referendum začaly. „Plebiscit se totiž hradil z katalánského rozpočtu, kam ale plynou peníze od centrální vlády. A finance tam jsou vázané na jiné činnosti než na vyhlašování nelegálních referend, proto bylo očekávatelné, že za to někdo půjde před soud,“ je přesvědčený Dvořák, podle kterého současná rebelie již nemůže být úspěšná. „Problém totiž je, že Katalánci nemají žádnou vnější podporu a ta podpora vnitřní je přinejlepším pochybná,“ soudí odborník.

Stejného názoru je i Mocek. „To referendum a následné pokusy o odtržení vnímám mnohem spíše jako sebestřednou snahu katalánské vlády o upoutání pozornosti bez ohledu na kontext. Neměli s žádným evropským či světovým státem rozjednanou žádnou případnou podporu, neměli žádný plán, neměli vybrané žádné místo, kam by se případně schovali. Než jako legitimní politický krok mi to tak připadalo jako nepromyšlená hurá akce,“ doplňuje Mocek. „Současná samozvaná exilová vláda, kterou se Puidgemont snaží zavést, mi přijde zvláštní řešení, nemá žádnou oporu u politiků, států či nadnárodních institucí a s otevřenou náručí Evropské unie rovněž počítat nemůže,“ dodává. 

Hlavní cíl Evropské unie je totiž podporovat integraci a v mnoha významech překonávat hranice národních států. Případné odtržení regionu volajícího samostatnosti stojí jednoznačně proti této myšlence. A pokud by Unie podporovala secesi Katalánska, dala by tak zelenou mnoha dalším separatistickým snahám ve členských státech osmadvacítky. „To by uvrhlo Evropskou unii do hluboké existenciální krize,“ glosuje bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer. „Dá se říct, že v Katalánsku se nyní nehraje o nic menšího, než o budoucnost Evropy,“ dodává.

Madrid je tak nyní jasně v pozici toho silnějšího. Tím, že by si však chladil žáhu na katalánských separatistických snahách, by totiž jen posiloval tamní trpké nálady, už tak pobité policejními obušky z doby konání referenda. Na twitteru tak naděje většiny pozorovatelů situace na Pyrenejském poloostrově shrnul bonmotem předseda Evropské rady Donald Tusk: „Doufám, že španělská vláda upřednostní sílu argumentu, nikoliv argument síly.“

Jak Dvořák, tak i Mocek se shodují, že Španělsko se nyní bude snažit obnovit ústavní pořádek co nejdříve. Co bude dál je obtížné předvídat. „Nemyslím si však, že se centrální vláda bude snažit jednat uraženecky,“ říká Dvořák. „Podle mého názoru centrální vláda Katalánsko ani spravovat nechce, je to pro ně jako hrát si se sudem střelného prachu. Pokud se v nadcházejících katalánských volbách k moci dostane nějaké umírněné hnutí, tak předpokládám obnovení a případné rozšíření autonomie regionu,“ hodnotí Dvořák výhled s tím, že je vlastně v zájmu všech, aby se místo další eskalace politického napětí navrátili k rovnovážnému, konsenzuálnímu stavu.

„Je samozřejmě otázka, jak dlouho jim onen návrat do normálu bude trvat,“ uvažuje z Bruselu Mocek. „Osobně předpokládám, že se situace navrátí zpět k ústavnímu pořádku poměrně rychle,“ uzavírá analytik.

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744